Bariéry sester při vykonávání ošetřovatelského procesu na ZZS

Článek nastiňuje bariéry při aplikaci ošetřovatelského procesu sestrou pracující na zdravotnických záchranných službách (ZZS). Zmiňuje se i o platné legislativě, jíž se toto téma dotýká.

Problematika ošetřovatelského procesu na zdravotnických záchranných službách zcela jistě není tématem novým. Pokusím se nastínit zásadní body tohoto problému. V prvé řadě vycházíme z klauzule v Koncepci ošetřovatelství, kde se praví, že sestra je POVINNA pracovat metodou ošetřovatelského procesu. Toto bylo stanoveno již v roce 1994 ve Věstníku MZ ČR č. 9. Na druhé straně se v praxi objevuje mnoho bariér, které dodržení této klauzule minimálně znesnadňují, ne-li znemožňují.

„Ošetřovatelský proces“

Pokud si ve stručnosti připomeneme, co chápeme pod pojmem „ošetřovatelský proces“ najdeme zde určitou paralelu a vztah k ošetřovatelské dokumentaci, která je rovněž na záchranných službách opomíjena. Stručně by se dalo vyjádřit, že ošetřovatelská dokumentace je vedena tam, kde probíhá ošetřovatelský proces, kterým rozumíme určitý logický a systematický přístup k péči o pacienta, která by měla být maximálně komplexní.
Ošetřovatelský proces je hlavní pracovní metodou ošetřovatelského týmu. Jedná se o individualizovaný a systematický přístup k ošetřovatelské péči o klienta, který se orientuje na řešení veškerých problémů klienta. Cílem ošetřovatelského procesu je odstranění nebo zmírnění problémů (či jejich prevence) v oblasti individuálních potřeb klienta. Tento proces vychází z holistického pojetí klienta jako celku, který se zaměřuje na aktivní vyhledávání a uspokojování bio-psycho-sociálních potřeb zdravého či nemocného člověka v péči o jeho zdraví, prevenci a léčbu komplikací či důstojné umírání. Ošetřovatelský proces se skládá z pěti fází myšlenkových algoritmů a plánovaných činností (ošetřovatelské posouzení, ošetřovatelská diagnostika, plánování, realizace, hodnocení).
Je nezbytné, aby jednotlivé fáze ošetřovatelského procesu a výsledky jejich činností byly řádně dokumentovány v ošetřovatelské dokumentaci. Pro to, aby ošetřovatelská dokumentace plnila svoji roli a nebyla jen přítěží pro personál, je nezbytné, aby se opírala o aktuální potřeby daného zdravotnického zařízení a pochopitelně i o ošetřovatelský proces. I když víme, že samotný proces má pět fází nezbytných k jeho úspěšnému průběhu, lze některé fáze modifikovat pro potřeby daného oddělení (stanovit diagnózy vyskytující se, resp. nikdy se nevyskytující, na konkrétní ošetřovatelské jednotce).
Myšlenka zavést ošetřovatelský proces v podmínkách ZZS není nic nového a diskusí na toto téma najdeme mnoho. Někteří se přiklánějí k radikálnímu prohlášení, že něco takového není možné, známe i názory opačné, že se jedná o jednoduchou nenáročnou modifikaci (Tom Jack Illés). Pokusíme se vyjmenovat několik problémů, které jsou pravděpodobně hlavním důvodem, proč není ošetřovatelský proces standardně zaveden na všechna výjezdová pracoviště záchranných služeb.

Bariéry ošetřovatelského procesu na ZZS

Mezi bariéry ošetřovatelského procesu v záchranářském prostředí řadíme: 1. Sestra pracuje metodou ošetřovatelského procesu (Koncepce ošetřovatelství), záchranář nikoli Již v úvodu jsme se zmiňovali, že ve výjezdových složkách ZZS jsou jak všeobecné sestry se specializací, tak zdravotničtí záchranáři. Byť vykonávají oba totožnou činnost při svém výkonu péče, nalezneme u obou profesí rozdíly. Koncepce ošetřovatelství je dána, Koncepce zdravotnického záchranáře nikoli. Ano, mohli bychom říci, že sestra vykonává při své práci činnosti úzce související s ošetřovatelstvím, a tudíž je i pro záchranáře Koncepce ošetřovatelství závazná. Zároveň však sestra vykonává mnoho činností, které přímo nesouvisí s ošetřovatelstvím. V podstatě bychom mohli říci, že sestra v záchranné službě se pohybuje ve svých činnostech na jedné straně na hraně NLZP a na straně druhé na hraně lékaře.
V rámci výzkumného šetření na jednotlivých ZZS v ČR zazněl i dotaz z oblasti personalistiky, kdy nás zajímalo, kolik procent ve výjezdových složkách v profesích NLZP tvoří všeobecné sestry se specializací a kolik procent v této kategorii zaměstnanců tvoří profese zdravotnického záchranáře. Výsledek byl překvapující. Převahu, tedy plných 65 %, tvoří všeobecné sestry, přestože studijní obor zdravotnický záchranář je možno v ČR studovat již přes dvacet let. V době, kdy odborné školy chrlí každý rok další a další profesionály v této oblasti, má převahu profese, která prvotně není určena pro práci na ZZS. Statistická data z roku 2012 dokonce udávají, že na jedno místo zdravotnického záchranáře připadá 241 absolventů, vystudovaných v oboru zdravotnický záchranář. Říkali jsme si, že současný stav je odrazem historie ve vývoji záchranných služeb. Sestry specialistky pracující v minulosti na vysoce specializovaných pracovištích (ARO, JIP) měly několik služeb v měsíci nejen na svém kmenovém pracovišti, ale právě i na místních operačních střediscích a výjezdových stanovištích záchranných služeb. Tyto zaměstnankyně plynule přešly v roce 2004 v rámci restrukturalizace záchranných služeb pod kraje a od té doby na záchranných službách zůstaly. Až na výjimky nemá zaměstnavatel potřebu měnit zaměstnance z řad sester, které mají nejen bohaté praktické zkušenosti při výjezdech či v minulosti z místních operačních středisek, ale i zkušenosti jako vysoce erudované odbornice na pracovištích ARO (nejčastěji) či JIP.
2. Faktor času Bezesporu velmi významný faktor, proč NEPRACOVAT metodou ošetřovatelského procesu. Pokud sestra či záchranář nepracují v horské oblasti, kde je nemocnice vzdálená více než dvacet či třicet kilometrů, navíc v těžce přístupném terénu a např. v zimním období, mají minimum času na osobní setkání s klientem, které se počítá na minuty. Určitý prostor by zde byl při sekundárních transportech z jednoho ZZ do druhého, ale těžko říci, zda nezůstáváme pouze v oblasti teorie.
3. Různorodost a nevyhraněnost profesní pozice – kompetencí Charakteristika současného systému záchranných služeb přiděluje sestře dvě role. Některé směny se stává vedoucí výjezdové posádky (v posádkách RZP) s vysokou zodpovědností a všemi možnými následky a důsledky svých činů (např. forenzními) a jiné směny zastává funkci asistenční v týmu výjezdové posádky RLP, kdy je podřízena lékaři. V tomto bodě se nezabýváme možnou nadbytečností v týmu, ale spíše řešíme fakt, že některé směny (v posádkách RLP) se sestra k dokumentaci v podstatě nedostane (výjezdovou dokumentaci vyplňuje vedoucí posádky, tedy lékař). Na tomto místě musíme podotknout, že zápis sestry do dokumentace lékaře, stejně tak zadávání dat do PC sestrou, z vypsané dokumentace lékařem, je rovněž nepřípustné a následné možné forenzní dopady značné. Často ovšem tento chybný model na některých ZZS přetrvává. Otázkou však je, zda se jedná pouze o neznalost.
4. Vzdělanost sester – nové trendy v ošetřovatelství Pokud jsme se výše zmiňovali o určitém historickém vývoji v pozici sester na záchranných službách, musíme zde zopakovat fakt, že současným sestrám, které na ZZS pracují, je čtyřicet a více let. Je to věková skupina zaměstnanců, kteří v některých případech nemají vyšší odborné vzdělání, ale vzdělání středoškolské (čtyřleté) a následně si dostudovali určitou specializaci, ve většině případů pomaturitní specializační studium ARIP (anestezie, resuscitace, intenzivní péče). V této věkové kategorii je relativně málo sester s vysokoškolským vzděláním a dá se předpokládat, že ten, kdo nezačal studovat v nedávné minulosti vysokoškolské studium, již nezačne. Zcela jistě ošetřovatelský proces patří k novým trendům v ošetřovatelství, byť Koncepce ošetřovatelství vznikla v roce 1994. Proto si troufáme předpokládat, že sestry, jež v současné době pracují na záchranných službách a byly vzdělávány dle osnov z 80. a 90. let minulého století, nejsou nakloněny a nemají zájem a potřebu metodou ošetřovatelského procesu pracovat. 5. Neexistující standardy ZZS nemají v současné době stanoveny standardy kvality, podle kterých by bylo možné realizovat akreditační řízení, byť tu určité snahy jsou, jak nás informoval zástupce ředitele SAK MUDr. František Vlček. S tím pochopitelně úzce souvisí standard týkající se nejen dokumentace, ale i standard vykonávat péči metodou ošetřovatelského procesu. Z výše uvedených výčtů je patrné, že otázka ošetřovatelského procesu skutečně není jednoduchá a bude třeba do budoucna vyřešit, zda záchranná služba má nějakým způsobem modifikovat ošetřovatelský proces na specifické pracovní podmínky sester. Druhou z možností by mohlo být zbavení sester povinnosti pracovat touto metodou na ZZS.
Ve výše uvedeném přehledu jsme se pokusili si nastínit různá úskalí práce sester na záchranné službě a určité problémové oblasti v souvislosti s povinností vykonávat ošetřovatelský proces. Neradi bychom pojali tento článek jako diskusi o tom, zda sestry své místo na záchranných službách mají, či nikoli. Spíše se snažíme o upozornění kompetentních orgánů na danou problematiku. Ať se již jedná o koncepci záchranáře či o upřesnění povinnosti sester pracovat metodou ošetřovatelského procesu.

O autorovi| Mgr. Bára Kvapilová, ZZS ZK, výjezdové stanoviště Rožnov pod Radhoštěm, ybaray@gmail.com

Ohodnoťte tento článek!