Komunikace s pacientem a možné problémy

8. 12. 2006 8:15
přidejte názor
Autor: Redakce
Revmatické choroby patří do skupiny chronických onemocnění. Většinou se jedná o onemocnění bez známé etiologie. Léčba bývá spíše symptomatická - jedná se proto o celoživotní onemocnění, které významně ovlivňuje kvalitu života nemocného.


Prožívání choroby revmatikem je totožné s tím, jak ji prožívají pacienti s onkologickou diagnózou. Pomoc sester při zvládání nelehké situace je proto klíčová. Podmínkou úspěšné komunikace je navázání kvalitního vztahu, znalost vzájemných očekávaní a ochota plnit dohody.

První kontakt s nemocným většinou navazuje sestra. Pacient si obrázek o sestře i lékaři utváří již při vstupu do čekárny, a proto je důležité, jaká je zde atmosféra. Tu ovlivňují dlouhá čekání na vyšetření a také jednání všech, s nimiž pacienti přicházejí do styku. Pacient očekává, že bude přijat jako člověk, a ne jako další případ. Jedním z častých prohřešků nás zdravotníků je porušování základního práva pacienta, práva na soukromí, např. dotazy týkající se jeho obtíží již v čekárně.Při návštěvě zdravotnického zařízení se pacient většinou necítí ve své kůži. Od nás pak očekává, že si na něj uděláme čas a vyslechneme jej, i když své problémy bude formulovat jen obtížně.

Nejčastější problémy v kontaktu pacienta s lékařem

* přerušování pacienta -vyslechnout celou anamnézu,* bagatelizování pacientových stesků - nesvádět problémy na jeho psychický stav,* zpochybňování diagnózy kolegů - nezpochybňovat před pacientem,* lékař funguje jako distributor léků: Tak co vám mám předepsat? - devalvace vztahu,* pacient zpochybní lékařovu diagnózu s tím, že mu jiný lékař doporučil něco jiného -zjistit kdo, proč, zdůvodnit náš postup,* náhodné zaslechnutí nepříznivého verdiktu, případně vztáhnutí na sebe faktu, který se týká někoho jiného - vyvarovat se,* sdělení deprimující diagnózy bez obalu přecitlivělému pacientovi,* zatajení diagnózy před pacientem,* nesmyslné poučování pacienta; případně vyhrožování k zajištění pacientovy poslušnosti,* nedodržování léčebných postupů pacientem.

Rozhovor mezi lékařem a pacientem (týká se i ostatních zdravotníků) by měl mít dvě fáze. V úvodu pacienta uklidnit, navodit atmosféru bezpečí a důvěry. Rozhovor má být nenucený, zdvořilý, tazatel by se měl zeptat na obtíže. Následovat by měla vlastní rozmluva. Rozhovory s pacienty jsou považovány za obtížné (lékař rozhovor vždy vede a má mít rozpravu pod kontrolou). Podmínkou je, že by si lékař vždy měl dát práci a zjistit, co si dotyčný o svém zdravotním stavu myslí.V zahraničí probíhala studie o představách pacientů souvisejících s jejich zdravotním stavem, přičemž výsledky ukázaly, že pacienti uvažují v termínech:

* identifikace (pojmenování nemoci a příznaků),* příčin onemocnění (kauzality),* možnosti léčby (krátkodobá či dlouhodobá),* následků (co bude dále),* časové dimenze (jak dlouho bude asi nemoc trvat).

Nejvíce pacientů si přeje pomoc v hledání příčin - proč mu není dobře a co je příčinou. Očekává pomoc (uzdravení), porozumění, somatické vyšetření, stanovení diagnózy, terapii. Když se dozví, co mu je, považuje lékaře za dobrého, v opačném případě spokojen není. Lékař potřebuje znát podrobnosti o zdravotním stavu pacienta, stává se však, že se o jeho vývoji mnoho nedozví, např. po zlepšení jej pacient nevyhledá, nepřijde na další dojednanou kontrolu.

Chronicky nemocný bere mnohdy návštěvu u lékaře jako osobní záležitost, těší se na ni, vkládá do lékařových rad naděje. Očekává prohlídku, recept, rehabilitaci, od sestry pak povzbuzení, naději, útěchu, tedy sílu k dalšímu boji s nemocí, za zlepšení svého zdravotního stavu.

Předchozí zkušenosti pacienta s odbornou zdravotní péčí z doby před vznikem chronického onemocnění ovlivňují počáteční prožívání choroby zásadně.Očekávání rychlého uzdravení nebývá splněno, následuje zklamání a ztráta důvěry.

Odtud pramení neshody, leckdy i to, že pacient přestane dodržovat léčebné postupy.V důsledku chybné komunikace, podceněním psychosociálních dopadů choroby na pacienta nebo příliš úzkým zaměřením zdravotníka pouze na jeho nemoc se pacient může dostat do emocionálně těžkého stavu, stresu, který může vyústit v agresivitu, jíž mohou být zdravotníci zaskočeni. Ovlivnit nežádoucí stav lze částečně i tím, že se zaměříme na aktivní zapojení pacienta do léčebně preventivního procesu.

Bezpečnost terapie je pro lékaře stále jedním z nejvýznamnějších kritérií při hodnocení léčby.Hodnocení pacienta se však od jeho často liší.Důležité je nevidět v pacientovi pouze případ, ale navázat s ním vztah jako s člověkem, který v některých směrech ví víc než odborník. Ideální by bylo, kdyby pacienti a zdravotnický personál vůči sobě vystupovali jako rovnocenní partneři.Lékař by provedl vyšetření, poskytl informace a navrhl příslušnou léčbu; na pacientovi by bylo, aby se zeptal na detaily a rizika, doporučenou léčbu, zvážil, případně konzultoval s rodinou, a pak se rozhodl, zda ji přijme, či odmítne.


SOUHRN

Pacient se návštěvy zdravotnického zařízení většinou obává. Kromě zdravotních problémů se často potýká se strachem z vyšetření i s obavami, zda dokáže vysvětlit své pocity a zda je lékař, sestry a další zdravotnický personál správně pochopí. Znalost komunikace a vědomosti týkající se psychosociálního dopadu chronických chorob na pacienty mohou významně ovlivnit výsledky léčby a pacientovo prožívání nemoci.

SUMMARY

A patient is usually apprehensive when he has to visit a healthcare facility. Besides health problems he often is afraid of the examination and the fact that he may not be able to explain his feelings and the nurse and doctor will not understand him. Good communication skills and knowledge of psychosocial impact of a chronic disease on the patient may have a positive influence on the treatment outcomes and the patient’s experience with the disease.


O autorovi: Milada Lösterová, Revmatologický ústav Praha (lost@revma.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?