Stručně o demenci

10. 2. 2010 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
V následujícím příspěvku se autorka věnuje duševní poruše známé jako demence. Článek zprostředkovává čtenářům komplexní informace o této problematice, se kterou se zdravotničtí pracovníci setkávají napříč všemi obory medicíny. Klíčová slova: demence, duševní porucha, kognitivní funkce, psychoterapie, farmakoterapie

SUMMARY The author addresses dementia. The article brings complex information about this condition which all the healthcare workers will encounter. Key words: dementia, mental disorder, cognitive functions, psychotherapy, pharmacotherapy

Demence je skupina duševních poruch, jejichž nejzákladnějším charakteristickým rysem je získaný úbytek kognitivních (poznávacích) funkcí, způsobený určitým mozkovým onemocněním. Jsou to tedy závažné duševní poruchy, které představují značný zdravotní, sociální i ekonomický problém. Podstatně zkracují nejen aktivní, ale i skutečný věk jedince. Vedou k podstatným omezením postižených, jejich postupné odkázanosti na péči okolí a nakonec k neschopnosti samostatné existence.

U nás byla problematika demencí dlouhou dobu podceňována, asi především proto, že většina případů této poruchy se vyskytuje až ve vyšším věku. Nyní se situace změnila. V souvislosti s celosvětovým trendem probíhají výzkumné studie zaměřené na tuto problematiku. Začíná se rozšiřovat spektrum institucí, které poskytují dementním občanům sociální a zdravotní služby. Dementní pacienti se objevují nejen v ordinacích psychiatrů a neurologů, péče o ně ale leží především na bedrech praktických lékařů.

Když se řekne demence

Demence je syndrom, který zahrnuje různé symptomy, a to nejen z oblasti kognitivních funkcí. Výsledkem je pak celková degradace duševní činnosti postiženého, ubývající schopnost běžných denních aktivit a nakonec ztráta schopnosti samostatné existence. Je odkázán na péči různých institucí – rodiny, ústavů sociální péče, nemocnic apod. Tento syndrom zpravidla zahrnuje následující základní příznaky:

* Deteriorace intelektu (podstatné snížení intelektu). Jde o poruchy paměti, orientace, soudnosti a schopnosti abstraktního myšlení, pozornosti, motivace a chápání.
* Poruchy korových funkcí typu apraxií a afázií, chování, emotivity, degradace osobnosti.
* Často se vyskytují i další psychické poruchy, např. paranoidita včetně produkce paranoidně perzekučních bludů, poruchy vnímání a jiné.

Demence se řadí mezi organická mozková onemocnění. Jsou to:

* Primární mozkové choroby, např. Alzheimerova nemoc, traumata mozku, primární mozkové tumor.
* Systémové choroby postihující sekundárně také mozek, např. Wilsonova choroba, některé kolagenózy apod.

Termín demence zavedl Philip Pinel (1745–1826), a to pro různé choroby, které vedou k intelektové deterioraci, což je zhoršování všech funkcí organismu bez zjevné příčiny (poruch osobnosti). Nemusí to však znamenat trvalé změny. Projevuje se dříve, než je diagnostikován konečný stav demence. Diagnóza demence je založená na chování a jednání, není tudíž možné ji stanovit počítačovou tomografií, magnetickou rezonancí ani jinou zobrazovací či laboratorní metodou. Přínos zobrazovacích metod spočívá v prokázání organické příčiny, pokud existuje. Dále mohou být využity ke sledování pacientů podezřelých z demence. Vedle klinického vyšetření (např. psychiatrem, psychologem, internistou či neurologem) můžeme k potvrzení, zpřesnění, či vyloučení vytvořené pracovní diagnózy demence využít řady moderních vyšetřovacích metod. Počítačová tomografie (CT), elektroencefalografie (EEG), jednofotonová emisní počítačová tomografie (SPECT). Dále také novější metody jako jsou: evokované potenciály, magnetická rezonance (MR). Při těchto dokonalých a technicky komplikovaných metodách nesmíme nikdy zapomínat na pacienta a jeho klinický obraz spolu s anamnézou, která tento obraz dotváří a je základem diagnózy.

Léčba demence

Léčba je více než komplikovaná. Ideální farmakoterapeutický přístup by byl přístup kauzální. Ten se však daří praktikovat pouze u malého počtu demencí. U většiny těchto chorob nejsou etiologické znalosti úplné. V praxi jde většinou o kombinovanou terapii různými farmaky, která pozitivně ovlivňují kognitivní funkce a mozkový metabolismus. Nezbytností je však komplexní terapie. Není možné se omezovat pouze na farmakoterapii. Komplexní léčbu doplňuje též rehabilitační péče a psychoterapie. Důležitá je také úzká komunikace s rodinnými příslušníky dementních pacientů a sociální prostředí. Zajímavé jsou skupinové formy terapie, které probíhají v malém kolektivu, nejčastěji v rozmezí tří až šesti osob. Získané dovednosti se upevňují především verbální komunikací, ale i jinými prostředky pro zlepšení srozumitelnosti. V zahraničí jsou tyto skupinové aktivity prováděny často v rámci ambulantní péče v denních stacionářích a komunikačních centrech s osobami na podobné komunikační úrovní.

Zajímavé jsou i nefarmakologické – biologické léčebné postupy:

* Dietologická terapie – Lecithinová dieta (luštěniny, libové maso, čokoláda). Tato dieta je využívána v USA zejména při léčbě Alzheimerovy choroby.
* Hyperbarická oxygenace – bývá využívána u demencí vaskulární – ischemické etiologie. Tato metoda má však odpůrce, kteří argumentují tím, že se mohou ve zvýšené míře uplatňovat volné radikály.
* Chirurgická léčba je zaměřena především na neurotransplantace. Zkoušejí se implantáty embryonální mozkové tkáně. Vychází se z teoretických předpokladů, že tyto tkáně produkují nervové růstové faktory. Dosavadní zkušenosti však nejsou povzbuzující. Demence může být diagnostikována i u dětí a adolescentů. Až do začátku 20. století se o výskytu demence u dětí pochybovalo, neboť ji lze jen těžko rozeznat od mentální retardace, která je vrozená. Demence se projeví až později. Obě nemoci postihují kvalitativně i kvantitativně nejen intelekt, ale celou strukturu osobnosti. Je proto třeba dát si pozor, aby nedošlo k chybnému určení diagnózy.

Možné řazení příčin demence u dětí: poruchy metabolismu; degenerativní a demyelinizační onemocnění; zánětlivá onemocnění CNS; epilepsie; úrazy mozku; intoxikace; psychózy; alimentárně infekční vlivy; HIV. U dětí je terapie spíše povzdechem či přáním. Je nutné vytyčit cíle – úkoly nejen pro dítě, ale i pro ošetřujícího lékaře, pro rodinu, celý tým odborníků ze zdravotní i sociální sféry a také pro všechny další osoby, které jsou s pacientem ve styku. Hlavním cílem všech zúčastněných by mělo být dosažení maximální funkce a „fungování“ dítěte v rámci jeho defektu. Výzkum a léčba demence v dětském věku je navzdory nepříliš vysoké incidenci velmi důležitá, neboť se jedná o jedince, kteří mají život teprve před sebou.


O autorovi: Jiřina Žákovská, LDN Na Celně, Mladá Boleslav (dolina@centrum.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?