Restrukturalizace? Všichni by si měli vzít na rok „time out“

16. 11. 2012 8:24
přidejte názor
Autor: Redakce
Napětí mezi zdravotními pojišťovnami a nemocnicemi kvůli smlouvám na příští rok by nakonec mohlo vyústit i v sérii soudních sporů. Kdo by měl v těchto soudních přích navrch a jak se jim lze vyhnout? Zeptali jsme se experta na zdravotnické právo JUDr. Ondřeje Dostála, Ph.D., LL.M.


Restrukturalizace lůžkové péče budí velké vášně jak na straně nemocnic, tak i širší veřejnosti. Jak ji vidí specialista na zdravotnické právo?

Restrukturalizace tak, jak je zatím realizována, vzbuzuje vášně oprávněně. Předně nezúčastněným není zcela jasné, jakým způsobem zdravotní pojišťovny došly k výslednému seznamu nemocnic, kde má být akutní péče zachována, kde omezena a kde má zcela zaniknout. Na jednu stranu jsou zde zdravotnická zařízení, která mají dostat dlouhodobou smlouvu bez nutnosti změn, a pak ta, jež ji dostat nemají, ačkoli v jejich „nátuře“ nespatřuji nějaký výraznější rozdíl.

Zdravotní pojišťovny by ale jistě namítaly, že seznam nemocnic „ke zrušení“ vznikal na základě odborných kritérií…

To je pravda. Ministerstvo zdravotnictví v polovině tohoto roku podepsalo se zdravotními pojišťovnami memorandum o tom, na základě jakých kritérií bude restrukturalizace nemocnic probíhat.
Těm kritériím samozřejmě není moc co vytknout, jsou ale příliš obecná a vágní. Způsob jejich aplikace je značně netransparentní – nejsem si vědom, že by proběhla jakákoli výběrová řízení, ve kterých by byly nemocnice hodnoceny a jejich úspěšnost v jednotlivých kritériích pak zveřejněna. Poskytovatelé i pojištěnci se pak oprávněně ptají, proč někde vyšlo jasné „ne“ a jinde jasné „ano“ pro uzavření dlouhodobé smlouvy.

Tedy tvrdíte, že kritéria byla záměrně postavena tak, aby zdravotním pojišťovnám poskytovala co nejširší manévrovací prostor pro budoucí redukci lůžkové péče – prakticky v jakékoli nemocnici?

Víte, v rámci našeho systému, který je postaven na konkurenci více pojišťoven, a dle toho, co vláda deklarovala ve svém programovém prohlášení (tedy, že zdravotní pojišťovny budou hrát větší roli), mi ten široký manévrovací prostor právně nevadí. Co mi ale vadí hodně a považuji to za skutečný problém, je, že nikde není uvedeno, jakým způsobem bude ten manévrovací prostor využit. Na začátku tu jsou tedy poměrně vágní kritéria a na konci výsledná podoba restrukturalizačního plánu, který působí na první pohled značně nekonzistentně. My zkrátka nevíme, jakým způsobem se ta kritéria přetavila do podoby onoho plánu restrukturalizace, což bohužel ponechává prostor k podezření, že rozhodujícím faktorem nemusel být vždy veřejný zájem.

Řada oponentů ministerstva zdravotnictví v této souvislosti dlouhodobě upozorňuje na riziko skryté privatizace některých zařízení. Mohl by právě tam být onen motiv?

Není jisté, zda i toto nemohlo být jedním z mnoha motivů. Právě proto, že nemůžeme nahlédnout celý proces, ve kterém se rozhodovalo, nejsme schopni vidět, co vše do toho procesu vstoupilo a jaké motivy sehrály svou roli. Pokud by kritériem rozhodování byly čistě klinicko-ekonomické výsledky jednotlivých zařízení, neměl bych s restrukturalizací problém, ani kdyby vedla k redukci některých lůžek. Naopak pokud by tam figuroval klientelismus či spekulace s tím, že po odebrání úhrad nějaká nemoc-nice zkrachuje a někdo jiný pak výhodně nakoupí její nemovitosti, pak je to samozřejmě špatně.

Asociace českých a moravských nemocnic doporučila svým členům nepřistupovat na krátkodobé smlouvy. Ředitelé by prý měli trvat na pětiletých smlouvách s tím, že příslušné dodatky by se vyjednaly standardním způsobem – bez časového presu. Mohou s tímto postupem uspět?

Na tohle je poměrně složitá právní odpověď, která ale stojí za úplné vyřčení, protože na tom se bude v budoucnu točit spousta mnohamilionových sporů. Rušené nemocnice půjdou před soudy s otázkou, proč ony smlouvu nedostaly a jiné ano. Pokud by se ukázalo, že rozhodovací kritéria nebyla zcela čistá, vznikl by prostor pro nekalosoutěžní žaloby.

Něco podobného jsme tu už měli v době působení Davida Ratha na pozici hejtmana Středočeského kraje. Tehdy tento a další kraje selektivně zvýhodnily své lékárny při proplácení regulačních poplatků na úkor lékáren jiných vlastníků, čímž se dopustily nekalosoutěžního jednání. Soudy již v této věci vydaly několik pravomocných rozhodnutí – kraje budou muset soukromé provozovatele lékáren v mnohamilionové výši odškodnit.

Pokud by obdobně zdravotní pojišťovna – zejména stoprocentně státem kontrolovaná VZP – „při-dělením“ smlouvy či výhodnějšími podmínkami úhrady neoprávněně zvýhodnila například „státní“ nemocnice na úkor nemocnice jiného vlastníka, nejen soukromníka, ale hypoteticky i kraje, pak se z právního hlediska jedná o podobný případ. Protože zánik činností v nenasmlouvané nemocnici může být nevratný, odškodnění za způsobenou újmu by se v případě některých zařízení mohlo počítat i v miliardách korun.


Čtěte také: Rozhovor: Stát přenechal pojišťovnám stanovení sítě nemocnic


Těchto právních konsekvencí si ale přeci stát musel být vědom. Podle toho, co říkáte, hrozí v případě soudních sporů státu, respektive zdravotním pojišťovnám téměř jistá prohra.

Stát se tady zachoval značně nezodpovědně. Výsledky hypotetických soudních sporů v tuto chvíli nelze jednoznačně odhadnout, ale vzhledem k paralele s popsaným případem selektivního proplácení regulačních poplatků zde existuje přinejmenším hmatatelné riziko, že by i v tomto případě vyhrály nemocnice. Podobné kauzy jsou koneckonců známy i z evropského práva hospodářské soutěže a veřejných podpor.

Existuje možnost jak případným soudním sporům předejít a současně uskutečnit restrukturalizaci?

V této chvíli je to riziko skutečně velké, ale také jej lze snadno odstranit. Stačí, když bude systém posuzování jednotlivých pracovišť otevřený a transparentní. Nakonec by sice opět vznikl seznam nemocnic, kde by došlo k redukci péče, ale stalo by se tak na základě předem známých a transparentních kritérií. Čili i když by stát tímto způsobem zasáhl do zájmů některých nemocnic, došlo by k tomu způsobem, který právo předvídá, nikoli na základě libovůle. Případné žaloby ze strany dotčených subjektů by pak měly mnohem nižší šanci na úspěch.

Čili nedojde-li k nápravě a v podstatě k opakování celého procesu transparentním způsobem, předpokládáte, že se strhne vlna žalob?

V České republice nemáme centrálně řízené zdravotnictví, kde jsou všechny nemocnice státní a kde si stát může dovolit manipulovat s jejich sítí podle svého uvážení. U nás jsou nemocnice většinou na státu nezávislé subjekty, jejichž vlastníci mají podle článku 26 Listiny základních práv a svobod právo na podnikání a mají také ústavní právo vlastnit majetek. Pokud někdo bez dodržení právních pravidel, tedy bez záruk férového procesu ve smyslu článku 36 Listiny, zasáhne do práv vlastníků, mají tyto subjekty právo na to, aby jim byly případné škody nahrazeny.

Vzpomeňme si, že Ústavní soud již v minulosti o zákazu libovůle při rozhodování o alokaci zdravotnických financí jednou rozhodl – šlo o zrušení systému rozhodování o úhradách léků před rokem 2007, které byly stanovovány vyhláškou na základě doporučení ministerské komise, avšak bez předem známých kritérií a bez možnosti výrobce léků bránit se ve spravedlivém procesu proti případným nesrovnalostem či podjatosti. Lze se domnívat, že pokud je dnes opět bezprocesně zasahováno do vlastnických práv, byť tentokrát v případě nemocnic, mohly by to soudy vyhodnotit obdobně.

Z právního pohledu tedy nemocnice mají lepší výchozí pozici?

Tady je potřeba se podívat, jak to s tím uzavíráním smluv vlastně je. Existuje zde totiž celá série právních problémů. Všechny smlouvy o poskytování a úhradě péče byly koncem loňského roku vypovězeny a k 31. prosinci 2012 končí jejich platnost. Pojišťovna tedy neprodlužuje smlouvu, ale uzavírá novou. Když se uzavírá nová smlouva, zákon o zdravotním pojištění má paragraf 46, ve kterém se praví, že uzavření no-vé smlouvy musí předcházet výběrové řízení, při kterém zákon mimochodem předvídá též účast odborné veřejnosti.

Zdravotní pojišťovna může uzavřít smlouvu jen s tím zařízením, které bylo ve výběrovém řízení doporučeno. Zdravotní pojišťovny v tomto případě zákonný proces patrně ignorují a svůj postup obhajují výjimkou z tohoto zákona, kde se říká, že výběrové řízení se nemusí dělat, pokud se uzavírá smlouva na stejný rozsah péče.

Znamená to, že pojišťovny budou muset s nemocnicemi nasmlouvat stejný rozsah péče?

Problém je v tom, že když ve třech okresech zrušíte ze tří nemocnic dvě a péči z těch zrušených pře-sunete do té přeživší, jen stěží obstojí tvrzení, že se jedná pořád o stejný rozsah péče. Já se domnívám, že to takto vykládat nelze, protože skokově naroste počet pacientů. Z povahy věci tedy dojde k rozšíření rozsahu poskytované péče, zákonná výjimka se neuplatní a výběrové řízení se konat musí. Pokud se nekoná, je smlouva uzavřena v rozporu se zákonem a není platná.

Zdravotní pojišťovny si musejí uvědomit, že nejsou běžnými obchodními společnostmi, které se mohou svobodně rozhodovat, s kým smlouvu uzavřou a s kým ne. Jsou to veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a smlouvu na vydávání těchto prostředků mohou uzavřít jen způsobem popsaným v zákoně.

Jaká je tedy vaše predikce dalšího vývoje sporu mezi nemocnicemi a pojišťovnami?

Za předpokladu, že se zdravotní pojišťovny dohodnou alespoň s většinou nemocnic a tyto nemocnice podepíší smlouvy, budou mít ty zbylé v první chvíli smůlu, protože péče se přesune k těm, které porušily deklarovanou jednotnou linii – nepřistupovat na navrhované smlouvy. Poté by však mohlo dojít k poměrně velkému počtu sporů mezi subjekty, které smlouvu nedostaly, a zdravotními pojišťovnami.
Nemocnice, jež by smlouvu nepodepsaly, by využily všech právních argumentů, které jsem již zmínil – zásah do podnikatelských práv a požadavek náhrady škody, absence výběrového řízení, neplatná smlouva a tak dále. Vyřešení takových sporů soudní cestou může trvat 3–5 let a předpokládané odškodné pro tyto nemocnice by mohlo i kvůli úrokům z prodlení dosáhnout řádově desítek miliard korun, které by nakonec zaplatil daňový poplatník.

A druhá varianta – tedy pokud by nemocnice zachovaly jednotnou linii?

Jako právník bych preferoval a doporučoval pokračovat dohodou všech zúčastněných, tedy nemocnic, pojišťoven, ministerstva i krajů, na transparentním a právně korektním řešení restrukturalizace, byť za cenu malého odkladu.

Jedním z pragmatických řešení by byla shoda na nějakém přílepku k zákonu o pojištění či na provizorní vyhlášce o rámcových smlouvách, která by v podstatě říkala, že si všichni vezmou na rok „time out“. Během této doby by měly všechny nemocnice smlouvu se stejnými podmínkami jako v roce 2012 a vláda by získala čas udělat to, co se mělo udělat už letos – schválit zákon o zdravotních pojišťovnách, zprůhlednit kritéria restrukturalizace a zpřístupnit veřejnosti informace o ekonomice zdravotnických zařízení. Pak bychom k 1. 1. 2014 mohli mít validní seznam nemocnic, které je třeba zachovat, a těch, jež by bylo z hlediska zájmu pojištěnců přijatelné transformovat či zrušit.

Filip Kůt Citores

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?