Mýty o stáří mají tuhý kořínek

21. 12. 2012 7:39
přidejte názor
Autor: Redakce
Jedním z nejvýraznějších příspěvků konference „Všechno, co jste kdy chtěli vědět o stáří, ale báli jste se zeptat“, kterou pořádala Aesculap Akademie a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, bylo vystoupení profesorky Heleny Haškovcové, jež mluvila o mýtech, které provázejí náš pohled na stárnutí a stáří. rozhovor


Proč jste se ve svém příspěvku soustředila právě na mýty o stáří?

Odpověď je celkem jednoduchá. I když právě končí Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity, v jehož rámci byla diskutována problematika stárnutí a stáří věcně a pravdivě, mýtů o stáří se to příliš nedotklo. Ty žily, žijí a nepochybně budou žít dál. Mají totiž „tuhý kořínek“ spočívající v tom, že se jedná o vyprávění, které je v prostředí, kde vzniklo a kde koluje, pokládáno za pravdu prostě proto, že zrnka pravdy obsahuje.

Ve své přednášce jsem uvedla celkem třináct mýtů. Některé byly v anglosaské odborné literatuře popsány už v 70. letech minulého století (například mýtus falešných představ, mýtus homogenity, mýtus zjednodušené demografie), jiné vznikly později (například mýtus o chudobě seniorů, mýtus o úbytku sexu) a tři častá a „pravdivá“ vyprávění jsem si dovolila formulovat a zařadit je do kategorie mýtů já (mýtus o Alzheimerově chorobě, mýtus o bezplatném zdravotnictví a mýtus o nepečujících rodinách).

Co takové mýty znamenají pro společnost?

Význam mýtů se v praktickém životě občanů proměňuje. Stává se, že v určitém časovém úseku dominují dva až tři, které jsou časem vystřídány jinými, aniž by však ty první zanikly. Důvodů pro takové střídání mýtů na prvních pozicích je řada a obvykle mají charakter společenský, politický, nebo dokonce odborný. Nepochybně je třeba vzít v úvahu také česká specifika. I když většina mýtů vesele žije v celém moderním civilizovaném světě, přece jen je popularita jednoho či jiného závislá na situaci v jednotlivých zemích.

Považujete některé z tradovaných mýtů za nebezpečné? A které jsou naopak neškodné?

Dejme si příklad: Za velmi nebezpečný a našimi politiky silně podporovaný mýtus považuji ten, který říká, že v době socialismu bylo zdravotnictví zadarmo. Nebylo a ani nemohlo být. Všichni občané tehdy platili obecné daně a složitým přerozdělováním ze státního rozpočtu „šly“ peníze do zdravotnického systému. Jistě můžeme diskutovat o tom, že jich bylo málo a nebyly účelně využívány a podobně, ale tvrdit, že zdravotnictví bylo zadarmo, není pravda.

Když dnes stoupá spoluúčast pacientů, tak i ti starší pod opakovanou palbou nepravdy tohoto typu „zapomínají“, že platili daně, a tedy též přispívali na zdravotní péči. Ti mladší, kteří nezažili éru socialismu a vzhledem ke svému věku ani nemohli být v tehdejším postavení zaměstnance, pak takovému mýtu lehce uvěří.

V obou případech pak vznikají reminiscence na bájné časy bezplatného socialistického zdravotnictví. A z celé nešťastné argumentace se stane politikum, které, jak jsme viděli, se jistým způsobem promítne i do volebních preferencí Komunistické strany Čech a Moravy.

A ten neškodný mýtus?

Já bych řekla, že je to určitě efektivně bořený mýtus o úbytku sexu ve stáří. Až do nedávné doby se problematice sexu a erotiky ve stáří nikdo odborně nevěnoval. Není divu, byly důležitější starosti. V posledních letech se však otázka sexuality seniorů stala atraktivní. Vznikla řada odborných studií dokládajících, že opravdu „láska kvete v každém věku“.

Také film Andrease Dresena „Sedmé nebe“ a třeba knihy Renaty Daimlerové detabuizovaly sex ve vyšším věku za mimořádného zájmu celé české veřejnosti. Přesto je však nutné dodat, že problematika takzvaného přijatelného partnera, tedy toho, kterého si žena či muž namluví a rozhodne se s ním žít až v seniorském věku, trvá.

Jak vnímáte všeobecně přijímaný kult „věčného mládí“ ve společnosti a zejména v médiích?

Kult věčného mládí nevznikl náhodně a společně s takzvanou ideologií práce ovládl celý moderní a ekonomicky vyspělý svět. Média jsou toho pouze odrazem a je palčivou otázkou, zda a jakým způsobem mají zejména ta veřejnoprávní přispívat k větší prezentaci starších spoluobčanů. Dobře se jim to daří v pořadech, kam zvou všeobecně známé a uznávané herce a zpěváky seniorského věku.

Aby se neprohluboval ageismus a naopak utužovala mezigenerační solidarita, měli by být starší spoluobčané přirozenou součástí všech mediálních prezentací. Věkově segregovaná kultura (třeba úspěšný pořad „Barvy života“) je v určitém rozsahu vítaná, ale měla by být jen doplňkem pořadů pro všechny a se všemi.

Jak se s tím srovnává jiný jev – trend aktivního stárnutí? Není to jen součást podřizování se diktátu „povinného“ věčného mládí?

Předně je třeba říci, že lidé si vždy a ve všech historických dobách přáli žít nejen dlouho, ale také šťastně. Ono štěstí je v posledních padesáti letech zřetelně spojováno s mládím a plastičtí chirurgové by jistě mohli vyprávět o tom, co vše jsou ochotny některé ženy (ale i muži) podstoupit pro svůj mladistvý vzhled. Dále je třeba zdůraznit, že si lidé všech věkových kategorií a ve všech dobách přáli být zdraví a nemocí se pochopitelně báli.

I když stáří rozhodně není synonymem nemoci, přece jen všichni víme, že onemocnět nebo postupně ztrácet soběstačnost je právě s přibývajícím věkem realitou. Celý koncept úspěšného, respektive zdravého stárnutí koreluje s přáním všech lidí: žít spokojeně, pokud možno bez zdravotních komplikací, a když už život člověka musí skončit, tak tedy po rychlém a krátkém stonání. Odborně se hovoří o kompresi nemocnosti a to je úžasný cíl, jenž má své klady v osobní pohodě seniorů a jistě potěší i ekonomy, kteří se zabývají financováním zdravotní péče ve vyšším věku. Jediná cesta, která klidné, postupné a zároveň spokojené stárnutí se závěrečnou kompresí nemocnosti zaručí, je aktivita. Takže aktivní senior je požehnáním sobě, rodině i společnosti.

Jak vážný problém v českém prostředí představuje ageismus? Mají v boji s ním smysl aktivity podobné například ženské emancipaci na začátku minulého století?

Ageismus je nepochybně velký problém. Zčásti konkrétně známý, zčásti tušený, protože některé známé averze vůči starším spoluobčanům představují jen pověstnou špičku ledovce. Problém je komplexní a řešení nesnadné. Něco mohou udělat i aktivní senioři, kteří se budou dál chovat sebevědomě a budou slušně, ale důrazně usilovat o své upírané místo na slunci.

V tomto smyslu snad lze nějaké analogie s někdejší emancipací žen najít. Problémem je, že jim musí být ochotni naslouchat ti mladší, ať již v rodině, komunitě nebo celé společnosti. To se příliš nedaří, respektive je opakovaně prokázáno, že mezigenerační dialog „vázne“, a jedním ze způsobů jak na problém upozornit je i současný celoevropský důraz na mezigenerační solidaritu.

Ovlivňuje přístup k seniorům proměna současné rodiny?

Evropská – a s mírným časovým posunem i česká – rodina se výrazně proměňuje. Všichni víme, že moderní rodina je křehká, rozvodovost vysoká a opakované sňatky komplikují stávající rodinné vztahy zejména dětem. K tomu všemu přibývá nesezdaných partnerství a rodičovství a stále populárnější je i volba single life, tedy svobodného individuálního života s programovou bezdětností. Problém je v tom, že se zatím příliš nezabýváme tím, jak to bude dál. Už současní senioři kroutí hlavou nad změněnými rodinnými scénáři.

Když se jejich dospělé děti rozhodnou pro single life, litují, že nebudou mít vnoučata. Někdy jich ovšem z opakovaných sňatků svých dospělých dětí mají řadu. To je sice těší, ovšem o kterého z četných vlastních i nevlastních, ale starajících se prarodičů se takové dospělé vnouče bude ochotno starat? Péči o všechny jistě nezvládne. Za větší odbornou pozornost by zajisté stála problematika především budoucích zdravotnických a sociálních služeb, jmenovitě rezidenčního bydlení seniorů.

Už teď je zřejmé, že takové služby si budou moci dovolit především majetní lidé (13–15 % v populaci) a pak ti, kteří žili jako singles a věnovali se své finančně úspěšné kariéře. Zbývá dopovědět, že v uvedených službách budou pracovat děti těch rodičů, kteří si právě proto, že se jim rozhodli darovat život, výrazně, a někdy dokonce celoživotně snížili životní úroveň. První zkušenosti tohoto typu jsou známy například z Německa, kde populace singles stojí na prahu svého raného stáří.

Jakou roli může hrát stát, pokud jde o tak komplexní problematiku, jako je stárnutí a stáří?

V současnosti jsme svědky výrazné redukce až demontáže sociálního státu. Šetřit se jistě musí, ale koncepčně a uváženě, tedy na správných místech. Stát v žádném případě nemůže rezignovat na některé povinnosti, k nimž je i zavázán řadou nadnárodních a národních smluv. Citlivou a aktuální otázkou je zaměstnávání osob vyššího věku, když víme, že už někteří 50+ mají nemalé potíže uplatnit se na trhu práce. Mnozí starobní důchodci dále pracují a jiní by rádi pokračovali, pokud by se našlo vhodné místo. Pozitivní diskriminace v tomto směru je však riziková, neboť by mohla posílit ageistické postoje mladších věkových kategorií. Cílené vytvoření pracovních míst pro seniory za situace, kdy práci nemají ani absolventi vysokých škol, by bylo kontraproduktivní. Přesto je třeba situaci na trhu práce věnovat zvýšenou pozornost, kterou nelze redukovat pouze na proklamativní dobré úmysly.

Kde je jeho role podstatná?

Nepochybně je stát odpovědný také za dostupné zdravotnické a sociální služby pro všechny, a to nejen finančně, ale i geograficky. Zatím panuje nekoncepční zmatek, kdy zejména uvedené služby pro seniory nejsou účelně provázané. Kritizovat umí každý, ale vytvořit promyšlenou koncepci zdravotně-sociálních služeb umí málokdo. V tomto smyslu lze uvítat „Národní program aktivního stárnutí“ i vládou schválenou variantu celosvětového „Plánu Alzheimer“.

K určitým pozitivním změnám došlo rovněž v návaznosti na „Evropský rok aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity“, který u nás poukázal na řadu problémových oblastí, jež je třeba řešit ve středně- i dlouhodobém výhledu. V tom smyslu máme zcela jistě práce nad hlavu, a jaké podmínky si pro svůj seniorský věk připravíme, takové je budeme mít.

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?