České zdravotnictví z pohledu bývalých ministrů

doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. ve funkci 2010–2013

U příležitosti rodící se vlády oslovila redakce ZAM některé z bývalých ministrů a ministryň, kteří své reformní kroky prosazovali v minulých desetiletích. Ptali jsme se, které ve své době vyvolávaly nejbouřlivější diskuse. Také jsme je požádali, aby shrnuli nejdůležitější úkoly, které čekají na nového ministra.

Kontroverzi vyvolaly legislativní změny, do nichž zasáhl Ústavní soud ČR (ÚS).
Nejprve to bylo zvýšení hospitalizační taxy ze 60 na 100 Kč. Navýšení bylo podmíněno Ministerstvem práce a sociálních věcí, které přislíbilo upravit institut mimořádné hmotné nouze tak, aby se vyloučilo riziko nedostupnosti péče ve výjimečných případech. Úprava se však neuskutečnila a ÚS dal zrušením vyššího poplatku najevo, že zákonodárce nemůže omezit přístup k nezbytné péči z finančních důvodů na straně pacienta. Návrat k původním 60 Kč byl sice možný, ale další vlády poplatek na hotelové služby v nemocnicích již neobnovily.

Velmi rozporuplně se také přijímalo zavedení platby za nadstandard. V tomto případě byla obecná pravidla ošetřena zákonem natolik důkladně, aby pacienti, kteří o nadstandardní služby nebudou mít zájem, a nebo si je nebudou moci z finančních důvodů dovolit, nebyli kráceni na svých právech a dostalo se i jim za všech okolností racionální zdravotní péče. Zde ÚS žádné „lidsko-právní“ problémy neshledal. Zrušení nadstandardů odůvodnil pouze tím, že jejich konkrétní výčet musí být uveden v zákoně, nikoliv jen ve vyhlášce.

Nového ministra čekají kroky vedoucí k dalšímu zvyšování efektivity zdravotnictví, a to jak na straně pojišťoven, tak u poskytovatelů i pacientů. Hlavním úkolem Ministerstva zdravotnictví by ale mělo být přesnější určení nároku pacienta na rozsah péče, hrazené z veřejného zdravotního pojištění (v.z.p.). Současné ekonomické úspěchy paradoxně ukázaly, že poskytovatelé, ani plátci již nejsou sami schopni systém finančně ani personálně stabilizovat a poskytovat pacientovi vše, co zákon umožňuje. Jasně to v posledním roce ilustrovaly excesy ve využívání §16 zákona o v.z.p. č. 48/1997 Sb.

Pokud hodnotím současný stav, tak v legislativě se dosud podařilo upřesnit povinnosti zdravotníků, poskytovatelů i plátců, stále však zde chybí jasná role politiků. Nelze-li pustit do zdravotnictví více peněz, abychom se vyrovnali zemím s vyšším podílem HDP ve zdravotnictví, musejí politici odpovědně, byť nepopulárně nárok pojištěnce zpřesnit a zajistit dostatečné úhrady na důležité věci a méně podstatné zredukovat.
Bez toho klid ve zdravotnictví nikdy nenastane.

MUDr. David Rath

ve funkci 2005–2006 Dostal jsem se na ministerstvo v okamžiku prohlubující se finanční krize VZP. Pojišťovna, vinou zhruba 14 miliard dluhů, platila nemocnicím a lékařům s velkým časovým skluzem, a tak se mnohá zdravotnická zařízení dostávala do druhotné platební neschopnosti.
Našemu týmu se podařilo uvalit na VZP nucenou správu, vyměnit její vedení a finančně stabilizovat celý systém, a to tak velkoryse, že můj nástupce ministr Julínek prosadil, aby se námi nastartovaný každoroční růst plateb za státní pojištěnce zastavil. Náš necelý rok na ministerstvu je jediným rokem, kdy došlo k poklesu nákladů na léky.
Současně jsme skokově (asi o 40 procent) navýšili cenu práce lékařů a sester v Seznamu výkonů, navýšili platby soukromým lékařům, a to i praktikům a specialistům, ale i nemocnicím, kde jsme proto mohli zvýšit platy. Rozjeli jsme celou řadu významných investičních akcí, například modernizaci budovy dětských oborů v motolské nemocnici, Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC u sv. Anny v Brně či nákup několika lineárních zářičů pro onkologická centra a otevřeli jsme cestu k soukromé investici do protonového centra v Praze. Naši následovníci řadu z těchto akcí modifikovali a musím říci, že k horšímu. Nakonec stály více, než se plánovalo a odchýlily se od původního záměru. Příkladem za všechny je ICRC v Brně. Začali jsme připravovat generální rekonstrukci a modernizaci Thomayerovy nemocnice, Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, s čímž se doposud v plánovaném rozsahu ani nezačalo. Na tyto akce jsem získal příslib financí ze státního rozpočtu od premiéra Paroubka a ministra financí Sobotky.

Za nejdůležitější úkol současnosti považuji sehnat lékaře a sestry, a ty, kteří pracují, pak udržet na svých místech. Nyní se zdravotnictví potýká s prohlubující se personální krizi, čímž se zdravotní péče stává nedostupnou.

doc. MUDr. Milada Emmerová

ve funkci 2004–2005 Byla jsem v daném volebním období od roku 2002 již třetí v pořadí. A to po ministryni Součkové a kolegovi Kubinyim. Naši triádu, po krátkém působení Zdeňka Škromacha, půl roku před parlamentními volbami v roce 2006 dovršil David Rath, který tak nastoupil na vytoužený trůn. Působila jsem tedy v období, kdy byli „u vesla“ tři premiéři, Vladimír Špidla, Stanislav Gross a nakonec Jiří Paroubek. Ten mě také odvolal, aby tak vyhověl tužbám mého nástupce.

Ministerský post jsem přijala proto, aby naše zdravotnictví mělo konečně strategii, koncepci a organizační pořádek. Změna daňového systému od roku 1993 si vyžádala i relativně pokrokový systém financování zdravotnictví. Zákonem byly tehdy ustavovány zdravotní pojišťovny, jichž v počátečním období bylo 27! Nenásledovaly však změny jiné, především nová „koncepce“ poskytování zdravotní péče v nových podmínkách, což postupně vedlo ke změnám v dostupnosti a kvalitě poskytované péče.

Na základě mého politického zadání byla tehdy v relativně krátké době vytvořena, a to z pracovníků Institutu pro zdravotnickou politiku a ekonomiku pod vedením MUDr. Petra Hávy. Vláda Jiřího Paroubka ji přijala v červenci 2005, avšak k její implementaci do praxe vůbec nedošlo. Je tedy již hodně dlouho „zaparkována“ ve Strakově akademii a zasloužila by si oprášit a aktualizovat.
Její zásady pak v roce 2006 nerespektoval ministr Tomáš Julínek.

Naše pojetí koncepce se lišila v otázce, čím je zapotřebí začít. Zda nejprve zhodnotit aktuální stav systému zdravotnictví a poté propracovat účelnou strategii. Nové či novelizované zákony pak v tomto pojetí představují taktické kroky k naplňování vytčených cílů. Anebo operovat pouze příjmovou stránkou veřejného zdravotního pojištění a na jejím základě jen málo koordinovaně realizovat zdravotní péči, zavádět konkurenci zdravotních pojišťoven, obejít se bez úhradové vyhlášky, zavést finanční limitace lékařů v jejich ordinacích, vpouštět v některých směrech do systému byznys, stanovovat tzv. regulační poplatky atd. Tato zdravotnická politika v extrémním pojetí představuje počínání často na hraně zákona.

Všechny úvahy ústí v permanentní nejistoty, a to nejen u samotných pacientů, ale i u zdravotníků. Přitom gestorem klíčové služby sociálního státu má být v demokratické společnosti jakákoliv vláda či ministr zdravotnictví. Aktuálně považuji za nejdůležitější vytvořit koncepci, jež bude většinově přijata ve vládě i parlamentu, pak bude nastolena jistota pro všechny občany v ČR, že povinné zdravotní pojištění je zřejmě dostatečným zdrojem financování zdravotní péče dostupné pro všechny. Že jde o péči dostupnou, kvalitní, efektivní a bezpečnou. Že i zdravotníci budou přiměřeně finančně odměňováni, budou žít v jistotě a na důstojné společenské úrovni. A nebudou mít především potřebu opouštět dosavadní zdravotnické pracoviště a sehraný pracovní tým, ale ani Českou republiku, která jim poskytla velmi kvalitní vzdělání.

MUDr. Zuzana Roithová

ve funkci 1998 Řešila se výběrová řízení na poskytovatele lůžkové péče. Šlo o restrukturalizaci lůžkového fondu s cílem převést zbytné kapacity akutních lůžek na lůžka následné péče, jejíž definici jsme zavedli do systému.
Stanovili jsme také doporučené technické a personální podmínky pro jednotlivé obory. Bohužel bez větších korekcí byly později vydány jako závazné pro smluvní podmínky se zdravotními pojišťovnami. Jsou dnes často překážkou pro racionální zajišťování kvalitní péče.

Druhou významnou oblastí bylo nově zavedení systému center v ČR – traumacenter, kardiocenter, onkologických center a později také center pro léčbu cévních mozkových příhod. Dále byla vydána první koncepce ošetřovatelské péče a poprvé byly ve vládě projednány analýzy neblahého demografického vývoje a očekávaného nedostatku některých profesí do roku 2010.

Současný ministr bude muset jako každý ročně aktualizovat úhradovou vyhlášku tak, aby se nezvětšovaly systémové rozdíly úhrad za stejnou péči ve srovnatelných nemocnicích.
Bude muset podporovat dokončení projektu DRG restart, zvýšit motivaci poskytovatelů pro monitoring, benchmarking a zlepšování kvality zdravotní péče. Možná najde odborníka, který se za ministerstvo zdravotnictví ujme komplexního řešení preventivních programů v ČR. Vytvořit bude třeba též podmínky pro zdravotní připojištění na nenárokovou zdravotní péči.

prof. MUDr. Martin Bojar, CSc.

ve funkci 1990–1992 Po červnových parlamentních volbách v roce 1990 mělo MZ ČR zajistit, aby české zdravotnictví fungovalo v prostředí překotných celospolečenských a ekonomických změn, jež významně ovlivňovaly chod nemocničních i ambulantních zařízení. Zároveň se připravoval právní i věcný rámec transformačního programu českého zdravotnictví.
Cílem byla proměna státem řízeného a financovaného zdravotnictví na liberální zdravotní systém. Inspirací byly jak středoevropské pojišťovnické systémy, tak poznatky z rychle se proměňujícího zdravotnictví států EU, které vícezdrojově financují státní, veřejnoprávní a soukromý zdravotní sektor. Důraz se kladl na obnovení práv, autonomie a odpovědnosti pacientů i pracovníků ve zdravotnictví, na udržení dostupnosti a zlepšení kvality zdravotní péče. MZ ČR reagovalo na postoje, očekávání, ale i na obavy veřejnosti. Na setkáních s pracovníky ve zdravotnictví, besedách s veřejností a za přispění médií se vysvětlovaly přínosy i rizika zásadní proměny českého zdravotnictví založené na programu Reformy českého zdravotnictví, kterou připravila pracovní skupina Občanského fóra. Nezbytnou podmínkou bylo rychle připravit zákon o veřejném zdravotním pojištění, který by umožnil vznik zdravotních pojišťoven, zákon o soukromých zdravotnických zařízeních, který byl důležitý pro odstátnění zdravotnických zařízení a pro vznik soukromých a neziskových zdravotnických zařízení, zejména soukromých praxí. Jednání o rychlosti a rozsahu transformačních kroků, stejně jako diskuse o obnovení České lékařské komory, o její roli a povinném členství, se odvíjely od změn na politické scéně po rozpadu Občanského fóra.
Byly proto často kontroverzní a emotivní.

Dnes je zapotřebí udržet dostupnost, kvalitu a ekonomickou integritu veřejného i soukromého zdravotnictví.
Objasňovat trpělivě a věrohodně jak dílčí, tak programové kroky chystané MZ ČR, vládou a státem řízenými zdravotními institucemi, jednat s veřejností a s pracovníky ve zdravotnictví a zdravotnickém školství.

O autorovi| Připravily MUDr. Andrea Skálová a Mgr. Pavlína Perlíková

Ohodnoťte tento článek!