Bezplatné zdravotnictví – realita nebo mýtus?

KOMENTÁŘ

O tom, zdali je české zdravotnictví pro pacienty zdarma, jak je možno dovozovat z ústavy, nebo nikoliv, se příliš veřejně nemluvilo. V současnosti se však opakovaně diskutuje nad případy pacientů – většinou s negativní prognózou – kteří nezískali (zpravidla) nejdražší léčbu, protože ji pojišťovna odmítla uhradit s odůvodněním existence alternativní léčby levnější. Každému, kdo bude takto postižen, se jistě podobné odůvodnění líbit nebude. Je ovšem zcela zřejmé, že v řadě případů je vynakládání obrovských prostředků za limitovaný účinek neefektivní a pro systém, který vydává na zdravotnictví mezi 7,0-7,5 % HDP, prostě neufinancovatelné. Korektní je ale připustit, že to nedokáže žádný zdravotní systém, ani americký, který vynakládá na zdravotnictví téměř 20 % HDP.

V čem je podstata problému? Přirozenou snahou komerčních farmaceutických firem je realizovat zisk, a protože patentová ochrana inovativních produktů není nijak velká, dotčené firmy se snaží svůj zisk realizovat extrémně vysokými cenami, které jsou někdy až nemravné a naprosto nereflektují reálné náklady. Na trh se dostávají desítky nových molekul ročně a zde si komerční sféra bere za rukojmí pacienty za podpory vybraných loajálních odborníků. Vytvořit smutný masmediální příběh je velmi jednoduché, komerční média mají podobné historky v oblibě a vysoká sledovanost je zaručena. Jedinou obětí je ve finále systém sám, neboť právě on musí přístup podobných preparátů na trh limitovat a posoudit, zdali získaný efekt odpovídá nákladům při odpovídající kvalitě života. Fakt, že pacient (ve srovnání s předchozím preparátem) přežije o dva měsíce déle, nemůže být rozhodujícím kritériem.

Je pravdou, že v současnosti je „Černý Petr“ v rukou pojišťoven, a to v podobě paragrafu 16, kdy pojišťovna rozhoduje, jestli daný preparát či léčebnou kůru proplatí, či ne. Pojišťovny logicky usilují o zrušení zmíněného paragrafu, aby byla nastavena jasná pravidla, kdo je oprávněn čerpat a kdo už indikaci nesplňuje. Tento přístup je však nepřijatelným politikem, plošně by totiž vznikla skupina osob, která na určitý typ péče nemá nárok, a to je zcela politicky nepřijatelné. Medicína není matematika a u někoho může mít levnější a teoreticky méně účinný preparát podstatně lepší efekt než preparát dražší. Je nutné si uvědomit, že i u preparátů s vysokou účinností nemůžeme z ekonomických důvodů garantovat péči všem, ale stanovujeme určité priority. Klasickým příkladem je nová terapie virové hepatitidy C. Kdybychom chtěli vyléčit všechny nakažené, neboť účinek terapie je dramaticky vyšší než u výše zmiňované biologické léčby pro maligní onemocnění. Nakažených virem hepatitidy C je však v ČR odhadem přibližně 40 tisíc a při průměrných nákladech jeden milion korun se jedná o 40 miliard. To je částka mimo jakoukoliv realitu. I zde tedy musí být nastavena určitá odborná kritéria a preference.

Zdravotnictví je schopno spotřebovat téměř neomezené prostředky, a proto je na politickém rozhodnutí, zdali například postavíme dvě školy nebo budeme plně hradit nejnákladnější preparát všem v určité indikaci. Toto rozhodování je velmi bolestivé, nejen mezi jednotlivými resorty, ale zejména uvnitř zdravotnictví samotného. Máme léčit obrovskými náklady nedonošené děti s hmotností pod 500 gramů, máme všem potřebným umožnit transplantaci jater nebo máme aplikovat preparáty, které umožní omezené prodloužení života u onkologických diagnóz? Na všechny tyto otázky nelze současně odpovědět ano. To je dilema každého dne a jistě to není o tom, že by si lékař, zaměstnanec pojišťovny či ministerský úředník nevážil lidského života.

Ohodnoťte tento článek!