Krevní transfuze a retransfuze -historie a současnost

8. 10. 2010 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Člověk má průměrně 4-6 litrů krve. Akutní ztráta více než 1/3 celkového objemu krve znamená přímé ohrožení života. Ztráty krve a pokusy o náhradu ztraceného objemu vedly k nutnosti převodů krve.



SOUHRN: Lidská krev, z níž se vyrábějí transfuzní přípravky, je nenahraditelná a ničím nezastupitelná. Zatím se ji nepodařilo uměle vyrobit. Neexistují žádné „alternativní zdroje“ této vzácné tekutiny. Ani 21. století nepřineslo zásadní alternativu, která by plnila všechny funkce krve v lidském organismu.
Klíčová slova: krev, transfuze, autotransfuze, pooperační hemodiluce, krevní náhražky

SUMMARY: Human blood which is used for transfusion products cannot be replaced by anything. The attempts to develop artificial blood have not been successful, and there is no alternative to this precious liquid. Even the 21st century has not brought an alternative product that would all the functions of the blood in human body.
Key words: blood, transfusion, autologous blood transfusion, postoperational hemodilution, blood products


 

První zmínka o transfuzi pochází od německého chemika Andrease Libaviuse, který v roce 1615 popsal, jak by měla být podle jeho představ transfuze provedena. Chtěl spojit dvě tepny rourkou a krev nechat přetéci. Tento popsaný postup však nikdy nemohl fungovat, protože tlak krve v tepnách obou pacientů by se navzájem vyrovnal a zabránil by proudění krve rourkou. Roku 1639 začal oxfordský badatel Francis Potter provádět na anglickém venkově převody krve mezi slepicemi. Roku 1666 provedl pařížský lékař a výzkumník Claude Perrault se svým týmem transfuzi mezi dvěma psy. Příjemce krve však téměř okamžitě pošel.

Roku 1667 prohlásil lékař Edmund King, že objevil způsob, jak transfuzi provést bezpečněji. Svůj postup vyzkoušel u 27letého muže, u nějž provedl transfuzi ze zvířete. Muž se při zákroku i po něm cítil prý velmi dobře a mluvil o prospěchu, který mu transfuze přinesla. Transfuzi přežil, jeho zdravotní stav se však nijak nezměnil. V témže roce se ve Francii schází Jean Baptiste Denis a talentovaný chirurg a anatom Paul Emmery, kterým se podařilo vymyslet metodu, při níž vpíchli rourku kůží do cév. První skutečně ověřenou a veřejně provedenou transfuzi provedl právě Denis. Prvním pacientem byl 16letý chlapec s vysokými horečkami, kterého léčili pouštěním žilou.

Bylo mu převedeno trochu krve z jehněte. Pomohlo mu však zřejmě spíše to, že mu přestali pouštět žilou nežli samotná transfuze. Transfuze však byla považována za úspěšnou. Druhým člověkem byl 45letý muž z Paříže. Transfuze opět proběhla bez vážnějších komplikací. Na podzim roku 1667 léčil Denis barona Bonda. Jeho zdravotní stav před transfuzí byl velmi špatný. Denis se původně nechtěl pokoušet o transfuzi u pacienta v takto těžkém zdravotním stavu. Nakonec se však nechal přemluvit. Po transfuzi z telete se pacientův stav na okamžik mírně zlepšil, ale v pět hodin večer druhého dne zemřel. Denis opět usoudil, že transfuze se zdařila, pouze špatný zdravotní stav pacienta bránil tomu, aby se mu mohlo vrátit zdraví.

Posledním, přesto osudovým pacientem Denise a Emmeryho, byl 34letý Antoin Mauroy, který trpěl opakovanými záchvaty šílenství. 19. 12. 1667 odebrali pacientovi část krve a převedli mu krev z telete. Mauroy však začal vykazovat známky negativní reakce na transfuzi, krev téměř přestala kapat, a tak lékaři převod ukončili, vyjádřili se o něm však jako o zdařilém. Druhý den byl Mauroy klidnější a Denis se rozhodl dát pacientovi druhou transfuzi. Mauroy však opět začal mít bolesti v paži, silně se potil a začal prudce zvracet. Proto zákrok opět ukončili. Mauroyova žena i přes protesty obou lékařů odvezla svého manžela ihned domů. Doma nejenže neuposlechla lékařských pokynů, ale ještě přispěla ke zhoršení manželova stavu. Po čase však požádala Denise, aby jejímu manželovi provedl další transfuzi. Denis sice odmítal, ale Mauroyová jej lstí vylákala. U nich doma již vše chystal stejně „napálený“ Emmery.

V místnosti bylo šero, teprve když Denis přistoupil k Mauroyvi blíže, poznal, že hnilobný zápach, který prostupoval celou místností, vycházel z jeho pacienta. I přesto se rozhodl pokusit se ještě Mauroyovi upustit trochu krve. Ten však dostal téměř hned záchvat a začal se silně třást. Co se přesně stalo předtím, než Denis s Emmerym přišli a stejně tak po Mauroyově záchvatu, není známo. Jisté je jen to, že druhý den ráno Mauroy zemřel. 17. dubna 1668 byl Denis obviněn, že on a jeho spolupracovník nezákonně usmrtili pana Antoina Mauroye. Později však byl Denis zproštěn viny a propuštěn na svobodu. Událost s Mauroyem však měla na vývoj transfuze takový dopad, že její provádění bez souhlasu lékařů z pařížské fakulty bylo zakázáno.

V následujících letech uskutečnili někteří lékaři ještě několik pokusů o převod krve, ty však údajně skončily smrtí pacientů. To vedlo k tomu, že francouzské úřady vyjádřily ještě větší pochybnosti o krevní transfuzi a v roce 1675 vydal papež nařízení zakazující používání této metody. K zákazu se v roce 1678 připojil i anglický parlament.
Přerušení výzkumu až do 19. století způsobil však zejména skandál, který vypukl v Paříži. Papež Inocenc VIII. churavěl, byla mu převedena krev ze tří desetiletých chlapců. Zemřeli však jak chlapci, tak papež.

Další významné pokusy byly provedeny v letech 1816-1818, kdy anglický lékař James Blundell začal experimentovat s transfuzí mezi psy. Později provedl transfuzi u deseti pacientů, kteří trpěli silným krvácením.
Významný objev učinil v roce 1875 německý fyziolog Leonard Landois, který smíchal červené krvinky z krve jehněte s krevním sérem jiného zvířete a udržoval směs na teplotě těla. Zjistil, že krvinky začínají přibližně do 2 minut praskat. Bylo zřejmé, že podobná reakce by v lidském těle znamenala velkou pohromu, protože by znemožnila přenos plynů. Erytrocyty obsahují draslík, který je pro zdraví těla nezbytný, avšak vysoké koncentrace tohoto iontu v krvi jsou smrtelné, protože mohou zabránit kontrakcím srdečního svalu a pacienta by postihlo srdeční selhání. Čtvrt století po Landoisově objevu začal Rakušan Karl Landsteiner zkoumat reakci krve při smíchání vzorků v různých kombinacích. Zjistil, že v některých případech se červené krvinky po smíchání séra jednoho člověka s plnou krví druhého shlukují.

Při jiných kombinacích však k tomuto shlukování nedocházelo. Tento vědec položil tedy základy moderní transfuze krve. Smíchání krve lidí patřících ke stejné skupině nemělo žádné negativní dopady, zatímco transfuze mezi různými skupinami byla nebezpečná. Na objevu krevních skupin souběžně s Landsteinerem pracoval český psychiatr Jan Jánský, ani jeden však o práci toho druhého nevěděl. V roce 1906 Jánský publikoval svou práci Hematologická studie u psychotiků a jako víceméně vedlejší produkt své výzkumné činnosti popsal čtyři základní skupiny a přiřadil jim postupně římské číslice I, II, III, IV. Označení krevních skupin jako A, B, AB a 0 bylo zavedeno až ve třicátých letech 20. století.

V roce 1921 americká lékařská komise uznala Jánského prvenství v objevu krevních skupin. Landsteiner dostal v roce 1930 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu a za výzkum typů lidské krve. Zbývající základní reakce při transfuzi pak vysvětlil opět Landsteiner ve spolupráci s A. S. Wienerem, roku 1941, objevením Rh faktoru.
Skupinu A má přibližně 45 % populace, skupinu B 15-20 % populace, skupinu AB 5-7 % populace, skupinu 0 má 30-35 % populace.

Typy transfuzí

Krevní transfuze je proces, během něhož je do krevního oběhu příjemce vpravena krev nebo krevní složky od jiného dárce.
Při krevní autotransfuzi je pacientovi podána jeho vlastní krev, která mu byla odebrána s dostatečným předstihem před operací nebo před vypuknutím nemoci.
Pooperační hemodiluce je založena na principu, že těsně před operací je pacientovi odebráno množství krve odpovídající jeho zdravotnímu stavu a hodnotám krevního obrazu a toto množství krve je mu nahrazeno tekutinou ve formě infuzních roztoků.
Krevní náhražka je označení pro syntetickou náhradu lidské krve. Jde o vodní emulzi obsahující perfluorované uhlovodíky, které jsou dokonale inertní, nejedovaté a vynikají schopností rozpouštět plyny.
Retransfuze je metoda, která umožňuje pacientovi pooperačně vrátit vlastní krev, odebranou z operačního pole per- a pooperačně.

Retransfuze

Tato metoda spočívá v odběru pacientovy krve z operačního pole během operace a po operaci pomocí drénů do speciální drenážní harmoniky. Odebraná krev je následně vrácena pacientovi i. v. transfuzním setem s filtrem. Převod je doporučováno provést do 6 hodin od započetí sběru do drenážní harmoniky. K převodu je nutná řádná dokumentace, započatá již na operačním sále.
Indikací k retransfuzi jsou rozsáhlé operační výkony na velkých kloubech, kdy pacient ztrácí per- a pooperačně větší množství krve. Indikací jsou také operace páteře.

Kontraindikací je selhání ledvin (jsou poškozeny erytrocyty, začne se z nich uvolňovat hemoglobin, jenž může tvořit tromby, které převod znemožní), dále koagulopatie, maligní onemocnění či infekce.
Výhody retransfuze:

* dvě funkce v jednom - drenáž a autotransfuze,
* snadné použití,
* eliminace přenosu chorob krevní cestou,
* eliminace potransfuzních reakcí,
* využití biologických prostředků,
* pacient získává retransfuzí plnohodnotnou krev, jak z hlediska transportu kyslíku do tkání (na rozdíl od homologní krve, kde je nutná určitá časová perioda), tak z hlediska funkce krevních destiček,
* snížení ekonomických nákladů na objednání krevních derivátů od jiných dárců, převozy krve, krevní testy na kompatibilitu,
* od 1. ledna 2003 lze retransfuzi vykazovat pro pojišťovnu kódem ZUM.

Jedním z mnoha výrobků využívaných k retransfuzi je Bellovac ABT. Použití Bellovacu je velmi jednoduché, plní dvojí funkci, nejsou potřeba speciální nástroje a pomůcky a není nutný ani speciálně školený personál. Základní sada je kompletní pro odběr a aplikaci retransfuze. Doplnit ji lze při operaci dalším drénem a „Y“ spojkou, které výrobce k tomuto účelu dodává samostatně, sterilně zabalenou, stejně jako všechny části systému Bellovac ABT. Systém je uzavřeným okruhem a i díky tomu se snižuje riziko pooperační infekce. Maximální sací tlak je 12 kPa (90 mmHg).

Retransfuzní set je dodáván sterilní, s odvodným drénem nasazeným na zaváděcí, kovové, jednorázové jehle, se sběrným vakem (obsah 500 ml), sběrnou harmonikou (obsah 220 ml), jenž má jednosměrnou trojitou chlopeň, chránící jak pacienta, tak zdravotnický personál před kontaminací krví. Dále je součástí kompletu transfuzní set, pro podání získané dávky autologní krve. Všechny části jsou vyrobeny z biokompatibilního, nepyrogenního materiálu. Drény jsou rtg transparentní.

Bellovac přídavná zařízení:

* společný set - pro sběr více než 500 ml krve, obsahuje sběrný vak a odběrový set,
* výměnný drenážní vak,
* prodlužovací linka - tato linka činí uzavřený okruh spolehlivějším, jak žádají některé náboženské skupiny,
* transfuzní set pro aplikaci,
* doplňkové příslušenství - „Y“ spojky a drény různých průměrů (FG 10, 14, 18).
Aplikace retransfuze je naprosto stejná jako aplikace transfuze. Retransfuze je efektivním využitím biologických a finančních prostředků, v zájmu léčby a brzkého uzdravení pacientů po rozsáhlých operacích.


O autorovi: Lenka Procházková1, Květa Procházková2 COS, ÚVN Praha1, JIP, ortopedie Nemocnice Liberec2 (prochle0@centrum.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?