Blanka Říhová: Vývoj české vakcíny proti koronaviru je možný jen v mezinárodním kontextu. Komu se to podaří, má vystaráno

Blanka Říhová, imunoložka specializující se na výzkum cílených léčiv v rámci terapie nádorových onemocnění, mikrobioložka.

V době, kdy děti jsou odkázány na on-line výuku nebo někdy jen na suché zadání úkolů od učitele, si uvědomuji jak postava vyučujícího vyzařujícího nadšení a charisma je stále nenahraditelná. Rozhovor s první dámou české vědy prof. Blankou Říhovou mne v tom jen utvrdil. Je dar, když někdo o svém oboru umí tak poutavě vyprávět. Povídaly jsme si spolu o vývoji vakcín, který se v médiích v souvislosti s epidemií covid-19 bedlivě sleduje, i o imunuonkoterapii, které se Blanka Říhová již několik desítek let věnuje. Stále se opakuje, jak je vývoj v této oblasti medicíny překotný, ale paní profesorka mi připomněla, že za dnešními optimistickými výhledy je třeba vidět desetiletí drobných a postupných úspěchů, ale i nezbytných slepých uliček jednotlivých vědců nadšených pro svoji práci. Žádný zázrak se prostě nestane bez tvrdé práce. A ve vědě o to méně. Přinášíme rozhovor z aktuálního čísla časopisu Zdravotnictví a medicína.

Média se velmi ráda zabývají vztahem životního stylu a imunity. Vliv špatného stravování a kouření je dnes již nezpochybnitelný, ale je prokázaný i vliv stresu na imunitu člověka?

Článků o tom, že stres poškozuje imunitní odpověď a že lidi po stresové zátěži jsou náchylnější k některým onemocněním, máme celou řadu. Blízký vztah mezi nervovým a imunitním systémem určitě existuje. Je známa celá řada látek produkovaných nervovým systémem, které působí na imunitní systém, a naopak. Obecně známý je vztah mezi stresem a vznikem oparů včetně pásového nebo vztah mezi stresem a alergiemi. Jako klasický je popisován případ, že někdo má první vážnější astmatický záchvat, když sněží, a následně pokaždé, když sněží, může opět dostat astmatický záchvat, i když k tomu nejsou ostatní podmínky. Takových příkladů se najde řada. Stresu, který vnímáme jako negativní, bychom se měli vyhýbat. Rozhodně ho nevyhledávejme, on si nás najde sám. Protože některým stresům se samozřejmě vyhnout nemůžeme.

Jak se díváte na epidemii covid-19 s odstupem? Není zde trochu moc odborníků, a přitom žádný jednotný názor? Je vůbec možné ho mít, když o té nemoci zase tak moc nevíme?

Naopak. Na to, že o existenci viru víme teprve od listopadu, toho víme strašně moc. Včetně jeho genetické informace. Víme, jak vypadá, a snad i jak je možné ho ovlivňovat. Že se některá skupina odborníků neshodne s jinou, je normální, většinou nejde o zásadní otázky, spíše je zde více podnětů k diskusi. Na začátku jsem sledovala každou tiskovou konferenci a myslím, že bylo dobře, že kdo chtěl, pravidelné informace dostával. Ale po čtyřech měsících už se cítím přece jen trochu přesycená. Nepotřebuji celé programové bloky o epidemii, myslím, že by stačily jen jasné informace. Všichni ale oceňujeme, že vládní opatření byla od samého počátku tak striktní. Díky plošné karanténě a povinným rouškám máme
R 0,7 a začalo se někde kolem R 2,9. Spalničky mají teď R 18. Takže to zabralo, nakažených je málo, pod stovku denně. Pokud se populace bude chovat obezřetně, považuji to za dobrou zprávu.

Jak dlouho může trvat vývoj vakcíny?

Dostala jsem zprávu, že německá farmaceutická firma Euroimmun ukončila preklinickou část vývoje na zvířecích modelech a že míří do klinické fáze. Podobně jsou na tom i některé další firmy ve Spojených státech, Německu, Velké Británii, Francii a Izraeli. Podle veřejně dostupných zpráv se o vakcínu pokouší asi sto firem. Jde o tak závažný úkol, že na něm budou všichni pracovat 7 dní v týdnu 24 hodin denně. Komu se podaří vyrobit dobrou vakcínu, má do konce života vystaráno, protože má zaručeno, že vakcínu bude chtít celý svět. Informace jsou zatím především z dokončených preklinických fází, klinické, které jsou celkem tři, mohou trvat v optimálním případě něco přes půl roku. Ale i mnohem déle. Mohou se objevit nějaké vedlejší účinky, které bude třeba pečlivě ověřit a definovat. Takže když budeme optimističtí, první vakcínu můžeme očekávat na konci roku nebo na začátku roku příštího. Věřím, že vakcín bude několik. Pro vývoj vakcíny se v dnešní době většinou používají molekulárně-genetické konstrukty viru a bude otázka, která část viru bude zásadní pro vyvolání „protektivní“ imunity. Bude se zkoušet na stovkách, až tisících dobrovolníků, u nichž se ukáže, zda, kdy a jak vytvářejí v prvních dnech důležitou buněčnou imunitu a během týdne i protilátky. Pak se musí vakcína otestovat na populaci, která bude přirozeně vystavena infekci. Asi se tedy vakcína nebude testovat u nás, ale třeba to bude v Belgii, Anglii, Itálii nebo ve Španělsku, které byly covidem-19 významně zasaženy. Musí se vybrat kohorta několika tisíc lidí s pravděpodobným výskytem onemocnění. Část z nich dostane vakcínu, část placebo. Podle statistických údajů by se ve vakcinované skupině neměl covid-19 objevit nebo jen v nepatrném procentu podle účinnosti vakcíny, zatímco v placebo skupině by se objevil. A to bude důkaz, že vakcína je protektivní.

Je možné vyvinout vakcínu i v České republice? Jaké podmínky jsou k tomu potřeba? Když pominu ohromné finanční prostředky?

Oznámení, že se začne vyvíjet česká vakcína, považuji za naivní, neprofesionální a nešťastné. Média se toho hned chytila a šířila, že se tady začne vyvíjet vakcína, což je věc minimálně nedomyšlená. Proto také Učená společnost České republiky, jejíž jsem předsedkyní, ještě týž den adresovala ministrovi Vojtěchovi dopis, kde jsme psali, že jde o naivní plán, který poškozuje úctyhodnou minulost, kterou ve vývoji vakcín máme. Ministr byl naštěstí k našim výhradám velmi vstřícný a domluvili jsme se na tom, že vytvoříme poradní skupinu odborníků, která se mimo jiné bude zabývat možnostmi a perspektivami zapojení České republiky do vývoje vakcíny v mezinárodním kontextu. Kdyby se s myšlenkou české vakcíny přišlo v lednu, třeba by se o tom dalo ještě uvažovat. Normálně se o peníze na výzkum a vývoj žádá tak, že se napíše návrh projektu, pošle se grantové agentuře Ministerstva zdravotnictví (AZV ČR), která vybere alespoň dva nezávislé české a dva zahraniční odborníky, již posoudí, jestli je projekt dobře napsaný a má naději na úspěch. Pak jsou případně uděleny grantové peníze.

V návrhu, prezentovaném na tiskové konferenci profesorkou Věrou Adámkovou, bylo ale řečeno, že autoři chtějí pracovat s form- aldehydem inaktivovanou vakcínou, což by mohla být skvělá myšlenka, ale asi před čtyřiceti lety. Pokud se dneska vyvíjejí vakcíny, většinou se pracuje s molekulárně-genetickými konstrukty, které splňují všechny požadavky na imunogenost vakcíny, což znamená schopnost vyvolávat patřičnou imunitní odpověď. V případě vakcíny proti SARS-CoV-2 by se asi pozornost soustředila na vyvolávání T buněčné imunity. Dovedu si představit, že v případě eventuálního vývoje české vakcíny by se díky naléhavosti situace všechno mohlo urychlit, dokonce i povolení od SÚKL ke klinickým testům, ale i tak všechno trvá řadu měsíců. Už nežijeme v době Louise Pasteura, který bez povolení imunizoval a zachránil ruské mužiky pokousané vzteklým psem.

Podle čeho se mám jako laik rozhodovat, jestli se nechat očkovat? Vakcín je mnoho a názory lékařů se často liší.

Já věřím, že názor většiny lékařů na vakcinaci je pozitivní, protože jim je jasné, že vakcinace imunitní systém zdravého jedince nijak zvlášť nezatěžuje. Mohou být samozřejmě výjimky, a ty je potřeba předem s lékařem prodiskutovat. Ale v naprosté většině případů si musíte uvědomit, že od rána do večera na vás z okolí působí tisíce imunitních podnětů, na něž imunitní systém musí reagovat. A on ty podněty potřebuje. Když mu je nedáváte, zleniví a začne si „vymýšlet“ různé jiné podněty, na které by normálně neměl čas. Říká se tomu asi od roku 1989 „hygienická hypotéza“, používá se jako vysvětlení nárůstu alergických reakcí, který je zaznamenáván během industrializace, a vyššího počtu těchto nemocí ve vyspělejších státech. Pro rozvoj imunitního systému jedince je důležitý přiměřený kontakt s různými antigeny či mikroorganismy a „příliš hygienické prostředí“ v časném věku vede k neadekvátní imunitní reakci na jinak neškodné antigeny, kterými může být pyl nebo i antigeny našeho těla. Maminky, které odmítají své děti očkovat, jsou nerozumné. Mají různé neopodstatněné obavy. Například vztah mezi vakcinací a autismem nebyl nikdy potvrzen. Ano, může se stát, že když jsou imunizováni lidé s genetickou predispozicí k určité labilitě, mohou tuto situaci vnímat jako stres, jenž pak u nich může vyvolat projevy autismu, které dosud nebyly zřetelné. Nedá se vyloučit, že k takové situaci dojde, ale u jednoho člověka z desetitisíců. Také se často kritizuje podávání hexavakcíny. Je pravda, že imunitní systém nemusí proti každému jednomu antigenu z té šestice odpovídat stejně dobře. Bylo by ideální, kdyby se aplikovaly monovakcíny. Ale pak místo třikrát, musí dítě k lékaři jít osmnáctkrát, což, jak každá maminka ví, je z technického hlediska dost obtížné.

Já jsem imunolog, takže si vždycky o vakcinacích budu myslet, že jsou jedním z největších objevů lékařské vědy. Vakcinace nás především chrání. Bez ní bychom měli desítky mrtvých nebo celoživotně postižených dětí infikovaných virem dětské obrny. Dneska si už nikdo neuvědomuje, jak nebezpečné to bývalo onemocnění. A dnes třeba klíšťová encefalitida může mít velmi závažné následky. Proti jiným zemím máme velmi nízkou proočkovanost proti chřipce, přestože její důsledky mohou být fatální. Ale možná, že vakcína proti koronaviru přístup lidí trochu změní.

Vaší specializací je imunoonkoterapie. Jaké byly její počátky?

V České republice jsou začátky spojené s podáváním monoklonálních protilátek, které buď odstraňovaly nádorové buňky, nebo pomáhaly stimulovat imunitní odpověď. Začala se používat buněčná DC vakcína, tj. vakcína založená na dendritických buňkách izolovaných z pacienta. Ty se in vitro vystavily zvolenému antigenu, a po vyzrání působením řady faktorů byly vráceny zpět pacientovi. Úplně první byl PSA antigen typický pro nádory prostaty, které jsou v pozdním věku relativně časté. Onemocnění a účinek léčby je dobře sledovatelný. Ale když chceme sledovat skutečné počátky imunoonkoterapie, musíme se vrátit do roku 1881 ke Coleyovým toxinům. Americký chirurg William B. Coley tehdy podal pacientovi s nevyléčitelným sarkomem měkké tkáně kulturu streptokoka. Následně sice došlo k řadě závažných ataků infekce, ale nádor poté nekrotizoval a pacient byl dalších osm let zdravý. Směs streptokoků a dalších bakterií včetně kmenů Seratia marcescens, Staphylococcus a Escherichia coli byla nazvána „Coleyovy toxiny“ a používala se řadu dalších let, dokud v roce 1953 N. A. Mitchison se spolupracovníky neprokázali přenos rezistence na nádor z myši na myš pomocí imunokompetentních buněk. V roce 1976 byl objeven účinek buněčného hormonu, cytokinu Il-2. V roce 1985 popsal americký vědec Steven A. Rosenberg účinek autologně přenesených tumor-infiltrujících lymfocytů u pacientů s metastazujícím melanomem. Odebrané lymfocyty in vitro vystavil melanomovému antigenu, pomocí IL-2 zároveň také povzbudil jejich růst, a vrátil je zpátky pacientům. U řady lidí pak došlo k reRgresi nádoru, alespoň dočasné. Byl to určitě úžasný úspěch, protože lidi, kteří měli žít jen několik měsíců, nakonec žili třeba dva nebo tři roky. Jenže léčba byla v té době natolik toxická, že lidem bylo strašně špatně.

V dnešní době jsou už tyto toxické projevy odstraněny. Dalším milníkem byl rok 1992, kdy James Patrick Allison poprvé ukázal eliminaci blokády kontrolních bodů imunitní reakce pomocí monoklonálních protilátek. Kromě blokády CTLA-4 je blokován i kontrolní bod PD-1. Tyto kontrolní body jsou určeny k tomu, aby ukončily už nepotřebnou imunitní reakci. Příkladem může být rozbité koleno. Imunitní systém bude eliminovat případnou infekci, ale za čtrnáct dní je koleno zhojeno a vy potřebujete kapacitu imunitní reakce na něco jiného. V případě nádorů ale potřebujete, aby imunitní reakce trvala, a proto je na místě blokující vlastnosti kontrolních bodů imunitní reakce utlumit. V roce 2018–2019 se navíc ukázalo, že léčba monoklonálními protilátkami proti kontrolním bodům imunitního systému je do jisté míry závislá na střevním mikrobiomu. Mikroorganismy, které se ve střevech nacházejí, mohou léčbu pozitivně ovlivnit.

U jakých typů nádorů je imunoterapie účinná?

U nádorů prostaty, prsů, zkouší se nádory hlavy a krku, nádory ledvin, kolorektální karcinomy, také lymfomy a leukemie. Vývoj léčby v onkologii je naprosto úžasný. Ještě před 30 lety byla dětská leukemie smrtelná diagnóza, dnes se vyléčí 97 procent dětí, což vždycky rád udával profesor Koutecký.

Jsou nějaké rozdíly v přístupu k terapii u nás a ve světě?

Nejsou. Terapeuti tady byli vždycky na úrovni, takže nijak zvlášť pozadu jsme nikdy nebyli. Ani dnes žádný zásadní rozdíl mezi léčbou tady a v západní Evropě nevidím. Pacienti mají ve vybraných centrech k dispozici veškerou léčbu, která je možná, což je velký luxus. V Americe mají pacienti mnohem horší přístup k léčbě než tady. Pokud nejste správně pojištěná, máte smůlu. Když jsem tam pobývala na stáži, zažila jsem, že sousedka s opařeným dítětem čekala několik hodin v čekárně, než je ošetřili, což je u nás naprosto nemyslitelné. Stává se, že pacienti místo v nemocnicích, kde je to pro ně příliš drahé, pobývají v blízkém hotelu a do nemocnice jen docházejí na léčbu.

Na jakých výzkumných projektech se v současnosti podílíte?

Testujeme léčbu nádorů pomocí blokády kontrolních bodů imunitní reakce v kombinaci s vybranými střevními mikroby. Máme laboratoře na Novém Hrádku, kde je možné mít myši s pouze určitými typy mikrobů. Můžeme transplantovat nádor a sledovat, do jaké míry tyto mikroby ovlivňují léčbu.

A co považujete za svůj největší úspěch?

Snad to, že jsme s profesorem Karlem Ulbrichem získali cenu Česká hlava, ale také to, že jeden z řady našich vzorků, které pro nás syntetizuje Ústav makromolekulární chemie AV ČR, prošel úspěšně preklinickou fází.

Pracovala jste také v zahraničí. Můžete nějak porovnat přístup k práci tady a třeba v Americe?

Nedá se to úplně generalizovat. Máme tady špičkové vědce, kteří pracují 24 hodin denně 7 dní v týdnu, ale obecně si myslím, že se tady pracuje s menší intenzitou. V Americe je větší konkurence, a pokud se chcete uplatnit, musíte skutečně dřít. Nejvíc práce tam odvedou zahraniční pracovníci, kteří jsou tam na omezenou dobu, často bez rodiny, a ti pracují 12–14 hodin denně, v podstatě žijí v laboratoři a domů chodí jen přespat.

Dlouhá léta jste vedla Mikrobiologický ústav. Jak udržet motivaci v týmu?

Mikrobiologický ústav i svou laboratoř jsem předala mladším kolegům. Například současný vedoucí laboratoře Marek Kovář zavedl laboratorní „lab-meetingy“, což znamená, že se každý týden v pátek ráno od devíti hodin scházíme a referujeme o nových výsledcích i nové literatuře. Většinou to funguje tak, že velice dobří a motivovaní lidé kolem sebe nabalí další skvělé lidi, kteří jsou také pro práci a obor nadšení. Pokud někdo hodně nepracuje a nemá motivaci, ve skupině se neudrží.

A myslíte si, že česká věda je stále tak podfinancovaná?

V porovnání se západem stále je, ale už je to mnohem lepší, než to bylo. Prostředky lze čerpat z více zdrojů. Když dobře vysvětlíte, co a proč chcete dělat, tak máte šanci na peníze dosáhnout. Máme zde samozřejmě i řadu administrativních překážek, může trvat tři čtvrtě roku, než se dozvíte, jestli jste grant získala nebo ne. Záleží na zkušenostech vedoucích vědeckých pracovníků, aby dokázali překlenout meziobdobí, kdy je peněz méně. Řeší se to většinou tím, že laboratoře mají více grantů a často musejí se svým vědeckým týmem již částečně pracovat na problematice grantu, o který žádají. U nás se udělují granty pouze na tři roky, ne na pět, nebo i déle, jak je zvykem v západních zemích, což je velmi krátká doba. Třetí rok už musíte začít dávat dohromady výsledky a psát publikace. Ale než jsou přijaty, to také chvíli trvá, a vy musíte u dalšího grantu již prokazovat, že je máte.

Máte pocit, že je menší zájem studentů o vědu?

Odliv studentů trochu pociťuji. Mladá generace častěji volí obory, které jí rychleji zajistí slušné živobytí. Ne každý si může dovolit dělat vědu. Ale skeptická nejsem. Každý rok se například zapojuji do programu l´Oréal – Unesco pro ženy ve vědě, kde hodnotíme projekty žen ve vědě do 40 let, a tam vidím spoustu šikovných žen, které dokáží skloubit vědu a rodinu, což i z vlastní zkušenosti vím, že je náročné. Ale dá se to, jak je vidět.

 

Ohodnoťte tento článek!