Epilepsie

10. 3. 2009 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Epilepsie je chorobný stav, který je výsledkem patologické elektrické aktivity v mozku a nervovém systému. Projevuje se výskytem opakovaných, časově limitovaných záchvatů, vyskytujících se buď spontánně, nebo při podmínkách, které běžně u člověka záchvaty vyvolávají, např. hypoglykemie, nízká hladina některých nutričních látek, nedostatek spánku, velké množství alkoholu, stres, nemoc, horečka nebo léky.

SUMMARY

Epilepsy is a disease that results from pathological electric activity of the brain and nerve system. It is characterized by recurrent, time limited seizures that are either spontaneous or brought by conditions that such as hypoglycemia, low amount of certain nutrients, lack of sleep, too much alcohol, stress, illness, fever or medications. 

Každý dvacátý člověk prožije v životě epileptický záchvat, avšak ojedinělý záchvat ještě neznamená počátek epilepsie. V ČR se epilepsie vyskytuje u 1 % lidí, u dětí je výskyt až 3%.Podle doby vzniku dělíme epilepsii na primární neboli vrozenou, kde jsou příčinou změny v nitroděložním životě nemocného, a sekundární, neboli získanou po úrazech, infekcích, nádorech nebo cévních malformacích.

Značný rozdíl je mezi epilepsií u dětí a u dospělých. U dětí probíhá v mozku, který se vyvíjí a dozrává, proto je pestřejší paleta záchvatovitých projevů: od benigních, kdy může dojít k vyléčení, až po maligní, které devastují psychomotorický vývoj dítěte. Tyto záchvaty je obtížné potlačit a později vedou k rozvoji epileptické encefalopatie (závažnému postižení mozkových funkcí a jejich rozvoje). V dětství také hrozí riziko z prodlení. Aktivní epilepsie pozastavuje psychomotorický vývoj a škody způsobené opakováním záchvatů a vyčerpáním mozkových buněk se těžko napravují a ve vyšším věku se projevují mentálním handicapem. Nejkritičtějším obdobím jsou první tři roky života. V předškolním a školním věku mnohdy dochází k samovolnému vymizení záchvatů bez jakékoli léčby.

První pomoc

Při malém epileptickém záchvatu, kdy pacient ztrácí kontakt s okolím a dělá automatické či nesmyslné pohyby, je zahleděný nebo má záškuby končetin, pouze sledujeme, jak záchvat probíhá a chráníme nemocného před poraněním.

Při velkém záchvatu, kdy pacient může ztratit vědomí, promodrat a mít záškuby celého těla, se snažíme uchránit jeho hlavu před zraněním, odstranit nebezpečné předměty a počkat, až záchvat odezní. V žádném případě násilím nedržíme končetiny. Nesnažíme se otevírat ústa – během záchvatu jazyk nikdy nezapadne a pacient nemůže nic vdechnout, protože nepolyká. Nebezpečí vdechnutí hrozí až po odeznění záchvatu.

Sledujeme průběh záchvatu a délku jeho trvání. Po skončení záchvatu může být pacient zmatený a dezorientovaný, uložíme jej do stabilizované polohy, hlídáme stav vědomí, fyziologické funkce, prohlédneme, zda se nezranil, a snažíme se jej uklidňovat. Pokud plně nenabude vědomí a není zcela orientovaný v čase a prostoru, jsme mu stále nablízku. Pokud je záchvat delší než 3 minuty a pacient se neprobírá, voláme RZP, protože hrozí dlouhý epileptický záchvat, který pacienta ohrožuje na životě.

Léčba

Léčba je převážně farmakologická a spočívá v podávání antiepileptik. Správně zvolenou léčbou, cílenou na daný typ záchvatů, lze kompenzovat přes polovinu pacientů. Pokud se u prvního antiepileptika nepodaří dosáhnout období bez záchvatů, volí se další lék. Šance na úspěch klesá s každým dalším nasazeným lékem o 10–15 %. Pokud se vyčerpají možnosti farmakoterapie, hovoříme o farmakorezistenci. V takovém případě lze doporučit chirurgickou léčbu. Ta se volí podle příčiny epileptických záchvatů. Mohou to být resekce poškozené mozkové kůry, protětí spojů mezi oběma mozkovými polokoulemi, odstranění postižené části nebo celého mozkového laloku či celé hemisféry.

Přesný rozsah resekce se vymezuje ještě během operace pomocí elektrod, kladených přímo na povrch mozku. Nemocným, u nichž nelze jednoznačně určit místo, odkud se záchvat šíří, lze implantovat stimulátor bloudivého nervu. Významnou roli při léčbě hraje spolupráce psychologa, pedagoga a sociálního pracovníka, kteří ovlivňují život epileptika a jeho rodiny. Nedílnou součástí léčby je spolupráce s rodinou.

Důležité je zavedení režimových opatření. Zvláště u dětí je nutný pravidelný rytmus spánku a bdění. Dítě by mělo spát dostatečně dlouho, protože povrchní spánková stadia mohou provokovat vznik záchvatů. Vhodné je omezit aktivity s hyperventilací, v některých případech sledování televize a práce s počítačem. Napomáhá také dodržování zásad správné výživy. U starších dětí je vhodné, aby se vyhýbaly zdrojům přerušovaného světla a požívání alkoholu. V dospělosti vzniká vysoký počet záchvatů kvůli kombinaci alkoholu a nedostatku spánku.

Díky moderní terapii se daří u 70 až 80 % pacientů dosáhnout dlouhodobého stavu bez záchvatů. Za vyléčeného se považuje člověk, který nedostal záchvat po dobu dvou let. Pro dětské pacienty není největším problémem onemocnění jako takové (záchvaty si ve většině případů nepamatují a bolest, až na výjimky, nepociťují), ale diskriminace a sociální izolace plynoucí z onemocnění, případně nadměrná péče, která brání dítěti ve spontánní aktivitě, přirozeném projevu a rozvoji. Největším přínosem je jejich integrace do společnosti zdravých dětí.

Pro zlepšení života pacientů a jejich rodin jsou organizovány různé informační a vzdělávací činnosti, ozdravné a sportovně rehabilitační aktivity, poradenství, kluby a svépomocné skupiny, nabízí se možnost spolupráce s odborníky. Epileptologické centrum se nachází v Praze a Brně. Svépomocné skupiny jsou v Praze, Brně a Táboře a v Praze byl otevřen i denní stacionář. Životní prognóza záleží na typu a závažnosti epilepsie, ale většina pacientů může vést normální a plnohodnotný život.

Kazuistika

Příklad maligního průběhu epilepsie s rozvojem epileptické encefalopatie, projevující se těžkým mentálním postižením se závažnou poruchou chování a vyžadující dlouhodobou psychiatrickou péči. Pacientka A. S. (*1986) RA: otec zdráv, v době narození pacientky 41 let. Matka zdráva, v době narození pacientky 27 let. Bratr zdráv, s dobrým prospěchem, bez výchovných problémů. Přítěž v rodině neudána. Gravidita matky riziková, ve čtvrtém měsíci byla hospitalizována pro krvácení, porod v termínu, dítě nekříšeno.

OA: Psychomotorický vývoj do 6 měsíců věku v normě. Chodila v 18 měsících, slova začala používat v roce, věty nikdy netvořila. Čistotu udržovala od 3 let. V 7. měsíci u pacientky propuklo epileptické onemocnění, rozvoj bleskových křečí s nálezem abnormity v EEG vyšetření. V dalším průběhu nárůst generalizovaných záchvatů, které se objevovaly vždy v sériích v době febrilních infektů. Z tohoto důvodu bylo nutné opakované přijetí a léčení na JIP.

Pacientka byla jedenáctkrát hospitalizována na neurologické klinice v Plzni a v Praze, pětkrát na infekční klinice a ve 3 letech v PL Dobřany pro poruchy chování. Pobyt musel být předčasně ukončen pro kumulaci záchvatů. Následně bylo provedeno CT a EEG s hrubě abnormálním záznamem. Od 4 let navštěvovala denní stacionář na čtyři hodiny denně.

Do naší léčebny byla pacientka přijata v 5 letech s diagnózou: defektní duševní vývoj, mentální úroveň v pásmu imbecility, psychomotorický neklid s afektivními záchvaty vzteku, epileptická encefalopatie se záchvaty grand mal, epileptické povahové změny.

Při přijetí byla provedena vyšetření krve a moče, neurologické vyšetření a EEG. Pacientka byla zařazena do režimu stanice a byla jí naordinována antiepileptika a neuroleptika, dále byla zapojena do aromaterapie, muzikoterapie, relaxterapie, LTV terapie a socioterapie.

Po přijetí běhala bezcílně po oddělení, do žádných řízených činností se nezapojila, slovní zásoba se skládala pouze z několika slov. Byly u ní patrné projevy agresivity a vzdorovitosti. Zpočátku udržovala čistotu ve dne i v noci, na vycházky chodila ráda.

V prvních třech letech pobytu byly patrné náznaky agresivity, dráždivosti, nezájem o jakoukoli činnost, negativismus, slovní zásoba se nerozvíjela. S narůstajícím věkem u pacientky narůstala agresivita. Nesnášela kolem sebe ostatní děti, napadala i personál, velmi často se projevovala destruktivně – převracela stoly, židle, tloukla do předmětů, přesunovala nábytek, házela nádobí. Zhoršila se i při stolování, jedla nečistě, brala jídlo ostatním dětem. Odmítala chodit na toaletu, rozvíjela se enuréza i enkopréza. Bránila se běžné hygieně, nechtěla nosit oblečení, trhala ho, fyzicky přestala být zvladatelná. Epileptické záchvaty probíhaly v sériích, s tonicko-klonickými křečemi a bezvědomím.

Do ÚSP byla přeřazena až v roce 2000, protože rodiče dlouhodobému přeřazení do tohoto zařízení bránili. Zájem rodiny o pacientku postupně upadal. V ÚSP byla dva dny a pro agresivní a destruktivní chování byla přeřazena opět do našeho zařízení. V posledních letech byla ordinována modernější a účinnější antiepileptická léčba, a tím se podařilo průběh záchvatů i jejich frekvenci podstatně zmírnit. U pacientky ale postupně narůstala agresivita. Napadala malé děti, odhazovala je, nebo po nich šlapala. Ve skupině dětí vydržela jen krátce, odmítala zapojení do jakékoli činnosti, vynucovala si pobyt v ochranném lůžku, kde odpočívala a nikdo ji nerušil. Postupně se zhoršovala v udržování hygieny i v sebeobsluze. Odmítala jakoukoli pohybovou aktivitu, zhoršila se i chůze.

Z farmakoterapie byly průběžně kombinovány tyto léky: antiepileptika – Sodanton, Phenobarbital, Rivotril, které byly později nahrazeny moderními valproáty – Depakine-Chrono, neuroleptika – Perfenazin, Haloperidol, Thioridazin, Tisercin, Chlorprothixen, Buronil, Zoleptil, Cisordinol, Moditen. V roce 2005 ve věku 19 let byla pacientka přeložena do PL pro dospělé s klinicky kompenzovanou epilepsií, ale s přetrvávajícími trvale nekompenzovanými poruchami chování. Po třech měsících pacientka zemřela.

Literatura
Velký lékařský slovník. Vokurka, M., Hugo, J. a kol. Praha, Maxdorf 2005.

Eva Čechotová, Martina Kratochvílová DPL Opařany (Cechotik@seznam.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?