Cesta k modernímu ošetřovatelství

Již 18. ročník odborné konference s mezinárodní účastí Cesta k modernímu ošetřovatelství se konal ve Fakultní nemocnici Motol. Přinášíme výběr z bohatého programu.

Problematika pádů

Příspěvek zástupkyně náměstkyně pro ošetřovatelskou péči Fakultní nemocnice Hradec Králové (FNHK) Mgr. Ivany Dvořáčkové, Ph. D., se zaměřil na problematiku pádů ve FNHK.

Jak autorka uvedla, ve FNHK se problematice sledování a kontinuálního zvyšování kvality péče věnují již řadu let. Nedílnou součástí procesu je stanovení vypovídajících indikátorů kvality. V oblasti ošetřovatelské péče patří mezi nejčastější sledování pádů a dekubitů.

„Naše nemocnice se již v roce 2002 zapojila do projektu sledování pádů u hospitalizovaných pacientů v České republice. V roce 2004 jsme převzali jeho metodiku a sledování rozšířili na jednotlivá klinická pracoviště,“ řekla přednášející a pokračovala: „Byl vydán předpis Prevence pádu u pacienta. Ohrožení pacienti měli riziko pádu podchyceno na barevném identifikačním náramku se záznamem v ošetřovatelské dokumentaci a byl vydán pomocný informační materiál k opakované edukaci a upozornění pro pacienty. Díky těmto opatřením se nám v letech 2007–2011 dařilo snižovat počty pádů a následných poranění pacientů. Zlepšili jsme také podmínky pro vykazování pádů přes webové rozhraní (rok 2012) a tím jsme docílili i větší compliance v hlášení pádů. Od roku 2011 jsme pády s těžkým poraněním začali hlásit do Národního systému hlášení nežádoucích událostí a od roku 2013 sledujeme všechny pády podle metodiky systému hlášení nežádoucích událostí (od roku 2015 zastřešuje ÚZIS ČR) a vyhodnocujeme je na lokální úrovni. Pády s těžkým poraněním pečlivě analyzujeme, šetření provádíme přímo na pracovišti, hovoříme s personálem i s pacienty a snažíme se najít taková opatření, abychom počty pádů minimalizovali, což se nám daří,“ dodala autorka přednášky a shrnula, že na základě kalkulací zvýšených nákladů u pacientů s pádem v roce 2012 zakoupili signalizační podložky pro pacienty, kteří nemohou dostatečně spolupracovat při dodržování bezpečnostních preventivních opatření. Testování podložek v praxi probíhalo na klinice radiologie a onkologie. Na základě dobrých zkušeností a poklesu počtu pádů byly v roce 2014 zakoupeny podložky také na interní

gerontometabolickou kliniku, na neurologickou a v roce 2015 na kardiochirurgickou kliniku.

Edukace pacienta – základ prevence

Přednášející dále uvedla, že na ortopedické klinice pořádají edukační semináře pro pacienty před operačním výkonem. Důležité je také prostředí, v němž se pacient pohybuje. Pro zvýšení bezpečnosti vybavují WC a koupelny madly, upřednostňují bezbariérový přístup. Podle finančních možností dbají, aby pomůcky pro ošetřovatelskou péči splňovaly zásady bezpečné manipulace – bržděné noční stolky, lůžka či toaletní křesla. „Pořádáme semináře o ergonomii práce a rehabilitačním ošetřovatelství, sdělujeme si poznatky i mimo rámec naší nemocnice. Letos hodláme otestovat protiskluzné podložky u lůžka. Naše výsledky ukazují, že systémový přístup v prevenci pádů u hospitalizovaných pacientů se ve FNHK osvědčil. Proto jsme se zaměřili i na sledování pádů u dětských pacientů,“ zakončila autorka sdělení.

Komunikace v péči o pacienty s demencí

„Komunikaci považujeme za nejzákladnější složku mezilidských vztahů. V poskytování ošetřovatelské péče pacientům s demencí je správně vedená komunikace prioritou. Efektivní komunikace sestry a pacienta s demencí by měla přispět k rozvoji jejich vzájemných vztahů a poskytovat pacientovi psychologickou a citovou podporu,“ uvedla Mgr. Lucie Kubová z Centra následné péče FN Motol. Vysvětlila, že komunikace s pacientem s demencí bývá velmi často ztížena komunikační bariérou, způsobenou změnou kognitivních funkcí a vnímání. Kontinuita a kvalita komunikace významně ovlivňují průběh onemocnění. „Demence zahrnuje kognitivní poruchy, poruchy chování i soběstačnosti. Lze ji definovat i jako syndrom, který se vyskytuje v důsledku poškození mozku neurodegenerativními, vaskulárními a toxickými změnami. Často jde o poruchy paměti nebo přítomnost poruchy některé z kognitivních funkcí, například afázie či apraxie,“ shrnula přednášející. Komunikaci rozčlenila na verbální a neverbální, obě složky se od sebe nedají odloučit. A vysvětlila, že během verbální komunikace je důležité, aby sestra zřetelně vyjadřovala otevřené a uzavřené otázky. Měla by mluvit přiměřeně hlasitě, pomalu, neodborně a jasně. Neverbální komunikaci často představují nevědomé a vůlí těžko ovlivnitelné projevy, které mnohdy zprostředkují pocity člověka s demencí lépe než slova.

Zásady komunikace a nejčastější chyby

„Pro úspěšnost ošetřovatelského procesu v komunikaci s pacientem s demencí se od sestry vyžadují odborné znalosti, trpělivost, komunikační zručnost, empatie a umění naslouchat. Důležitým cílem odborného rozvoje a vzdělávání v rámci ošetřovatelské profese je trénink komunikačních dovedností. Je potřeba hledat alternativní způsoby vedení komunikace, zejména podle pacientových schopností. Zásadní je používat otevřený, přátelský a laskavý přístup, podpořit řeč vhodnými gesty a výrazy, používáme krátké a jednoduché věty, kdy každá věta by měla zahrnovat pouze jeden krok, protože nemocný s demencí potřebuje více času, vytvořit správné podmínky, zejména omezit hluk, povzbuzovat, konkrétně chválit, používat slova, která nemocný zná a užívá, snažit se pojmenovat vše, co děláme my i nemocný, neklást zbytečné otázky, když víme, že nám na ně pacient není schopen odpovědět, a nepoužívat zdrobněliny,“ řekla Mgr. Kubová.

Za nejčastější chyby označila používání odborné terminologie, nesoulad mezi verbální a neverbální komunikací, neochotu, ignoraci, komunikaci bez zpětné vazby, užívání pokynů či příkazů, nenaslouchání a nerespektování faktu, že pacient je zpomalený.

Etikoterapie pro pomáhající profese

„Etikoterapie se zabývá problematikou vycházející z vlivu negativních pocitů na duši. V České republice se stále ještě jedná o nepříliš známou oblast s malým počtem vědeckých prací zaměřených na danou problematiku,“ uvedla PhDr. Eva Švarcová, Ph. D., z katedry klinické a sociální farmacie Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové. Shrnula nejdůležitější pocity, které mohou negativně ovlivnit naše zdraví. Jsou jimi závist, nenávist, pocit křivdy, zloba, lítost, strach, dlouhodobé trápení. Jak řekla, vědci se odpradávna zabývají otázkami, jak je možné, že výsledky léčby lidí se stejnou diagnózou, téhož věku, podobné fyzické konstituce i sociálního statusu se liší. Zkoumali, jaké faktory mohou mít vliv na uzdravení člověka. Mezi poměrně velkým množstvím různých okolností se stále častěji do popředí dostává vliv pozitivního myšlení na vyléčení.

Co je štěstí

„V současné době je již známo, že pokud o duši dostatečně nepečujeme, vznikají takzvané psychosomatické choroby. Neexistuje zdravá duše a nemocné tělo, ani naopak nemocná duše a zdravé tělo,“ řekla autorka sdělení a zamyslela se nad některými otázkami týkajícími se štěstí. „Vědecké pojetí definuje štěstí jako subjektivní pocit pohody. Pocit pohody posuzuje člověk sám, z vlastního úhlu pohledu, a hodnotí dvě základní oblasti: 1) spokojenost v práci a doma, 2) spokojenost se sebou a s ostatními.
Štěstí lze i více či méně objektivně zjišťovat. K účelu mapování subjektivního pocitu pohody čili štěstí byly vytvořeny např. standardizované dotazníky a šablony pro strukturované rozhovory. K dalším metodám patří pozorování respondentů, zaznamenávání jejich zážitků, pohled do minulosti se záznamem subjektivních pocitů atd. K nejobjektivnějším metodám lze řadit především skenování mozku a měření hladiny kortizolu ve slinách. Na základě studie dvojčat je subjektivní pocit pohody (štěstí) daný dědičností. Podobně jako tendence k depresi se dědí také předpoklady ke štěstí. Důležitou roli hrají také prostředí a výchova v rodině. Každý člověk dokáže prožívat extrémní pocity štěstí i neštěstí, ale obvykle se poměrně rychle vrací k původnímu nastavení,“ řekla a dodala, že subjektivní pocit pohody ovlivňují i regionální aspekty, jako jsou zejména bohatství, stabilita a demokratická povaha společnosti, dále sociální normy a zvyklosti dané společnosti, především zvyky v prožívání pozitivních pocitů, způsob vyjadřování pozitivních pocitů či vyhýbání se pocitům negativním.

Co dělat, aby byl člověk šťastný

Podle PhDr. Švarcové je především nutné nezaměňovat úspěch se štěstím; mít pocit kontroly nad svým životem; chovat se šťastně – usmívat se, dávat najevo optimismus, být vstřícný. Prožitek štěstí také umocňuje práce a zájmové aktivity, při nichž jedinec využívá své dovednosti. K dobré náladě přispívá také pravidelný pohyb, zdravý spánek a zdravé jídlo. Pocit štěstí zvyšuje pomoc druhým, projevování vděčnosti, víra a naděje. Důležité je posilovat vztahy k blízkým, udržovat dobré vztahy v rodině a mezi přáteli, neporovnávat se s druhými a nelpět na minulosti. Je vhodné posilovat silné stránky a dobré vlastnosti dané osobnosti. „V současné době bohužel stále převládá zaměření odborníků více směrem ke zkoumání a mapování negativních pocitů. Například ze stovky odborných psychologických či psychiatrických knih je 99 o depresi a pouze jediná o štěstí,“ konstatovala autorka závěrem.

Dlouhá cesta k modernímu ošetřovatelství

V úvodu sdělení Mgr. Soni Hájkové z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2. LF UK a FN Motol zaznělo, že je nezbytné, aby na akutní medicínu navazovala péče na lůžkách či odděleních dlouhodobé (chronické) resuscitační a intenzivní péče (OCHRIP). Jedná se o pacienty, jejichž stav vzhledem k neschopnosti spontánně dýchat vyžaduje několikanásobně delší čas na rekonvalescenci. Jak autorka sdělení řekla dále, OCHRIP ve FN Motol vzniklo pod vedením docentky Drábkové v roce 1998, kdy byl vydán legislativní podklad vyhláškou MZ ČR. Projekt se osvědčil a zařadil se do systému péče o nemocné se složitým dlouhodobým klinickým průběhem. V roce 2015 se oddělení rozšířilo o lůžka dlouhodobé ošetřovatelské péče a název se změnil na pracoviště Následné intenzivní péče (NIP – 10 lůžek) a Dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče (DIOP – 20 lůžek). Oddělení NIP/DIOP slouží i jako výukové centrum pro studenty. Úkoly sestry zahrnují péči o tracheostomované pacienty v závažném stavu s nutností umělé plicní ventilace a o pacienty spontánně dýchající s nutností ponechání tracheostomické kanyly. Vybavení zahrnuje dýchací přístroje, resuscitační lůžka, lineární dávkovače, infuzní pumpy, monitory pro sledování základních životních funkcí, elektrické odsávačky, enterální pumpy. Strategie léčby spočívá v obnovení spontánního dýchání. Pro výživu se využívají všechny dostupné alternativy jejího příjmu s upřednostněním perorálního příjmu. Soběstačnost pacienta je podporována v rámci denních aktivit při toaletě, stravování, rehabilitaci, kdy jsou zajištěny odpovídající kompenzační pomůcky. Zásadní roli hraje edukace a zapojení rodinných příslušníků do celkového léčebného procesu.

Ohodnoťte tento článek!