Přejít na obsah

Příteli, chvátej, SOS!

zpět
9.4.2010

Listuje svým diářem: "Do pátku mám vrtulník, pak na dva dny sanitku, jeden den jsem na sále, potom sloužím noční. A pak další lety." Doktor Truhlář by svou práci neměnil. Stejně jako pilot Tuček a desítky dalších, kteří do vrtulníků sedají, aby odvedli běžnou "rutinu" - zachránili lidský život. Jednou třeba i ten váš.

pohotovost, záchranka, vrtulník, helikoptéra
zvětšitpohotovost, záchranka, vrtulník, helikoptéraZdroj: todaysseniorsnetwork.com

pohotovost, záchranka, vrtulník, helikoptéra | Zdroj: todaysseniorsnetwork.com

 

Atmosféra napětí. V kabině je hluk, listy vrtulníku sviští. Sledujeme krajinu a hledáme znamení. „Támhle stojí, támhle!“ všimne si ho z výšky doktor.

V poli mává drobný člověk, šel by téměř přehlédnout. Je oblečen v tmavém, stojí na temné hlíně. Mává kusem tmavé látky a zoufale doufá, že ho z výšky uvidíme. Stalo se tu neštěstí, je potřeba pomoci. Okamžitě! Leťte! Ihned!

Když se plní sny

Dávají všanc vlastní život, aby zachránili ostatní. Už to ani nevnímají. „Byl to můj sen od dětství,“ říká Anatolij Truhlář. Jako lékař je šťastný. O práci doktora v záchrance měl jasno už v patnácti. Když pak mohl létat, získal ještě víc.

Je tak nejrychlejší ze všech a dostane se všude, kde je ho potřeba. Slouží téměř bez výdechu - ve Fakultní nemocnici Hradec Králové už pracuje deset let. Začínal tu na ARO, sedm let je na záchrance. Vrtulník je pro něj „top“.

„Já jsem vždycky šťastný, když se podaří někoho zachránit.“ Heliport Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje, odkud vrtulník startuje, je hned vedle nemocnice. Nízká stavba skrývá lékařské pokoje, kuchyňky, garáž pro sanitky a veliký hangár.

Lékaři i stroje potřebují zázemí. Musí být v dobré kondici, neustále připraveni okamžitě vyrazit - zásahy jsou rychlé a času není nazbyt.

Doba vzletu? Minuta

„No a je to tady!“ vyskočí doktor ze židle. Je už těsně před sedmou a jeho služba končí. Má rozdělanou práci, ale všechno „odhodí“. Neodchází - uhání! Vyřítí se dlouhou chodbou, cestou stíhá pilota. Je to snad pět vteřin od chvíle, kdy „pípátko“ dalo signál. Zprávu na něm si čte v běhu. Dítě, čtyři roky, bezvědomí. Lokalita u Náchoda, asi čtyřicet kilometrů.

Chci si vzít helmu, kterou pro mě přichystali. „Už tu dávno není!“ mává na mě v běhu doktor. Pilot mi ji vzal. Teď už sedí v kabině, nastartoval motor, obhlédl i kontrolky. Se zdviženou rukou procvakává páčky a tlačítka na stropě.

Všichni hledí velmi vážně - před chviličkou vtipkovali, teď se všechno změnilo. Záchranář má seznam, hledá souřadnice pro let. Hlavní je teď vzlétnout, cíl se určí ve vzduchu. Na všechno jim stačila snad jediná minuta.

Létat záchranku je "top"

Českou republiku pokrývají vrtulníky z deseti základen: Plzeň, Praha, České Budějovice, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Brno, Olomouc, Ostrava, Jihlava. V Plzni létá armáda, v Praze zase policie. Ostatní vrtulníky pak patří soukromým firmám - Helicopter a DSA.

Provoz financuje ministerstvo zdravotnictví, zdravotnickou posádku platí pro změnu kraje. V Hradci Králové létá firma DSA. Pilot Daniel Tuček je ve společnosti od počátku, sám ji také zřizoval. Syn slavného otce, mistra světa v letecké akrobacii.

„Táta, strejda i spousta mých přátel se v letadle zabili. Já ale let miluju, tak létat prostě musím,“ vysvětlí vám tento sympaťák. Létat začal v patnácti. Splnil si tím sen stejně jako doktor Truhlář.

„Můj první let byl na větroni,“ vzpomíná si ještě dneska. Ve dvaadvaceti už z něho byl instruktor, létal jako pilot taxi. Když mu bylo dvacet sedm, přesedl si do vrtulníku a záhy byl v záchrance. Dosáhl tak maxima. „Je to velký adrenalin, v práci pilota jde o top. Létat záchranku je nejtěžší, co pilot může dělat. Nikdy předem neví, kam se vlastně poletí, kde bude přistávat a co ho tam čeká. Všechno je tu pod tlakem, někdo někde umírá a je závislý jen na vás.“

Na vrtulník nemávejte!

Vrtulníky už přistávají prakticky všude. Terény jsou náročné. Zahrádečky, paneláky, tovární areály, břehy rybníků, dálnice. Kam se vejde vrtule, přistává i vrtulník. Bývá to ale složitější - prudké skály, svahy sjezdovek, rokle, vodní hladiny. Tam vrtulník buď zavěsí jenom těsně nad terénem, aby lékař mohl vyskočit, nebo se použije podvěs.

„Když je zraněný třeba v zalesněné rokli, spustíme dolů lékaře na laně v podvěsu. Přistaneme na nejbližší rovině, upevníme lano, kde je v sedáku lékař a vzneseme se spolu s ním. Vylétneme nad terén, najdeme si pacienta a letíme dolů. Lékař se pak odpojí, ošetří pacienta a upevní ho do podvěsu.“ A když je to možné, jde dolů i letecký záchranář hasičů, přivolaný k pomoci.

Poznat místo neštěstí bývá často složité. Souřadnice ukazují jenom ulice a obce, najít přesný cíl je pak dílem hledání. Ten, kdo volal leteckou záchranku, na ni musí mávat nebo vyslat navigátora. Je vhodné mávat látkou, třeba velkým ručníkem.

Hlavně ať je dobře vidět. Měl by být dost kontrastní. Všechny ostatní pak posádka prosí, aby na ni nemávali. „Seběhne se vesnice, mávají nám děti a často i dospělí. To nás vždycky mate - nevíme pak, kdo naši pomoc potřebuje.“ Občas je to omyl. „Přistáli jsme takhle jednou na zahradě, kde mávala babička. Byla hrozně překvapená, když jí rozlétalo seno.“

Motorkáři, utopení

Prozatím nic nehledáme. Souřadnice nás už vedou, džípíeska svítí. Pilot, záchranář i lékař, který sedí vpředu, k těm dvěma zády, i já naproti němu, všichni máme přílby s mikrofonem u úst. Je to vhodná ochrana a také lepší pro domluvu a pro kontakt s dispečinkem.

„Jak je na tom dítě?“ ptá se právě doktor. „Bezvědomí. Nehýbe se, ale reaguje na bolestivé podněty. Našli ho ležet pod kládou, která na něj spadla. Nikdo neví, co se stalo. Jak rychle tam budete?“ Odhadem pět minut. Prvních pět jsme uletěli, ještě nás čeká dvacet kilometrů.

O zásazích rozhoduje operační středisko. Všechny vážné úrazy, infarkty, tonutí, poranění hlavy, bezvědomí, bouračky, nehody při sportu, popálení dospělí, mnohokrát děti. „Dost často jsme u motorek,“ svěřil se mi lékař.

Sám pilot Tuček na motorce jezdil, ale po pár zásazích u poraněných řidičů s tím vcelku záhy přestal. Každá záchranka to však mívá trochu jiné. Například v Liberci se v zimě vyskytuje hodně zranění na lyžích, protože do okruhu spadají Jizerské hory a Krkonoše, a v létě je tam velké množství cyklistů.

Poznat jsou prý prázdniny, kdy je venku hodně dětí, a sezona paraglidistů, k nimž se často vyráží i několikrát denně. Časté je prý tonutí malých dětí v bazénech, které má dnes na zahrádce stále více lidí.

Prý zraněné dítě?

Louky, pole, vesnice a vlnité okresky se pod námi jen míhají. Ještě holé větve stromů osvětluje rudé slunce, které klesá nad obzorem. Brzy bude tma. „Klika, že to stihli,“ poznamená lékař. V sedm totiž končí služba, v noci se tu nelétá. Noční provoz zajišťují pouze čtyři střediska - Praha, Plzeň, Olomouc a Ostrava. Vylétli jsme ve tři čtvrtě, což bylo vážně těsně.

Dnes nic jiného nebylo, což bývá spíš výjimkou. Časté jsou prý zásahy, odkud se letí rovnou na další a posádka se nezastaví. Jsme už téměř v cíli. Pod námi je vesnice, na jejím kraji pak JZD. Tady se to stalo. V poli mává muž svojí hnědou bundou, tam však přistávat nechceme - dítě leží opodál.

Když k vám poletí vrtulník, máte zůstat namístě. Pilot chce jen vidět, kde vlastně leží zraněný, místo k přistání si najde. Už vidíme rodiče, jak se sklánějí nad tělíčkem. Opuštěni, za soumraku, uprostřed budov z betonu vyvolávají soucit a tíživé obavy. Sedáme si kousek od nich.

Vrtule se ještě točí, doktor chytá batoh a rychle běží k ležícímu chlapci. Vyskakuje záchranář, s pilotem jdou pro nosítka. Utíkají za doktorem. Minuty se vlečou, vesničané přibíhají. Vyfotí si vrtulník, zaklepou mi na okénko. Co se tady stalo, prý nějaká hrůza? Že prý malé dítě. Mohu jenom kývnout a potichu doufat.

Vždycky je to šok

Konečně jsou tady. Bylo to jako věčnost. Chlapeček je utlumený léky, zprvu bolestivě reagoval. Víčka očí zavřená, rty má bledé, upevněný v nosítkách se nemůže ani hýbat. Přesedám si dopředu, vzadu je s ním lékař a pomáhá mu záchranář.

Práce je to náročná, i tak ale mnohé přitahuje. Být záchranářem ve vzduchu by prý chtěl téměř každý. V Hradci si však velmi vybírají, mají už svůj stabilní tým. Žádat u nich o práci ale údajně možné je - štěstí přeje připraveným.

Je však třeba vzdělání - vyšší zdravotnická škola obor diplomovaný zdravotnický záchranář nebo všeobecná sestra a specializace v oboru intenzivní péče. A pak řada školení. Náš záchranář je v týmu dlouho. Prožil řadu zásahů, dnešní není výjimkou.

„Blížíme se k vám,“ oznamujeme nemocnici. „Dítě samo dýchá, poranění hlavy a hrudníku. Připravte nám traumatým. Krev zatím není potřeba. Poletíme deset minut, za chvíli se ozveme.“ Tvář pilota je vážná, sám má doma syna. Dětské úrazy se prožívají nejhůř. A také bolest pozůstalých. Tu doktor Truhlář těžce snáší.

„Vždycky je to šok - před minutou žil, a teď tady není. Je těžké tomu uvěřit.“ Viděl oči matek, kterým děti právě zahynuly při bouračkách či se utopily v bazénech. Snášel oči dětí, jimž zemřeli rodiče. Zažil trýzeň pozůstalých. „S tím se musím nějak srovnat - vždycky je to složité. Musím o tom mluvit, abych to dostal ven.“ A kolegové chápou. Každý z nich to sám prožil.

Závěrečné finále

Pod námi je město v podvečerním soumraku. Nemocnice v Hradci má moderní pohotovost. Velký nápis EMERGENCY v pruhu zdobí budovu. Na střeše ční heliport, kde už čeká přistavený vozík. Jak tu pilot přistál, pochopím jen stěží. Zvládl to však na milimetry přesně.

Proud vzduchu fouká do vlasů, výsadek je rychlý. Nosítka se sunou ven, s kapačkou jde záchranář. Převoz na příjmový sál už je velmi rychlý. Pilot zůstal sedět, odlétáme na základnu. Doktor se pak vrátí přistavenou sanitkou.

Zatím ale musí předat dítě kolegům. Přistáváme na plochu, hned je tady údržba. I stroj potřebuje svoji péči. Na noc půjde do hangáru, kde mu všechno zkontrolují, promažou a “ ošetří“.

Žádné díky nebolí

Zachránili stovky lidí. Prolétali dny a roky. Na chviličku bude klid, pak začne všechno nanovo. Doktor Truhlář dorazil, končí také jeho směna. Nad přepisem záznamů teď stráví další hodinu. Své případy si pamatuje, o mnohé se zajímá, i když by už nemusel. Chce znát jejich stav.

Nasazuje vlastní život - a vděk téměř nezná. Jen jednou dostal dopis, dvakrát za ním přišli. Vždy ale šlo jen o lehké úrazy. A díky by za svou práci zasloužil denně.

Až vás jednou zachrání, stavte se pak za ním. Byl to on, kdo pomohl - spolu s posádkou vrtulníku - ušetřit váš život.

Autoři

Radka Chromovská, MF Plus

Komentovat článek: Příteli, chvátej, SOS!

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

2 nejnovější komentáře k článku Příteli, chvátej, SOS!

Komentáře

další 2 komentáře
Honza To je moc krásný.  | 10. 04. 2010 23:55

jj znám Míšu Tučkovou.

katango To je moc krásný.  | 9. 04. 2010 09:59

Koneckonců záchranářům vděčím když ne za život,tak za to, že jsem schopna chodit a mluvit.Nicméně,svou práci milující kolego,nezaděláváte si minimálně na syndrom vyhoření ?

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné

Medical Services

Komplexní edukační servis ve zdravotnictví

více informací

NOVÝ E-SHOP s medicínskou literaturou