Zdá se, že ministr zdravotnictví Leoš Heger to se zavedením standardu a nadstandardu myslí vážně. To je dobré. Jenže ve všech dosavadních výstupech pořád chyběly jasné odpovědi na dvě zásadní otázky: KDO a JAK. A to už tak dobré není.
Klíčové otázky znějí: „KDO rozhodne o tom, co je nadstandard?“ a „JAK svou vůli prosadí?“ Nedávno Heger přišel s odpovědí na první otázku.
S výběrem postupů, metod a technologií léčby do kategorií standard a nadstandard ministerstvu pomůže poradní orgán – komise, v níž vedle ministerských úředníků zasednou v první řadě experti z ČLS JEP, dále zástupci pojišťoven, profesních komor, možná i profesních sdružení či pacientských organizací.
Ochota, jež šlechtí
Odmyslíme-li si, že hledat zájmový či názorový průnik mezi všemi těmito organizacemi bude určitě dost náročný proces, je třeba uznat, že na otázku KDO jde asi o nejlepší možnou odpověď. Ochota spolupracovat s odbornými skupinami ministra šlechtí.
Na druhé straně je ovšem zjevné, že takováto skupina expertů ze všech stran by měla mít poměrně výsadní postavení a silné slovo. To jí ovšem status poradního orgánu ministra nezaručuje.
I kdyby byl Heger sebevíc ochoten naslouchat expertním hlasům, nikde není psáno, že stejnou ochotu budou projevovat jeho nástupci. A to právě souvisí s druhou klíčovou otázkou, tedy JAK. Na tu zatím odpověď chybí.
Dosud navrhovaná úprava zákona o zdravotním pojištění počítá s tím, že rozhodující a konečné slovo při určování standardu a nadstandardu bude mít – komise nekomise – ministr a jeho sazebník výkonů, z nichž k některým bude připsána zkratka ENV (ekonomicky náročnější varianta, čti: nadstandard).
A Heger připouští, že je ochoten diskutovat i o tom, že by seznam základních a ekonomicky náročnějších variant péče vycházel ne jako vyhláška, tedy podzákonné opatření, ale jako příloha zákona o veřejném zdravotním pojištění, aby měl sílu zákonného předpisu.
Tendr na standard?
Jenže ani jedna z těchto variant neřeší problém možné propasti mezi vůlí reprezentativní skupiny expertů a reálným úkonem ministra či poslanců.
Není těžké si představit populistického ministra, který nastoupí do úřadu a vyhlásí, že veškerá v současnosti dostupná péče je standardem. Bude-li už tou dobou systém jakž takž zaběhlý na rozdělení na standardní a dražší péči, uvrhl by ho takový krok do těžkých finančních potíží. A není ani těžké si představit ministra, který mezi farmaceutickými a zdravotnickými firmami vyhlásí neoficiální „tendr na standard“.
Tedy standardem bude technologie od výrobce, který nejlépe „namaže“. To by zase zcela popřelo smysl rozdělení péče podle ekonomické náročnosti. A oběma těmto katastrofickým scénářům může bezmocně přihlížet renomovaný poradní orgán ministra, který se buď vůbec nebude scházet, nebo jeho připomínky budou jednoduše ignorovány.
Je pochopitelné, že nevolená expertní komise nemůže mít sama o sobě legislativní ani exekutivní moc. Ale nabízí se například právní institut dohodovacího řízení, jehož výsledek snad zákon může stanovit jako závazný nebo alespoň důrazně doporučující, podobně jako to známe z dohadování o úhradách péče.
Bylo by v zájmu Hegerovy reformy, aby pro definitivní verzi zákona našel šikovnou formulaci, jež by experty posunula výš než do role zděšených pozorovatelů případné ministerské zvůle.