Agrese pomáhajícího pracovníka – nutná výbava

Sklon k agresivnímu jednání je nedílnou součástí naší osobnostní výbavy. Je vrozený a trvalý. Jeho výsledkem je agrese coby akutní rychlá reakce na vnější (ale i vnitřní) podněty a v krajním případě násilí coby destruktivní chování vedené proti věcem a lidem v okolí (někdy i proti sobě).

Agresivitu většinou chápeme jako sklon, dispozici k agresi, i když v současnosti dochází k terminologickým proměnám. V soudobé společnosti mají slova agrese a agresivita především negativní význam a vyvolávají negativní emoce a postoje (strach, odmítání…). Přesto (nebo právě proto) je třeba pochopit agresi a agresivitu v jejich celé podstatě. Někteří autoři se omezují na chápání agrese jako jednání směřujícího k přímému poškození druhého. Na druhé straně se objevují definice, které zahrnují nejen jednání poškozující ostatní, ale i jakékoli jednání a chování, které směřuje k dosažení výhod a prosazení cílů, jež si člověk naplánoval a kterých chce aktivně a cílevědomě dosáhnout (Janata, 1999, s. 20). Jde tedy především o dispozice, které nám vždy pomáhaly a pomáhají přežít. Agresivita je podstatou schopnosti bránit se, získávat, co je pro nás nezbytné nebo žádoucí, a také je například nedílnou součástí tvořivosti, kreativity, která vede k často cenným produktům. Bez agresivity není motivace. Zdravě agresivní jedinec umí jít za svým cílem, umí o něm komunikovat s druhými a umí také přiměřeně hájit své zájmy. Coby rodič je zdravě agresivní jedinec schopen starat se o své děti lépe než jedinec s potlačenou agresivitou. Pomáhající pracovník musí sám sebe vnímat jako zdravě agresivní bytost. Takové sebepojetí nechá rozvinout schopnosti, které potřebuje tam, kde se setkává s jedincem, u něhož agresivní projevy přesahují únosnou a společensky akceptovatelnou mez.

Agrese jako vyjádření motivace

Příklad z praxe. Všeobecná sestra, jež má tradiční pojetí agresivity jako něčeho nežádoucího, nedokáže dobře odrazit a zpracovat slovně útočícího pacienta, který tak jedná, protože má strach, je vyděšený, nejistý a neschopný kontrolovat své emocemi ovládané chování. Pokud si tato sestra uvědomí, že její přirozenou výbavou je totéž, co je přirozenou výbavou pacienta, dokáže snáze a efektivněji reagovat. Bude pevná ve svých slovech, postoji i činech. Bude schopná silným, přesto citlivým hlasem reagovat právě na strach a nejistotu, které pacientem zmítají. Nebude v něm vidět útočníka a sebe vnímat jako oběť, ale správně pojmenuje situaci jako setkání dvou lidí s různými očekáváními, různými motivacemi a různou schopností korekce vlastního jednání.
Pokud si pomáhající myslí, že sílu hlasu, pevnost postoje, volbu slov či stisk paže nacvičí bez uvědomění si toho, s čím přišel na svět a co vnitřně sám odmítá tak, jak ho učí většinová společnost, mýlí se. Každá mince má dvě strany, stejně i agrese. Agrese je vyjádření motivace, potřeby. Na straně pacienta či klienta jsou to potřeby pomoci, podpory, bezpečí, záchrany života svého nebo blízkých, přijetí jako plnohodnotné bytosti, vybití emocí pramenících z nevědění a bezmoci a další podobné motivy. Na straně zdravotníka či sociálního pracovníka agrese vyjadřuje potřebu obstát ve své profesi, zachovat si tvář před sebou, kolegy i klienty, cítit se ve svém pracovním prostředí bezpečně, ochránit své tělo i duši, zvládnout úkon co nejrychleji a správně apod.
Na obou stranách to nejsou potřeby, které se navzájem vylučují, a tedy by měly vést ke konfliktu. Jsou to potřeby, které se mohou doplňovat, a to za určitých podmínek – především pochopení celé situace a její podstaty pomáhajícím pracovníkem, tedy odborníkem. Jde o pochopení, že stejný zdroj síly, kterou projevuje pacient (ať už verbálně či neverbálně), má k dispozici i zdravotník nebo sociální pracovník. A že tento zdroj síly je zkrátka spojený s agresí a je to tak v pořádku. Že vztek, který vůči pacientovi cítím, je energií, kterou mohu přetavit v konstruktivní jednání. Že strach, který cítím při setkání s útočícím pacientem, je mou energizující motivací k účinné obraně, respektive převzetí situace do svých rukou. To si mohu jako pomáhající dovolit, mám k tomu prostředky, které se mohu naučit a používat je. Nicméně prostředky a komunikační techniky jsou bez pochopení souvislostí situace, naší biologické výbavy a motivací na obou stranách účinné jen do jisté míry.
Literatura u autorky

Oba texty na této dvoustraně vznikly v rámci projektu Důstojná práce – Prevence násilí od třetích stran v sociálních a zdravotnických zařízeních v Praze, který realizuje Centrum rozvojových aktivit Unie zaměstnavatelských svazů ČR. Projekt je realizován díky grantu z Norska, prostřednictvím Norského finančního mechanismu 2009–2014 v rámci programu Důstojná práce a tripartitní dialog.

Ohodnoťte tento článek!