Odpovídá JUDr. Pavel Zajíc:
Od 1. dubna 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, byla do právního řádu České republiky výslovně zakotvena tzv. výhrada svědomí.
Ustanovení § 50 zákona o zdravotních službách stanovuje, že zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by to odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. O této skutečnosti je zdravotnický pracovník povinen ihned informovat poskytovatele, který pacientovi zajistí jiného zdravotnického pracovníka. Nemůže-li poskytovatel zajistit jiného zdravotnického pracovníka, zajistí pacientovi jiného poskytovatele, který mu zdravotní službu poskytne, pokud pacient zajištění jiného poskytovatele neodmítne.
Po praktické stránce zákon zdravotnickému pracovníkovi ukládá, aby záznam o odmítnutí zajištění jiného zdravotnického pracovníka nebo poskytovatele byl součástí zdravotnické dokumentace, přičemž záznam podepíše pacient a zdravotnický pracovník.
Výjimky z uplatnění výhrady svědomí
Zákon o zdravotních službách zároveň výslovně stanovuje případy, při kterých nelze výhradu svědomí uplatnit. Zdravotnický pracovník tak nemůže odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi z důvodu výhrady svědomí nebo náboženského vyznání, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta nebo vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem. Ustanovení § 50 zákona o zdravotních službách dále výslovně stanovuje, že výše popsané zásady pro uplatnění výhrady svědomí se použijí obdobně i pro jiné odborné pracovníky vykonávající činnost v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.
S poukazem na vše shora uvedené tak shrnuji, že v případě, že soukromá lékárna na malém městě nevydá žádný druh hormonální antikoncepce s poukazem na přesvědčení provozovatelů, jedná se o případ tzv. výhrady svědomí. Provozovatelé lékárny jsou tak povinni postupovat výše popsaným způsobem.