Autogenní trénink podle Schultze

10. 3. 2009 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Autogenní trénink je psychoterapeutická metoda sloužící k dosažení pocitu uvolnění, v němž je člověk přístupný léčebným pokynům a učí se ovládat své psychické i vegetativní funkce. Spočívá v navozování svalové relaxace, pocitů tepla, zklidnění dechu apod., které se spojují s relaxací psychickou. Provádí se skupinově i individuálně, pacient může autogenní trénink provádět sám i několikrát během dne.

SUMMARY

Autogenous training is a psychotherapy method that serves to gain a state of relaxation in which the person is more open to treatment advices and learns to control his/her psychical and physiological functions. The method includes induction of muscle relaxation, feeling of warmth, slowing down the respirations etc. which are associated with psychological relaxation. The therapy can be individually or in groups, the patient can do the training by himself several times a day.

Autogenní trénink je vhodný k léčbě neuróz a psychosomatických onemocnění, může vést k odstranění řady záporných návyků, ke zvýšení sebeovládání a psychické stability.Pracuji na mužském oddělení léčby závislostí (alkohol, nealkoholové návykové látky, patologické hráčství) jako sestra ve třísměnném provozu.

Naše oddělení se zabývá psychoterapií v psychoterapeutických skupinách, komunitách, nabídkových tematických skupinách, arteterapií, muzikoterapií atd. Pacienti zde žijí v tzv. režimové léčbě, která spočívá v časové přesnosti, plnění zadaných úkolů, pracovní a sportovní terapii, v přednáškách, psaní deníků, elaborátů a v jiných aktivitách.

Na našem oddělení mi bylo umožněno zařadit do denního řádu jednu z relaxačních metod – autogenní trénink (AT) podle Schultze. Doktor Johann Heinrich Schulz v roce 1924 prezentoval principy autogenního tréninku a během dalších let svou metodu zdokonaloval. Základní stupeň AT spočívá v několika cvičeních: naladění, nácvik tíže, nácvik tepla, zklidnění dechu, zklidnění tepu, teplo v břiše, chlad na čele, autosugesce a aktivace.

O metodu jsem se začala zajímat po preventivním programu pro zdravotnický personál, kdy nám psychoterapeutka předvedla relaxační techniky. V programu našich pacientů relaxace chyběla, a proto jsem se přihlásila na kurzy relaxace a její využití v praxi. Po absolvování kurzů jsem začala s pacienty na oddělení tuto relaxační techniku praktikovat.

Jak probíhá autogenní trénink

Pomocí této metody začínám s pacienty pracovat na začátku jejich léčby. Sejdeme se v terapeutické místnosti, pacienti si lehnou na podložky, přikryjí se dekou a pod hlavou mají malý polštářek. Po uvolnění těla, protažení, rozdýchání a zaujetí vhodné relaxační polohy zavírají oči a začínáme s tréninkem.

Pustím tichou příjemnou hudbu a klidnou pomalou řečí je uvádím do stavu klidu, pohody, uvolnění a příjemných pocitů. Vše dělám přesně danými formulkami, nic neměním.

Například pro naladění: „Odložíme veškeré starosti, problémy, žaly, bolesti do truhlice stranou, jsou nám lhostejné.“ Pro nácvik tíže a tepla: „Ruce jsou těžké jako z olova, nohy jsou těžké jako z olova, ruce jsou teplé, nohy jsou teplé, celé tělo je těžké, příjemně teplé a hlava je volná.“ Pro zklidnění: „Dýchání je klidné a pravidelné, činnost srdce je klidná a pravidelná.“

Pro teplo v břiše: „V okolí břicha, v samém středu našeho těla, cítíme příjemné a proudící teplo.“ Autosugesce: „Tvář je klidná, volná a úplně jasná.“ Každou formuli opakuji šestkrát a mezi ně vždy vkládám větu: „Klid, pokoj a uvolnění se prohlubuje.“ K návratu pacientů zpět do reality slouží aktivace: „A budeme se vracet zpět do této místnosti, rychle si protřepeme ruce i nohy, hluboce se nadýchneme a s výdechem si promneme vlasy, obličej a celé tělo.

Nakonec otevíráme oči.“ Po relaxaci vždy s pacienty hovořím o tom, co během tréninku prožili, co jim jde, s čím mají potíže, co nezvládají. Obvykle jsou ochotni mluvit velmi otevřeně, nacházejí témata pro skupinovou terapii, učí se trpělivosti, klidu, všímat si sami sebe, udělat si na sebe čas. Učí se vnímat své tělo, vlastní pocity, zvládat krizové situace, stresovou zátěž v zaměstnání, rodinné problémy, osobní ztráty i agresivitu.

Jako příklad uvádím jednoho z našich pacientů, který je rok po základní léčbě. Před nástupem se cítil unavený, vyčerpaný, plný výčitek, nekomunikoval a nedůvěřoval si. Při setkání po roční abstinenci jsem potkala vyrovnaného a usměvavého muže, který vyprávěl, jak se má, jak změnil přístup k práci a komunikaci v rodině.

Naučil se při relaxacích vnímat, co cítí a mluvit o tom, začal se otevírat svým nejbližším a zjistil, že ho ostatní chápou a rozumějí mu. Umí si najít čas sám pro sebe, odpočinout si a relaxovat během krátké doby před pracovním výkonem. Autogenní trénink provozuje doma pravidelně.

Závěr

Tato relaxační metoda se postupně stala důležitou součástí léčby na našem oddělení, pacienti jsou komunikativnější, přístupnější a zlepšila se i spolupráce mezi pacienty a terapeutickým týmem. Na relaxaci se těší, cítí se dobře, uvolněně, více nám důvěřují, po ní se cítí odpočinutí, plní energie a jsou v dobré náladě. Myslím si, že relaxace by neměla být jen součástí léčby pro pacienty, ale prospěla by i lidem mimo zdravotnické zařízení.

Literatura
Praktický slovník medicíny. Vokurka, M., Hugo, J. a kol. Maxdorf, Praha 2007.

Veronika Vonešová Oddělení léčby závislostí VFN Praha (VonesovaVeronika@seznam.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?