Afghánci milují poezii, růže a vzájemné zabíjení

zahraniční zkušenost

Na svou čtvrtou misi se již po druhé vydal do Afghánistánu. Chirurg Tomáš Šebek hovoří o naplňující práci pro humanitární organizaci Lékaře bez hranic.

Město Kundúz v severním Afghánistánu je poměrně nebezpečné místo. Když jsem byl první den od bezpečnostního agenta informován o bezpečnostní situa ci v části města, kde sídlí nemocnice, kolik lidí zde zemřelo za poslední tři měsíce, chtěl jsem se rovnou otočit a jet zase zpátky domů. Ale za pár dní jsem zjistil, že nemocnice je poměrně bezpečné místo.
Je zde absolutní zákaz vycházení. Do nemocnice jezdíme v kolonách aut. Žijeme celou dobu uvnitř. V Kundúzu je výhodou krásný dům pro zaměstnance nemocnice, kde má každý svůj pokoj se zázemím a s klimatizací, což je třeba oproti africkým misím velký luxus. Spolupracujeme s místními lidmi, které se snažíme zaškolit a pak jim projekt nemocnice předat.

Nemocniční zahradník

Když si pro ilustraci představíme nemocnici Motol, která má spád půl milionu obyvatel a 1500 lékařů, nemocnice v Kundúzu má ve spádu 1,5 milionu obyvatel a 8 chirurgů. Na obrovské množství spádových pacientů má nemocnice jeden ultrazvuk a jeden rentgen s C ramenem. I na evropské poměry má nemocnice velmi dobře vybavené sály, jde o nejlépe vybavený projekt Lékařů bez hranic vůbec. Jednotka intenzivní péče téměř kopíruje evropské vybavení.
V roce 2001 byl největší výcvikový tábor Tálibánu, který v severním Afghánistánu chronicky operuje, vzdálen jen 30 kilometrů od města. Stále zde zuří válka. Při mém odjezdu už Tálibán operoval přímo ve městě, v bezprostředním okolí nemocnice. Proto jsou Lékaři bez hranic neutrální a apolitičtí, našimi pacienty jsou všichni – bez rozdílu, zda jde o tálibánce či Afghánce. Aby se vyhnuli útokům, jezdí Lékaři bez hranic po městě v tričkách a ve starých toyotách, a nikdo po nich nestřílí, zatímco všichni humanitární pracovníci se pohybují v neprůstřelných vestách a opancéřovaných autech.
Jako prevenci útoků na naši nemocnici bereme také na střídačku Tálibán nebo kmenové náčelníky na návštěvu nemocnice, ukazujeme jim, jak léčíme, a přesvědčujeme je o tom, že péče je bezplatná a není důvod, aby nás zabíjeli. Při jedné takové návštěvě, kdy si náčelníci prohlédli nemocnici a byli s poskytováním našich služeb spokojení, nás jen upozornili, abychom si do příště dali do pořádku uschlé růže na zahradě. Kdo má v Afghánistánu uschlé růže, ten podle místních není důvěryhodný. Ať tálibánec nebo Afghánec, všichni mezi prvními třemi věcmi, které mají rádi, jmenují na prvním místě poezii (tu milují nejvíc), pak pěstování růží a pak se rádi zabíjejí. V nemocnici tedy vznikla další funkce – zahradník.

Prostor pro chirurgovu fantazii

V nemocnici je devadesát lůžek. Pět mužských a jedno ženské oddělení, které bývá málo vy užité, protože ženy zřídka vycházejí ven. Ještě častěji než v roce 2013, kdy jsem tam byl na předchozí misi, jsem se setkával většinou se střelnými poraněními.
Bohužel je zde také velký počet odléčených dětí. Sedm z osmi lůžek na JIP je obsazeno právě jimi. Smutné je, že i do dětí se střílí a běžně tak ošetřujeme malé pacienty s průstřely hrudníku nebo hlavy. Občas se tak dostávám k postupům, které jsem do té doby jako břišní chirurg neměl příležitost provést. Stabilizaci pánve jsme prováděli v lokální anestezii pomocí dvou hřebů během pěti minut v ambulanci. Jako všeobecný chirurg se také nedostanu např. k plastické chirurgii. Dívce, která přišla o část kolenní kosti, jsem prováděl transplantaci svalu z lýtka a kůže do kolena a instaloval jsem zevní fixatér. Chlapci s ustřeleným nosem a okem jsem prováděl transplantaci nosu, který jsem mu otáčel z čela, oko se zachránit nepodařilo. Je tam velký prostor pro fantazii, musíte si pomoci, jak to jen jde – například pro přemostění tepny v podkolenní jsem použil žaludeční sondu.
Zhojení po brain out Řada dětských pacientů má „pouze“ zlomené dlouhé kosti. Častým úrazem je také pád ze střechy, kde si hrají s draky, což je v Afghánistánu velmi rozšířená hra. Většinou spadnou na hlavu, takže léčíme i těžké úrazy hlavy, někdy způsobené i dopravní nehodou. Výkonem, k němuž bych se doma nedostal, byla například operace hlavy s naprosto bazálními nástroji, ale velmi dobrými výsledky. Chlapec Rahmudin byl léčen poté, co ho srazilo auto a způsobilo mu otevřenou zlomeninu lebeční kosti a tzv. brain out. Myslel jsem si, že to nepřežije. Pacient se i přes některé následky výborně zahojil, za 14 dní zrehabilitoval, rozchodil se a v den propuštění začal znovu mluvit.
Mým nejmenším pacientem bylo roční dítě, které mělo po pádu z motorky krvácení do mozku, na příjmu bylo fakticky mrtvé. Konzultoval jsem možnost operace s pražskými pediatry, kteří byli pro její provedení. Po operaci mělo dítě pohled stočený na stranu poranění. Po aplikaci manitolu se začalo dívat rovně a za deset dní bylo bez postižení propuštěno z nemocnice.
Činnost nemocnice, která je postavená na zelené louce a s vlastními generátory absolutně soběstačná, je po finanční i odborné stránce auditována. Ohledně péče sbíráme data, která pak publikujeme v medicínských časopisech, a to se stejnými výsledky (za použití úplně základního vybavení), jakých dosahují např. v Mayo Clinic v USA.

Lékařem jen s manželčiným svolením

Pokud můžu porovnat s lékaři z Haity, kteří jsou zábavní a pořád se smějí, ale jejichž úroveň vzdělání není úplně dobrá, afghánští lékaři jsou vážnější a extrémně vzdělaní. Vzdělání získávají v univerzitních nemocnicích v Kábulu a pak také v sousedním Tádžikistánu. Starší z nich mohli díky okupaci studovat i v Moskvě. Kromě toho mají tendenci se vzdělávat celoživotně, což českým lékařům často chybí. Po atestaci na to valná většina z nás kašle. Navíc jsou to krásní lidé, Peršané, a spolupráce s nimi je velmi podnětná. Jsou velmi pohostinní, například se s vámi ve službě podělí se o své jídlo, sdílí s vámi své názory. Při dlouhých nočních operacích se pak dozvíte, jak to funguje v afghánských rodinách, totiž že tam velí ženy. Dokonce jsem měl kolegu, který se musel každý den ptát, jestli může jít do práce – když mu to manželka zakázala, nepřišel.
Z každého oboru je na misi přítomný jeden specialista, zbytek týmu tvoří místní. V každém projektu je také zastoupen psycholog, a to i pro členy týmu, protože občas se z té ponorky někdo skutečně zblázní. Ale hlavně je zde pro pacienty, kteří čelí náročným životním změnám. Děti přijdou o rodiče, rodiče o děti, pacienti o končetinu nebo o obě. Součástí týmu je také překladatel.

Zhulení pacienti

Většina pacientů má bazální léčbu. Takoví pacienti by v našich podmínkách strávili na JIP třeba tři týdny, než by se dostali na standardní oddělení. Průměrná délka pobytu na zdejším JIP je 1,5 dne. Přitom se pacienti velmi dobře hojí a přežívají situace a traumata, o kterých se nám v domácích podmínkách ani nezdá. Míváme hromadné příjmy i deseti vážně zraněných, nemocnice ale zažila i hromadný příjem sedmdesáti raněných lidí, kteří leželi po zemi, všude krev, zmatek… Podle oficiální statistiky je 15 % (nejspíš jich bude daleko víc) Afghánců závislých na opiu, takže na ně nepůsobí žádné utišující léky. Když je kvůli tomu léčba pacienta v ohrožení, necháte jej zakouřit si opium. Lze říci, že někteří pacienti jsou opravdu hodně „zhulení“.

Prohlídka pod dekou

Expatky to mají ještě těžší než my muži, protože se musejí i v horku zahalovat do šátků. Vtipné je, že když se ženy vracejí z misí a zastaví se v prvním městě, kde se šátky nemusí nosit, např. v Istanbulu, mají po sundání šátku podle svých slov pocit, jako by byly nahé.
V nemocnici v Kundúzu panuje relativní svoboda, takže tamní zaměstnanci považují ženy v pracovním kolektivu za sobě rovné. Jedna z expatek řídila místní JIP, a přestože se to v Afghánistánu běžně neděje, její mužští podřízení ji plně respektovali. Jinak se Afghánci na ženy nekoukají, nemluví s nimi, nepodávají jim ruku. Jediné, co na veřejnosti můžete, třeba při loučení s odjíždějícími členkami mise, si s nimi plácnout, ale i tak se vás budou dívat divně.
Rozdělení v nemocnici je ale striktní – na mužských odděleních pracují na pozicích sester muži, na ženských ženy. Lékař má sice velké privilegium sáhnout na ženu, aby ji mohl vyšetřit, ale pouze tak, že vás pustí rukou pod deku. Neexistuje, abyste se podívali na centimetr čtvereční pupíku, což je v chirurgii problém. Musíte ale jejich přístupy plně respektovat. Jak moc odlišně žijí, je vidět na jejich reakcích, když se dozvídají o tom, jak žijeme v Evropě. Nejenže jim přijde absurdní situace, kdy páry mají sex před svatbou, ale letos jim naše psycholožka třeba vysvětlovala, co je to evoluce.

Samopal od deseti let

Překvapilo mě, že zatímco pravou rukou Afghánci provádí všechno – jí, gestikulují –, levá ruka slouží výhradně k hygieně. A tak i chirurgové na sále operují pouze pravou, levou odmítali použít, což prodlužovalo operaci a vůbec to bylo velmi nešikovné.
Jinak 95 % Afghánců jsou lidé jako my. Rádi pěstují květiny, hrabou se v hlíně, chtějí svůj klid, věnují se rodině. Pouze 5 % obyvatel terorizuje zbytek. Ale třeba náš radiolog je tálibánec a nevadí to. Pokud zaměstnanec ctí zásady nemocnice, není zde ozbrojený, nevystupuje agresivně a dělá maximum pro to, aby pacientovi pomohl, pak jeho vyznání nerozhoduje. Navíc prakticky každý Afghánec má od deseti let na zádech pověšený samopal. Naštěstí všichni vědí, že do nemocnice se nesmí se zbraní, takže ji před návštěvou nemocnice odkládají už doma.
Jedním z místních zaměstnanců byl také Purdel, jehož českou přezdívku (s vynechaným u) netřeba vypisovat, který se v nemocnici stará o naši bezpečnost a každý den hlásí, jaká je ve městě bezpečnostní situace. Lékaři bez hranic mají 9stupňovou škálu bezpečnosti, přičemž 1 je klidný stav. Každé ráno Purdel hlásil, že bezpečnostní stav je na stupni 1 – tedy klid. Ale pokračoval tím, že zabili 4 lidi, vybouchla policejní stanice, na kraji města stojí granátomety atd. Vždycky jsme si říkali, co pak musí být stupeň 9. Zřejmě totální vyhlazení.

Při mém odjezdu už Taliban operoval přímo ve městě, v bezprostředním okolí nemocnice.
Jednoho dne na sálu. 95 % Afghánců jsou lidé jako my. Rádi pěstují květiny, hrabou se v hlíně, chtějí svůj klid, věnují se rodině.
Rahmudin byl léčen poté, co ho srazilo auto a způsobilo mu otevřenou zlomeninu lebeční kosti a tzv. brain out. Myslel jsem si, že to nepřežije.
Mým nejmenším pacientem bylo roční dítě, které mělo po pádu z motorky krvácení do mozku, na příjmu bylo fakticky mrtvé.
S Timorim. Ohledně péče sbíráme data, která pak publikujeme v medicínských časopisech, a to se stejnými výsledky, jakých dosahují např. v Mayo Clinic v USA.
Při dlouhých nočních operacích se pak dozvíte, jak to funguje v afghánských rodinách, totiž že tam velí ženy.
Jedna z expatek řídila místní JIP, a přestože se to v Afghánistánu běžně neděje, její místní mužští podřízení ji plně respektovali.
Na mužských odděleních pracují na pozicích sester pouze muži.

Ohodnoťte tento článek!