Přejít na obsah

Základní práva společnosti

zpět
27.1.2016

Jak se dozvídáme ze sdělovacích prostředků (např. zdravi.e15.cz z 21. 1. 2016), Ústavní soud (ÚS) se zastal rodičů z Brněnska pokutovaných za to, že nenechali naočkovat své dítě povinnou hexavakcínou. Důvodem odmítnutí očkování může být, podle ÚS, nejen náboženství, jak uznal již v minulosti, ale i svoboda svědomí.

miminko, dítě, očkování, vakcína
zvětšitmiminko, dítě, očkování, vakcínaZdroj: Shutterstock

miminko, dítě, očkování, vakcína | Zdroj: Shutterstock

 

ÚS tedy vycházel z čl. 15 Listiny základních práv a svobod (LZPS) hovořícího o svobodě svědomí jako o základním lidském právu.

Rozhodnutí ÚS kritizuje odborná veřejnost, např. předseda České vakcionologické společnosti Roman Prymula označil rozhodnutí ÚS za selhání, neboť nyní může zákonnou povinnost očkování porušit v podstatě každý s odkazem na své svědomí. To příslušnou zákonnou povinnost prakticky neguje. Ohrožuje se tak vymahatelnost práva, protože právní norma, jejíž sankci je možno snadno obejít, je jen jakousi pseudonormou.

ÚS tedy celou věc nazíral jen z hlediska základního práva jednotlivce-rodiče. Nevzal však do úvahy fakt, že rozhodnutí rodičů se v tomto případě týká především dítěte, neboť v případě, že nebude očkováno, může onemocnět, a to s vážnými, až fatálními důsledky. Jak je v tomto případě zajištěno právo dítěte na ochranu zdraví, jak ho stanoví čl. 31 LZPS? Připomínám, že hexavakcína chrání např. i proti dětské obrně, což je onemocnění, které je schopno do značné míry znehodnotit kvalitu celého života.

Nebude-li dítě očkováno, může v budoucnu onemocnět a ohrozit tak nákazou další občany, a to i ty, kteří byli očkováni, protože vakcinační pokrytí má často svá časová omezí. A to nemluvím o těch občanech, kteří z různých příčin nemohli být očkováni. Tedy rozhodnutí rodičů nevakcinovat své dítě může ohrozit v budoucnu nejen dítě samotné, ale i další občany.

Toho si byli v minulosti dobře vědomi příslušní odborníci, a tak náš právní řád ukládá povinnost očkování a soudní orgány tuto povinnost sankčně vymáhaly. Bylo tak u nás dosaženo proočkovanosti populace ve světě nebývalé a také nám tuto proočkovanost celý svět záviděl.

Proto i obecní soudy v daném konkrétním případě oprávněnost sankce za porušení povinnosti očkování dítěte potvrdily. Ono totiž neexistuje jen základní právo jednotlivce, ale je zde jistě i základní právo společnosti být chráněna před nezodpovědným jednáním jednotlivce. Toto základní právo společnosti sice není uvedeno v žádné listině, ale vyplývá z celé existence trestního práva.

Avšak se vzrůstajícím individualismem v naší společnosti vidíme, že soudy pod tímto všeobecným tlakem akcentují jen základní práva jednotlivce bez ohledu na celkové dopady takových rozhodnutí pro společnost.

To se netýká jen problematiky očkování. Vidíme to i v dalších oblastech, a dokonce i v právu trestním. Případy trestných činů spáchaných v poslední době osobami s duševním onemocněním, které přes jejich pokračující nebezpečnost pro společnost byly propuštěny z ústavního léčení jistě i z obavy odpovědných osob, aby nebyly nařknuty z porušení základní práv těchto nemocných jejich dalším držením v ústavní péči, jsou toho důkazem. Ale kde je pak základní právo jejich obětí na život? Společnost, v níž práva pachatelů jsou více chráněna než práva jejich obětí, je na scestí.

Prostě nejen jednotlivci, ale i společnost má svá základní práva. Především právo být chráněna před osobami nebezpečnými. A tato nebezpečnost může mít různou podobu. Někdy zcela zjevnou (osoby dopouštějící se trestných činů), jindy latentní (např. osoby bez vakcinační ochrany). I když se toto hodnocení může zdát přehnané, především soudy by neměly zapomínat na významnou právní zásadu předběžné opatrnosti.

Komentovat článek: Základní práva společnosti

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

2 nejnovější komentáře k článku Základní práva společnosti

Komentáře

další 2 komentáře
rozkvet.cz ÚMLUVA O LIDSKÝCH PRÁVECH A BIOMEDICÍNĚ  | 1. 02. 2016 00:28

Autor článku dokumentuje, že nezná mezinárodní Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny" stručně Úmluvu o lidských právech a biomedicíně. kterou vyhlásila Rada Evropy. (Členské státy Rady Evropy, další státy a členské státy Evropského společenství, signatáři této Úmluvy) Úmluva o lidských právech a biomedicíně byla otevřena k podpisu dne 4. dubna 1997 ve španělském Oviedu, 1. prosince 1999 vstoupila v platnost. Česká republika ji podepsala 24. června 1998. Vláda ČR uložila Ministerstvu zdravotnictví usnesením č. 403 ze dne 10. června 1998 předložit Úmluvu Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu. Proces ratifikace byl dokončen podpisem prezidenta. Ratifikačni listiny byly 22. června 2001 uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, smlouva vstoupila v platnost 1. října 2001. Ve Sbírce mezinárodních smluv byla vyhlášena 2.10. 2001 v částce 44 pod číslem č.96/2001Sb. Ratifikací této mezinárodní úmluvy se Česká republika zavázala k dodržování jasných pravidel, která jsou nicméně u nás systematicky porušována, a principů, které jsou u nás systematicky pošlapávány, nerespektovány i Ústavním soudem ČR! Tato Úmluva z Ovieda jasně stanoví v Kapitole I. Obecná ustanovení v článku * 1 - Účel a předmět : :"Smluvní strany budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez diskriminace zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny. Každá smluvní strana přijme do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této Úmluvy. * 2 - Nadřazenost lidské bytosti: "Zájmy a blaho lidské bytosti budou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy. Obecné pravidlo uvedené v článku 5. Kapitoly II - Souhlas zní: "Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat". Toto ustanovení se zabývá souhlasem a potvrzuje na mezinárodní úrovni již uznávané pravidlo, totiž že nikdo nesmí být nucen podstoupit jakýkoli zákrok, aniž by k tomu dal souhlas. Člověk musí proto mít možnost svobodně dát nebo odmítnout souhlas s jakýmkoli zákrokem týkajícím se jeho osoby. Toto pravidlo jasně vymezuje svébytnost pacienta ve vztahu k profesionálním zdravotnickým pracovníkům a vede k odklonu od paternalistických přístupů, které by mohly přehlížet přání pacienta. Výrazem "zákrok" se zde chápe v nejširším smyslu, - to znamená, že zahrnuje veškeré výkony prováděné na osobě pacienta ze zdravotních důvodů, včetně preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby, rehabilitace a výzkumu

Martin Stránský MUDr  | 27. 01. 2016 11:22

Přesně tak. Rozhodnutí US je naprosto bludné a právně i amatérské.

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné

Medical Services

Komplexní edukační servis ve zdravotnictví

více informací

NOVÝ E-SHOP s medicínskou literaturou