Přejít na obsah

Soumrak bílých pláštů

zpět
24.9.2010
sestra, lékařka
zvětšitsestra, lékařkaZdroj: www.laprogressive.com

sestra, lékařka | Zdroj: www.laprogressive.com

 

Mládí si zkrátili biflováním, léta se řemeslu učili za pár korun a nakonec v práci trávili stovky hodin navíc, aby vůbec uživili rodinu. Když se teď vláda rozhodla lékařům snížit platy, logicky je napadl jediný krok – sebrat se a zmizet.

Když se dva hádají, třetí se směje. Českým pacientům, kteří teď sledují hašteření lékařských odborů s vládními úředníky, úsměv na rtech naopak brzy zmrzne.

Pokud vláda neuhne, mohou už koncem roku nemocné čekat jen prázdné ordinace. Výpovědí totiž hrozí tři tisíce lékařů, další se k výzvě Děkujeme, odcházíme zřejmě přidají a diváci tohoto tristního dramatu, pravidelně krmení historkou o doktorském platu ve výši pětačtyřiceti tisíc korun, se nestačí divit, co víc by nenasytné bílé pláště v době utahování opasků ještě uspokojilo.

Když ovšem mluvíte s doktory, kteří na eskalaci situace nečekali a léta spokojeně ordinují v Anglii, Německu či v Saúdské Arábii, zjistíte, že situace zdejších zdravotníků se s pracovními podmínkami státních úředníků (jež také čeká uskromnění) srovnat příliš nedá. A že hromadné nábory zahraničních headhunterů, kteří se na podzim chystají do Česka, patrně uspějí – u zkušených doktorů i naprostých začátečníků.

Nevolníkem po česku

O lékařské profesi snil Michal Boháč od malička. Když pak s těžce vydřeným diplomem v ruce obcházel nemocnice, kde by mu umožnili získat povinnou specializaci, tvrdě narazil. „Nikde mě nechtěli, ačkoli jsem žádné přehnané nároky neměl a ve škole jsem patřil k pilným studentům,“ říká osmadvacetiletý muž, jemuž se v životopise vyjímaly stáže v západní Evropě i Spojených státech. Přestože se ho nakonec rozhodla přijmout jedna fakultní nemocnice, s díky si sbalil kufry a odjel raději za štěstím k sousedům.

Nešlo o namyšlenost, ale veskrze rozumný krok. „Do fakultních nemocnic je část mladých lékařů přijata jen pod podmínkou, že budou vedeni jako postgraduální studenti na úvazek 0,1, přičemž se jim vyplácí stipendium kolem šesti tisíc. Taková je teorie. V praxi místo výzkumu pracují jako řadoví lékaři od rána do večera a svou dizertační práci dodělávají o víkendech,“ shrnuje Boháč jednu z velkých bolestí českých mediků.

Ti si takové vykořisťování samozřejmě nemusejí nechat líbit, a když se zadaří, nastoupí na plný úvazek do menší nemocnice v regionu. Tam je ovšem čekají jiné potíže. Aby během pěti let získali atestaci a mohli pracovat samostatně, musejí strávit minimálně půl roku na školení na akreditovaných klinikách, většinou fakultních nemocnicích.

A protože v malých nemocnicích chybějí, nedostávají plat a zároveň si tato školení musejí i sami hradit, denně je takový kurz přijde i na tisíc korun. Když ovšem malá nemocnice svolí k tomu, že jim školení zaplatí, musejí s ní podepsat zavazovací smlouvu o tom, že pod hrozbou až půlmilionového penále zůstanou v nemocnici až deset let.

„Tohle jsem podstupovat nechtěl. Když jsem nebyl dost dobrý pro Českou republiku, nevím, proč by ona měla být dobrá pro mě,“ vysvětluje Michal Boháč, co ho vedlo k přesídlení do německého Brandenburska. Brzy zjistil, že velkou chybu neudělal.

„V Německu vědí, že když mě budou posílat na kurzy, které mi navíc platí, přinesu nemocnici užitek. V Česku je to naopak, lékařům se kurzy zakazují, aby nechyběli v práci. Ve velkých nemocnicích se také stává, že starší lékaři neradi pouštějí mladé kolegy k operacím a na ně pak zbývá jen černá práce. Než potom například chirurg splní předepsaný počet operaci, potřebuje k atestaci místo šesti klidně až deset let,“ kritizuje Boháč běžnou domácí praxi.

Kromě lepších pracovních podmínek si odchodem do zahraničí pomohl i k velmi slušnému platu. Po dvou letech práce v německém Senftenbergu vydělává i se službami kolem šesti tisíc eur měsíčně. „Velkou část příjmu spolknou daně, ty se však dají snížit tak, aby mi zbylo kolem devadesáti tisíc korun čistého,“ říká a mimoděk zmiňuje, že mu v říjnu opět zvednou plat. Na jeho bývalé spolužáky z Česka, které od roku 2011 čeká další mzdové uskrovnění, to může působit leda jako hozená rukavice.

„Poslední dobou se mi ozývá stále víc lidí, kteří uvažují o odchodu do Německa,“ potvrzuje cévní chirurg. Do cílové rovinky podle něj ale každý nedorazí. S první překážkou – němčinou – si bez problémů poradí hlavně mladá generace. „A také je třeba pevné vůle k tomu, aby člověk prošel zdlouhavým vyřizováním práce. Takový proces může trvat až čtyři měsíce,“ říká Michal Boháč, který potenciálním zájemcům radí na svých internetových stránkách.

Hladové pohraničí

Že za hranice houfně mizí mladá doktorská krev, uznávají i pánové a dámy z ministerstva. Větší komplikace nastanou, pokud začnou odjíždět i zkušení lékaři. Podle České lékařské komory už tento proces zřejmě nastal. Jen do konce letošního srpna si certifikát nutný pro práci v zahraničí vyzvedlo 377 lékařů, zatímco za celý loňský rok to bylo jen 336. „Ve skutečnosti odjedou asi dvě třetiny, ale exodus se evidentně zrychluje. V českých nemocnicích přitom chybí kolem 700 lékařů,“ varuje před personální čistkou mluvčí ČLK Michal Sojka.

Důvody odchodů starších lékařů jsou přitom ještě prozaičtější než motivy absolventů. „Pracovní podmínky jsou pro lékaře v současné situaci nedůstojné nikoli v tom, že začátky kariéry jsou vždycky těžké (a bídně honorované), ale proto, že nevidíte příliš jasnou perspektivu růstu a toho, že je taková mnohaletá námaha na úkor osobního času dobrá investice,“ říká psychiatr, který pracuje v Británii a nepřál si zveřejnit své jméno. Tutéž větu by vám ale patrně řekl každý tuzemský zdravotník. Stejně jako fakt, že lékaři a sestry svými nízkými příjmy v podstatě celá léta dotovali chod zdravotnických služeb.

„Když jsem před šesti lety odcházel, bral jsem jako atestovaný lékař s téměř osmiletou praxí dvaadvacet tisíc korun čistého. Včetně služeb. To ale znamenalo, že jsem byl pořád v práci, měsíčně tři víkendy a měl jsem kolem sto padesáti hodin přesčasů. Dohromady to byl skoro dvojnásobný pracovní úvazek,“ vysvětluje osmatřicetiletý anesteziolog David Štěpánek, proč si coby otec dvou malých dětí, které s jedním platem v rodině jen těžko uživil, také našel práci v Německu.

Karlovarskou nemocnici, v níž tehdy pracoval, nechal svému osudu, a začal pendlovat mezi domovem a malým městečkem v Sasku. Stejně jako stovky dalších, kteří se upíchli v německém pohraničí. „Velká města jako Berlín nebo Mnichov obsadili němečtí lékaři, našinci mají šanci spíše v menších městech, kde zdravotníci citelně chybějí. V celé zemi se jich nedostává kolem deseti tisíc,“ říká anesteziolog, který i přes každodenní dojíždění (momentálně do Bavorska) rozhodně neuvažuje o návratu.

„Co možná odrazuje starší lékaře, je jazyková bariéra. Když jsem začínal, Němci mi rozuměli skoro všechno, kdežto já jim ne. Pro mě to bylo osm hodin stresu. Když na mě chirurg na sále něco zahuhňal přes roušku, nevěděl jsem, zda mluví ke mně, a jednal jsem víc instinktivně,“ vybavuje si těžké začátky. „Teď už nemám problém, začal jsem poznávat kulturu a nestačil se divit, jak blízko k sobě Češi a Němci mají,“ dodává.

Přes značnou byrokracii, kterou mají německé nemocnice společně s českými, panuje podle Davida Štěpánka za hranicemi lepší organizace práce a navíc se naši lékaři dočkají pocitu, že pacienti i zaměstnavatel si jejich práce cení.

„Je to o komunikaci, která tu funguje. I když si jdete vyndat třeba jen bradavici z nohy, lékař si s vámi musí sednout a probrat všechna rizika. Systém je jasný a existují standardy, jež musejí obvodní lékaři dodržovat, aby nepřišli o licenci. V Česku se mnozí pacienti chovají jako ovce, nemají zájem lékaře hlídat, a lepší péči získáte jen díky známostem,“ trefně vystihuje zdejší realitu.

Rozmazlí vás monarchie

Do Saúdské Arábie se během posledních deseti let, kdy na trhu působí agentura Eurostaff, vydalo už pět set českých zdravotníků, z toho asi šedesát lékařů. „Mám v databázi čtyři a půl tisíce zájemců, ale mnoho z nich si to rozmyslí a skutečně odletí asi deset procent,“ říká ředitelka společnosti Simona Rupešová, podle níž se situace v posledních měsících zásadně mění.

Momentálně jsou k odletu připraveni tři čeští lékaři a další tři jsou v jednání. „Zájem stále roste, hlavně ze strany velmi zkušených zdravotníků. Právě o ně mají saúdské nemocnice největší zájem, absolventy musíme odmítat.“

Ty, kteří uspějí a budou ochotni do naftařského ráje vyjet aspoň na rok, čeká malá arabská pohádka. Čistý měsíční plat mezi pěti až devíti tisíci dolary, bezplatná letenka, zdravotní pojistka, bydlení i anglická škola pro děti. A jako bonus sedm týdnů dovolené.

S čerstvou zkušeností z ročního pobytu se nedávno vrátila i čtyřiačtyřicetiletá Martina, která si kvůli bydlišti na malém městě nepřála zveřejnit celé jméno. Ačkoli je doma sotva pár dní, už nyní zvažuje, že se do vyprahlé exotiky vrátí.

„Pohnutky jsou u všech podobné. Pokud se uskuteční reforma a sníží mi tarif, nevidím důvod, proč bych po dvaceti letech práce, s dvěma atestacemi a licencí na primariát dělala za dvacet tisíc hrubého a trávila stovky hodin nočních přesčasů na chirurgické pohotovosti. To vás po všech slibech o reformě opravdu unaví.“

Za tenhle bídný stav si přitom podle Martiny mohou i sami zdravotníci, kteří od devadesátých let žijí v iluzi, že zdravotnictví se jako jiné rezorty vymaní ze socialistického myšlení samo od sebe. „Státní a soukromí lékaři se nedokážou sjednotit a táhnout za jeden provaz. Stále žijí v obavách a říkají si, že lepší něco než nějaká nejistota. Časem ale přijdete na to, že nemá smysl stále jen doufat, až budete patřičně ohodnoceni, a radši odjedete,“ říká Martina, která ovšem v hromadný odchod českých lékařů do zahraničí příliš nevěří.

Spíš než starší lékaře, pro něž představuje velkou bariéru cizí jazyk i vlastní pohodlnost, rozhoupe podle lékařky snížení platů hlavně střední generaci zdravotníků. Kdo zalepí tuhle díru, když má čím dál tím více doktorů těsně před důchodem, zřejmě netuší ani ministerstvo. Zdravotníci z východu se Česku začínají vyhýbat obloukem a uplatnění si hledají v Německu nebo Anglii. Otázka tak zní, komu za plíživé zhoršování péče může pacient „poděkovat“. i


BONBONIÉRA A MILIARDY OKNEM

Do zdravotnictví každoročně putuje kolem sedmi procent českého HDP, což je v přepočtu na jednoho pacienta mnohonásobně méně než v jiných zemích EU. Ne všechny peníze se přitom v léčbě skutečně odrazí – podle studie Transparency International se v českém zdravotnictví ztrácí neuvěřitelných osmadvacet miliard korun ročně. Spíše než předražených zakázek na přestavbu nemocnic, nákup léků a přístrojů si pacienti všímají drobné korupce, která probíhá přímo v ordinacích.

S případem uplácení lékaře či zdravotnického personálu se podle Institutu zdravotní politiky a ekonomiky setkalo v letech 2005 a 2006 kolem čtyřiceti procent občanů. Běžné jsou i marketingové akce farmaceutických firem, které lékaře za revanš pobízejí k preskripci určitých léků. „Pokud by lékaři byli slušně ohodnoceni, nesnižovali by se k participaci na šedé ekonomice,“ shodují se lékaři, se kterými INSTINKT mluvil.

VYMETÁNÍ LÉKAŘŮ

Na zdravotním pojištění se příští rok vybere o deset miliard méně, argumentuje vláda, proč se rozhodla zdravotníkům sáhnout na platy. Podle původního návrhu ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka se měl základní tabulkový plat nejzkušenějších lékařů snížit o dvaačtyřicet procent, což se mělo dorovnat odměnami ve výši jeho dvojnásobku. To však odbory stejně jako lékaři považují za iluzi. „Osobní ohodnocení závisí na uvážení zaměstnavatele a na tom, jak dotyčný vychází se šéfem. Ani dnes u nikoho nedosahuje plné výše,“ namítá Miloš Voleman z pražské vinohradské nemocnice.

Ministr zdravotnictví Leoš Heger nakonec přislíbil sjednat pro zdravotníky nižší pokles mezd. Momentálně je nástupní plat lékaře asi čtrnáct tisíc korun čistého a plat lékaře ve státní nemocnici po dvaatřiceti letech praxe asi třiadvacet tisíc čistého bez služeb. Pro udržení životní úrovně tak zdravotníci musejí napracovat každý měsíc kolem sto dvaceti hodin přesčasů, s ubývajícím počtem personálu jim pro udržení chodu oddělení ostatně nic jiného nezbývá. Lékaři to zatím řeší hromadným obcházením zákoníku práce a uzavíráním hned několika pracovních smluv. Horší situace nastane v roce 2013, kdy přestane platit výjimka z evropské směrnice, podle níž mohou pracovat nejvýše osmačtyřicet hodin týdně. Zatímco okolní státy již nyní nabírají zahraniční pracovníky, Česko zatím řešení připraveno nemá.


Klíčová slova

Autoři

Andrea Votrubová, Instinkt

Komentovat článek: Soumrak bílých pláštů

*
* Pravidla diskusí - čtěte
*
 

* - údaje označené hvězdičkou jsou povinné

3 nejnovější komentáře k článku Soumrak bílých pláštů

Komentáře

dalších 22 komentářů
Bullshit markytánky,šamani,kořenářky,kněží  | 29. 09. 2010 11:10

blá,blá, blá

člověk markytánky,šamani,kořenářky,kněží  | 27. 09. 2010 18:12

Kdo se staral v minulosti o nemocné, staré, děti nejvíce a prakticky ?Převážně ženy.Tak čemu se divit, když , to dělají , ale v zaměstnanecké podobě. A muži ? No kněží, a náboženský pohled na nemoc. Šamani,šamanky z hlediska ducha a jeho ovlivnění. Kořenářky,bylinkář, fytoterapii. A ještě ranhojiči, tak asi chirurgové.A přibyla věda a mikroorganismy. Ale převážná zátěž byla , je a bude vždy na ženách.I když to nebylo vidět.

lékař5 ad ženy  | 27. 09. 2010 13:52

pro: "true" potažmo i "challenger": ono to s těmi chlapy felčarskými zase tak PKM není. Chall má pravdu, ve svojí delší úvaze poměrně pregnantně definoval stav, ve kterém se většina neotěhotněných a za studií pod čepec přivedených v dalších 2-3 desetiletích ocitne. Chlapy, ale co s tím ? "Neny penys, neny laska", říkají dolnoužgorodské prostitutky. A to platí pro obě pohlaví.

 zavřít

Váš tip

  • Jako ochranu před spamem, prosím zodpovězte následující otázku (číslicí):
  • * - položky označené hvězdičkou jsou povinné