Anatomie od Vesalia po současnost

Anatomický ústav a Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK spolu s Českou anatomickou společností si sympoziem uspořádaným pod záštitou rektora UK, profesora Tomáše Zimy, koncem září důstojně připomněly 500. výročí narození belgického anatoma Andrease Vesalia.

Součástí sympozia bylo představení 1. dílu Anatomického atlasu člověka (Grada), ilustrovaného akademickým malířem Ivanem Helekalem, a publikace Anatomie od Vesalia po současnost, která vznikla s přispěním 1. LF UK a MUDr. Anny Trojanové ze společnosti Kardiologie pro děti a dorost.

Vesalius jako symbol novověké anatomie

Mgr. Jakub Žytek, M. Phil., z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK představil slavného anatoma a pohovořil o jeho předchůdcích a bezprostředních následovnících. „Andreas Vesalius se narodil v Bruselu. Po úvodních studiích v Lovani studoval medicínu ve francouzském Montpellier a v Paříži, kde byl ovlivněn svým učitelem, stoupencem Galénovy medicíny Jacobem Sylviem, který se později stal jeho velkým odpůrcem. Začal se věnovat pitvám a přednášet anatomii. Medicínské vzdělání zakončil na univerzitě v Padově, kde po doktorské zkoušce přijal nabídku na profesuru anatomie a chirurgie. Sedm let jeho zdejšího působení znamenalo přelom ve vývoji anatomie, chirurgie i celé medicíny. Na rozdíl od dosavadní tradice, kdy pitvy mohli konat jen chirurgové, je Vesalius začal dělat osobně,“ uvedl Mgr. Žytek. Připomněl také Vesaliovo dílo „Tabulae anatomicae sex“ – 6 anatomických tabulí určených především medikům. Vesalius zde zachovává některé tradované omyly Galénovské anatomie. Později ale dochází k závěru, že Galénova anatomie je založena výhradně na pitvách na zvířatech, a začal Galéna opravovat.

Vesaliova „Fabrica“

Další Vesaliovo dílo, o němž magistr Žytek hovořil, vyvolalo v roce 1543 v medicíně nesmírnou odezvu. Jedná se o 7 dílů s názvem „De humani corporis fabrica libri septem“ (Sedm knih o ustrojení lidského těla), v nichž Vesalius koriguje více než 200 omylů dosavadní anatomie. Vyvrací například tvrzení, že lidské sternum má sedm segmentů či že játra jsou pětilaločná. Poprvé je zde popsáno omentum a jeho napojení na žaludek, slezinu a colon. Vesalius rovněž věděl, že krev se musí přesouvat z pravé do levé část srdce, nedokázal ale vysvětit, jak k tomu dochází. Dílo je vybaveno technicky dokonalými kresbami, jejichž autorem byl Jan Stephan van Calcar. Druhé vydání díla „Fabrica“ v roce 1555 zahrnovalo mnoho Vesaliových oprav a přídavků, zejména s ohledem na orgány v dutině břišní a hrudní. Informace o propojení uší a úst či spekulace, že by oční čočka mohla být posunuta blíže k přední části oka, se měly objevit ve třetím vydání, to však zůstalo jen v rukopise.
Jak závěrem Jakub Žytek shrnul, renesanční epocha a její medicínské objevy dramaticky změnily postavení anatomie jako lékařského odvětví. Zvýšila se její prestiž, stala se standardní naukou a byla začleněna do systému univerzitního vzdělávání lékařů. Pozice anatomie se změnila také v obecném společenském povědomí, důsledkem byl vznik a rozvoj tzv. anatomických divadel.

Morfologie před vznikem vývojových teorií

Srovnávací anatomií se zabýval prof. MUDr. Radomír Čihák, DrSc., z Anatomického ústavu 1. LF a UK Praha. „Srovnávací anatomie v 16.–18. století získávala stále větší množství poznatků. Nejvýznamnějším představitelem třídění přírody se stal přírodovědec Carl von Linné. Vytvořil rozsáhlý systém organismů, sestavený podle strukturální složitosti. Zavedl také binomickou nomenklaturu, kdy každý druh dostal rodový a druhový název,“ řekl prof. Čihák úvodem. Zmínil dále, že hromadění poznatků o anatomii člověka a srovnávací anatomie vytvářely v 17. a 18. století stále přesnější podklady pro linnéovské třídění. Karl Friedrich Burdach a po něm i básník a zanícený přírodovědec Johann Wolfgang Goethe pak pro soubor znalostí o stavbě organismů zavedli pojem morfologie, který se užívá dodnes.
Profesor Čihák dále připomněl francouzského přírodovědce Georgese Cuviera, který objevil vztahy a vazby mezi orgány téhož živočišného druhu a uznával vliv funkce na orgány a jejich vazby. „Tvarové vztahy orgánů formuloval jako zákon korelací a z něho odvodil zákon podřízenosti orgánů. Svým přístupem k morfologii byl spíše výjimečný. Vědci té doby chtěli přírodu pochopit, ne zkoumat. Zajímavostí je, že na počátku tohoto romantického úsilí stál exaktní přírodovědec Isaac Newton, který uniformitu planetárních systémů přirovnal ke vzájemné podobnosti stavby těl živočichů. Svým učením přispěl také filozof Kant, který studoval přírodní zákonitosti. Příroda byla tehdy považována za filosofii a jejího tajemství bylo třeba se dobrat intelektem. Kant vytvořil představu ‚čistého rozumu‘, tedy rozumu nedotčeného zkušeností, o němž věřil, že je silou, která dává přírodě zákony,“ dodal.
„Vznikal široký filosofický systém přírody, který shrnul přírodu i ducha, vesmír, Boha i člověka. Kupříkladu Jean Baptiste Lamarck vydal svou teorii funkčních změn pod názvem ‚Filosofie zoologie‘ nebo vzniklo učení ‚Natur philosophie‘. Historický přístup k biologii jako první použil Lamarck. Johann Friedrich Meckel, ml., pak spojil embryologické poznatky o zárodku se srovnávací morfologií, čímž vznikl základ zformulování vývojové rekapitulace jako základního principu vývoje. Formulaci pak zpřesnil Carl Ernst von Baer. Problém stvoření považoval za základní problém biologie. Vztah zoologického systému a embryonálního vývoje je v jeho pojetí znám jako ‚Baerovo pravidlo‘. Odtud byl už jen krok k představě vývoje druhů, kterého však oficiální věda nebyla schopna. Až britský přírodovědec Charles Robert Darwin tento krok učinil, když řekl, že základním problémem biologie je vývoj,“ zakončil autor přednášky.

Velikáni pražského anatomického ústavu

Výukou anatomie na pražských lékařských fakultách od poloviny 17. století do roku 1945 se zabývala doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc., z Ústavu dějin medicíny a cizích jazyků 1. LF UK. Autorka sdělení uvedla, že Theatrum anatomicum neboli Anatomická posluchárna byla v Karolinu zřízena v roce 1688. Pitvy se ale tehdy konaly jen zřídka. Anatomickou posluchárnu v Karolinu nechal zrenovovat profesor Jan Ignác Mayer v roce 1731. Docentka Hlaváčková zmínila rovněž nejvýznamnější přednášející anatomie, jako byli Jiří Procháska, Georg Johann Illg, Josef Hyrtl, Vincenc Bochdalek, Jan Janošík a Karel Weigner. Závěrem připomněla, že v Anatomickém ústavu pracovali také dva velice významní vědci, a to představitel moderní histologie na univerzitě Jan Evangelista Purkyně a Ladislav Borovanský, který stál v čele ústavu až do roku 1970.

Pitva jako historický symbol medicíny

Raná vyobrazení pitvy v Čechách představil přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků doc. Mgr. Karel Černý, Ph. D. Jmenoval tři nejstarší vyobrazení anatomické pitvy v Čechách. První je medaile vydaná k poctě doktora Václava Payera s perokresbou znázorňující pitvu. Dalším takovým vyobrazením je titulní strana první anatomické učebnice „Somatotomia anthropologica“ (Lidský tělořez), kterou jako první vydal v roce 1686 Sebastian Christian Zeidler. Třetí téma zachycující pitvu se nalézá na zdi studovny v budově bývalé jezuitské koleje v Jindřichově Hradci.

Anatomická ilustrace a její historie

Historii pražské anatomické ilustrace se věnoval emeritní přednosta Anatomického ústavu 1. LF UK prof. MUDr. Miloš Grim, DrSc. Zmínil, že Mikuláš Koperník ve stejné době jako Vesalius vydal spis „O obězích nebeských sfér“, který má pro vnímání světa podobný význam jako sedm Vesaliových knih pro poznání anatomie člověka. Dále zmínil rukopis Matouše Dačického. Jak podotkl, těžko si lze představit, že by kresby, jimiž je dílo doprovázeno, mohly vzniknout bez znalostí získaných při pitvě. Dále zmínil další díla a jejich ilustrátory, jako například „Pitevní atlas“ doprovázený příručkou „Základové pitvy“ Wáclawa Staňka, kresby do tohoto díla vytvořil František Bělopotočný. Wáclaw Staněk se svými díly zapsal do historie jako tvůrce anatomického názvosloví z období národního obrození. Závěrem prof. Grim zmínil anatomické ilustrátory 20. století, mezi něž patří například Josef Rejsek, Emil Illing, Stanislav Macháček, akademický malíř Milan Med, Jan Kacvinský či Ivan Helekal.

Andreas Vesalius

Ohodnoťte tento článek!