Cesta od pacientů k barovému pultu a zpět

Zdravotní sestra Veronika Rothbauerová je ještě mladá, ale pracovně toho už má dost za sebou. Nedávno se zúčastnila také kampaně Proč ne zdrávka?, která má za cíl motivovat mladé lidi ke studiu na střední zdravotnické škole.

Vystudovala jste Střední zdravotnickou školu v Písku. Rozhodnout se v patnácti letech pro budoucí povolání není snadné. Zdravotnictví jste zvolila sama, nebo vám s rozhodnutím pomáhali rodiče?

Musím říct, že vybírat si školu v patnácti letech je opravdu těžké. Kdybych na svém výběru trvala, teď bych možná stříhala a barvila vlasy. Na mém rozhodnutí jít na zdravotnickou školu se nejvíce podílela moje babička, toužila být sestřičkou, ale nesplnilo se jí to. A také moje teta, která tvrdila, že zdravotnictví je top povolání a práce v něm bude vždycky. Měla pravdu. Rodiče se toho chytli a ukázali mi směr, kterým mám vykročit a který by mě ani nenapadl. Dnes jsem jim za to vděčná.

Bavilo vás to? Učila jste se dobře?

Vždycky jsem byla (a dodnes jsem) průměrná studentka, která – kdyby nebyla líná a měla vyšší ambice – to možná mohla dotáhnout až na doktorský titul. Na škole mě vždycky nejvíc bavila praxe, spolužačky a předmět ošetřovatelství. O anatomii a třeba parodontologii raději snad ani nebudu mluvit, to byl opravdu těžký boj.

Uvažovala jste o tom, že byste studovala dál?

Zkoušela jsem studium na Vyšší odborné škole zdravotnické v Českých Budějovicích, ale po roce a půl jsem svůj úmysl vzdala. Přišlo mi, že se učíme totéž, co na střední škole, a že mi to nic nového nepřináší. Nakonec jsem zvolila jiný obor a právě teď jsem, po třech a půl letech, úspěšně zakončila studium na Vyšší odborné škole zdravotnické pro dentální hygienistky v Praze.

Začínala jste po škole na kardiologickém pooperačním oddělení ve FN Plzeň. Jak jste náročnou práci zvládala?

V Plzni jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Obor kardiologie a hlavně akčnost na pooperačním oddělení mě nesmírně bavily. Bylo to ale hodně psychicky i fyzicky náročné. Nejhorší byla představa, že jdete do práce a nevíte, jestli vám někdo během směny umře. Po roce jsem práci vzdala s přesvědčením, že se do zdravotnictví už nikdy nevrátím. Práce na pooperačním kardiologickém oddělení ale byla opravdovou školou života.

Pak jste ale ze zdravotnictví utekla. Co jste potom dělala?

Po této zkušenosti jsem se dala na dráhu barmanky. Pracovala jsem v baru a na diskotéce. Zpočátku se mi ta práce moc líbila, protože byla pravým opakem toho, co jsem dělala do té doby. Pozorovala jsem lidi, jak se baví, a neměla jsem žádné starosti a zodpovědnost.

Co bylo tím posledním rozhodujícím momentem, že jste chtěla ošetřovatelství pověsit úplně na hřebík?

Těch momentů bylo opravdu hodně. Jak jsem již zmínila, nejvíc mi vadila nejistota, co mě na směně čeká. Byl to opravdu velký nápor na psychiku. Zkuste si představit, že třeba ošetřujete již mrtvé tělo nebo „chytáte ve vzduchu uši“ s pomateným pacientem. Anebo dojde k zástavě srdce a vy musíte okamžitě zasáhnout. Zkrátka – už jsem to psychicky nezvládala a cítila jsem, že musím pryč.

A jaká byla vaše motivace vrátit se do zdravotnictví zpět?

Motivace? Spíš bych řekla, co bylo tou poslední kapkou, abych nechala práce v baru. Už jsem nemohla snášet věčné opilce a každodenní rvačky, házení popelníků vzduchem a kvílení policejních aut. Měla jsem toho po krk. Jednoho dne jsem si řekla dost, a když jsem pak dostala nabídku na práci sestřičky v zubní ordinaci, neváhala jsem ani minutu.

Vlastně jste úplně změnila obor. Předpokládám, že jste si také musela doplnit vzdělání.

Práce v zubní ordinaci byla zase úplně něco jiného. Tam mě přivedla paní doktorka, původně na dentální hygienu. Objevila jsem soukromou školu dentální hygieny v Praze. První rok jsem se na ni nedostala, ale nevzdala jsem to. Chodila jsem na doučování chemie a anatomie a za rok jsem to zkusila znovu. Usmálo se na mě štěstí a vzali mě. Vyřídila jsem si půjčku v bance, protože v dnešní době není nic zadarmo (splácet studium budu ještě další tři roky, i když už mám školu hotovou), a každý pátek jsem začala dojíždět do Prahy. Mezitím paní doktorka, u níž jsem měla pracovat, odešla na mateřskou dovolenou, tak jsem nastoupila do Dětského centra Jihočeského kraje ve Strakonicích. Musím moc poděkovat vedení centra, hlavně MUDr. Karasovi a vrchní sestře Tomáškové, protože mi vždycky vyšli vstříc, když jsem potřebovala volno. Bez toho bych studovat nemohla. V prvním roce školy jsem otěhotněla, tak jsem studium musela na rok přerušit. Ale i po boku s „mrňouskem“ jsem studium dotáhla do zdárného konce. Při předávání diplomů tleskal a křičel: „Mamí, gratuluju!“, což pro mě byla největší odměna.

Pracujete jako sestra v ambulanci praktického lékaře v Horažďovicích, donedávna jste působila, jak jste zmínila, rovněž v Dětském centru Jihočeského kraje ve Strakonicích. Jak šla tato dvě pracoviště skloubit?

V ambulanci praktického lékaře pracuji teprve od léta a mohu říct, že mě to strašně baví. Pacienti sice chtějí klasicky „všechno hned“ a vy se můžete rozkrájet, abyste všechny stihla „obsloužit“, ale je to moc hezký pocit, když vidíte, že jim pomáháte. Popsat pocity, které si odnášíte z dětského centra, je trochu obtížnější. Tam také pomáháte, ale zase úplně jiným způsobem. Nevidíte výsledky v danou chvíli, ale až za nějakou dobu. Děti se u nás velmi mění. Když do centra přijdou, nevědí, co je čeká. Postupně se rozkoukávají. Osudy mnoha z nich máte zaryté v paměti a skoro nad každým příběhem kroutíte hlavou a nevěříte, čeho jsou někdy rodiče schopni. Některé příběhy mě tak strašlivě vzaly u srdce, že jsem si večer musela dát sklenku vína. Každá práce má své kouzlo i negativum, a každá vám přináší do života něco úplně jiného. Díky práci u praktického lékaře si uvědomíte, jak si vážíte zdraví a hlavně zdraví své rodiny. Zaměstnání v dětském centru vás zase přivede k tomu, že si vážíte svého dítěte a snažíte se, aby nikdy neprožilo to, co musela prožít ta naše zlatíčka v centru.

Co bylo vaší pracovní náplní v dětském centru?

Jako zdravotní sestra se o ně staráte, jsou-li nemocné. Jinak jsem měla na starosti miminka i starší děti. V centru pečujeme o jejich denní režim, krmíme je, konejšíme, když pláčou, chodíme na procházky, přebalujeme je a hlavně se je snažíme dostat do pohody, kterou doma nemají. Společně s ostatními jim nastavujeme režim, na který doposud nebyly zvyklé (hlavně v oblasti jídla, hygieny a spaní). A když jim je smutno, tak je „pošmudláme“. Vlastně je bereme tak trochu jako svoje vlastní.

Čemu se budete věnovat teď, když už máte školu za sebou?

Chci se věnovat hlavně svému synovi. Dálkové studium je opravdu náročné, těžko jde skloubit s rodinou a prací dohromady. Budu i nadále pracovat u pana doktora na obvodě a o víkendech pak přijdu někdy vypomáhat do dětského centra. Navíc se teď rýsuje, že každý pátek odpoledne budu provádět dentální hygienu, která mě také moc baví. Je prima motivovat lidi, učit je, jak si čistit zuby a dělat „zázraky“ v jejich ústech. Myslím tím, že u někoho stačí odstranit zubní kámen a má najednou úsměv jako americká hvězda. To je pak hezká podívaná. Navíc mám v plánu začít motivovat děti v mateřských školkách. Už jsem navštívila naše dětské centrum a dětskou skupinku Srdíčko při strakonické nemocnici a díky sponzorům jsem děti mohla motivovat dárkem, věnovala jsem jim zubní kartáček s dětskou pastou. Společně jsme si formou hry čistili zoubky a ničili tak „zoubkožrouty“. Byla jsem jako hygienistka i na dětském dni v Pracejovicích, kde si děti formou hry čistily zuby. Bylo moc fajn, že tam byli i jejich rodiče a všechno viděli, dostali informace, letáčky, pasty a zubní kartáček. Jde opravdu jen a jen o informace. Pokud rodiče nevědí, jak si správně čistit zuby, jak to potom mohou vědět děti?

Nezalitovala jste někdy ani na chvilku, že jste se do zdravotnictví vrátila?

Moje současná práce mě dostatečně naplňuje a nedokážu si představit, že bych dělala něco jiného. Jsem ráda, že jsem došla tam, kam jsem došla, protože donedávna jsem opravdu moc nevěděla, co si se sebou počít. A když má člověk rodinu, musí přemýšlet a všechno kombinovat tak, aby časově zvládal obojí. Právě proto jsem nakonec musela skončit v dětském centru, kde jsou dvanáctihodinové směny, a začít pracovat v ordinaci praktického lékaře, kde jsem sice každý den, ale o víkendech mám volno.

Co byste sestrám nejvíce přála?

Co bych popřála svým kolegyním? Obrňte se, zatněte zuby a pevné nervy. S některými lidmi se dá jen těžko vyjít a každý den nesvítí sluníčko, ale snažme se jednat s každým, jako bychom jednali sami se sebou. Když mi onemocní syn, také jsem ze všeho „vyjukaná“, přestože jsem zdravotník, a jsem pak ráda za každé vysvětlení, úsměv a povzbuzení. Finanční ohodnocení sester v naší republice sice není takové, jaké by mělo být, a asi nikdy za tuto práci ani adekvátní nebude. Ale aspoň ocenění od lidí, kteří nás zrovna v tu chvíli potřebuji, stojí za to. A o tom práce zdravotní sestry přece je. Nebo ne?

Ohodnoťte tento článek!