Chlapi to neberou osobně

MUDr. Jiří Chrobok, Ph.D.

„Kdyby mě ti medvědi trefili, zápas by skončil, ale já se moc trefovat nenechal, utíkal jsem a bodoval. Nejsem žádná vazba, moje výhoda je rychlost,“ říká neurochirurg z Nemocnice Na Homolce MUDr. Jiří Chrobok, Ph. D. Dnes už nesoutěží, ale tréninky v ringu se snaží nevynechávat.

Karikatury znázorňují boxera jako medvěda s rozpláclým nosem a výrazem „pojď si, já ti ukážu“. Vznikl box jako záminka jak se legálně poprat?

Ne! Klasický technický box nevznikl kultivováním rvaček opilců v blátě před hospodou, rozvinul se naopak mezi nobilitou jako jedna z cest k dobré fyzické kondici. Míval tehdy velmi blízko k baletu a šermu, hovořilo se o něm jako o „šermu pěstí“. Balet k tomu dodal práci nohou. Noblesnímu boxu se věnovali šlechtici v renesanci a baroku.

Box u nás není až tak obvyklý sport jako třeba fotbal nebo hokej. Jak jste k němu přišel?

Jsem z Ostravy a tam má těžká atletika velkou tradici. U mě to začalo potřebou umět se sám ubránit. Neměl jsem žádného staršího bráchu, jímž bych mohl jako ostatní kluci vyhrožovat – „počkej, on přijde a rozbije ti hubu“… Už na základní škole jsem proto dělal silové sporty. Příklad silného mužského jsem měl i doma, otec nebyl sportovec, ale sílu měl, doma cvičil s činkami a viděl jsem ho ohýbat železné tyče. Posilování jsem od něj trochu odkoukal a pak jsem ve třinácti začal chodit do boxerského oddílu.

Měl jste i další vzory?

Co se týče fyzické síly, byl to Arnold Schwarzenegger. Jako kluk jsem viděl v novinách jeho obrovskou fotku a u ní titulek „Muž, ktorý zväčšil svoj hrudník o päťdesiat centimetrov!!!!!“. Opravdu tam bylo i těch pět vykřičníků a pod tím psali, jaký býval dříve neduživý chudáček, bronchitik s vpadlým hrudníkem… Vyhrožovali mu, že brzy umře, začal cvičit – a jakou udělal kariéru… Neberte to! Pověsil jsem si plakát Schwarzeneggera do pokoje a dal se do toho.

Jak vám to šlo?

Bohužel jsem k posilování začal úmyslně extrémně moc jíst, hltal jsem i obrovské dávky pangaminu. Z 63 kilogramů, se kterými jsem v té době začal boxovat za juniory, jsem za pár měsíců děsivě nakynul tak, že mě dorostová lékařka poslala na endokrinologii. Myslela si, že mám adenom hypofýzy. Musel jsem se přiznat, že se jen příliš cpu kvasnicovými tabletami. Naštěstí jsem se pak dostal pod odborné sportovní vedení, což všechno změnilo. Začal jsem chodit do oddílu v Havířově a tam se stal aktivním boxerem. Moje největší sportovní kariéra pak skončila s nástupem na lékařskou fakultu, to už jsem se nemohl boxu tolik věnovat, nebylo dost času.

Láska k boxu vám ale zůstala, tomuto sportu se věnujete desítky let. Trénujete dnes úplně jinak než kdysi jako junior v Havířově?

Já byl vždy amatérský boxer, dělal jsem a dělám sport hlavně pro radost a pro dobrou kondici. Už v Havířově probíhala moje příprava v podstatě stejně jako dosud. Trénink je všestranný a zaměřený na všechny části těla, i když se někomu může zdát, že při zápasu bude potřebovat jen nohy a ruce. Samozřejmě se trénuje i stínový boj, při kterém se provádí nácvik úderů a kombinací, jako když bojujete s imaginárním soupeřem. Boxerský trénink dále obsahuje prvky gymnastiky, například pro posilování nohou se dělají přeskoky se švihadlem. Důležité jsou sparingy, lehčí i těžší. Náročnost sparingu závisí na typu oddílu, zda jde o amatérský, či profesionální oddíl a zda se boxer připravuje na soutěžní zápas. Já sice trénuji v profesionálním oddílu, ale už dávno neboxuji v soutěžích. Sparingpartnera mi tam dělá můj syn, který je také amatérský boxer. Koučuji ho ostatně sportovně i odborně, protože je nejen boxer, ale i chirurg, a působí dokonce ve stejné nemocnici jako já.

Jak ty vaše kondiční tréninky probíhají?

Box je dynamický sport, což mi velmi vyhovuje, a když se provozuje kondičně, jako to děláme my, je naprosto bezpečný. Každý trénink začíná důkladnou rozcvičkou. Tréninky máme pokaždé s jiným programem. Buď se víc posiluje, nebo se více dělá nácvik technik, případně se sparuje. Hodně se mi líbí nácvik v ringu, kde nám trenér drží lapy a kombinují se úderové techniky.

„Rohování“ jste se dřív věnoval i závodně. Co byl váš největší úspěch?

V roce 1974 jsem vybojoval titul Mistr Československé socialistické republiky a další rok pak titul Mistr České socialistické republiky v těžké váze. V mládí jsem měl okolo 80 kg, proto jsem závodil v této kategorii. Pokud jsem byl lehčí, před soutěžními zápasy jsem se snažil nabrat nějaké to kilo navíc, i těsně před vstupem do ringu jsem vypil třeba litr mléka, aby se jazýček závaží pohnul nad 81 kg, k dolnímu limitu těžké váhy.

Není výhodnější být naopak těžší a mohutnější než soupeř?

Pro mě ne, vždy jsem chtěl zápasit v těžké váze, protože těžší soupeř byl pomalejší než já. Kdyby mě ti medvědi trefili, zápas by skončil, ale já se moc trefovat nenechal, utíkal jsem a bodoval. Nejsem žádná vazba, mojí výhodou je rychlost. V polotěžké váze byli kluci větší ranaři, jsou tam rychlé a tvrdé výměny a často byli docela ztlučení. V těžké váze člověk takhle zbitý nebýval. Když už, tak jsem dostal jednu a bylo, zato ale nedocházelo k opakovaným těžším otřesům.

Jak se boxeři připravují na zápas?

Příprava většinou sleduje zaměření na konkrétního protivníka, ale s kým budete zápolit, víte dopředu přesně jen v profesionálním boxu. V amatérském boxu odhadujete jen přibližně, s kým budete soupeřit. Slavný profesionál Vladimir Kličko má po celé tělocvičně obrovské plazmové obrazovky. Nechává si promítat zápasy svého soupeře, a už když stínuje nebo je „na pytlech“ či při boxu na lapách, jež mu drží trenér, sleduje techniku i tempo soupeře, proti kterému má nastoupit do ringu.

Začíná první kolo. V ringu zaujmete boxerský postoj – a co je dál? Kdo zaútočí první?

To pravidla nepředepisují, tady je to různé. Někdo je vyčkávací typ, někdo to rozbalí po úvodních „oťukávačkách“. Sledujete partnera a nevíte, co na vás vymyslel. A ne každý reaguje stejně na každého, rozdíly jsou velké. Každý zápas je vlastně úplně jiný a ani dva zápasy kvalitního špičkového boxera nemusejí být odvedeny stejně divácky atraktivně.

Vy jste pro soupeře dobře čitelný protivník?

Ano, mě lze dopředu celkem prokouknout. Většinou jdu více dopředu než do ústupu a to můžete inkasovat ránu dost rychle. To ale mluvím o stávající situaci, tedy o sparingu, třeba právě se synem.

Ve stejném okamžiku se kryjete i útočíte. To jde zvládnout jen dvěma rukama?

Boxeři častěji útočí odkrytí. Pokud to nejsou zkušení profesionálové, mají tendenci se odhalit, dát ruce dolů a tím se nabízejí. Samozřejmě když útočí, je v určité fázi ve výhodě, protože ten druhý většinou nejde okamžitě do protiútoku. Boxeři mívají naučené kombinace a ti mladí to někdy spustí vabank, často se ani netrefí. Přitom každý úder do prázdna je vyčerpává daleko více než zásah, než kontakt.

Box uvolňuje spoustu adrenalinu, ale nesmíte se nechat rozhodit. Dokážete se udržet?

Psychika je alfa i omega celého zápasu. Nejde jen o vztek. Stává se, že boxer nastoupí jako předem poražený, neboť si nevěří, a přestože je dobrý, odvede mimo své prostředí úplně jiný typ zápasu než ve svém domácím gymu. Tam je perfektní, boxuje s přehledem… a v ringu před diváky najednou ztratí jistotu. Chování boxera modifikuje mnoho aspektů. I boxer mívá strach. U špičkového profesionálního boxu někdy jde i o život.

Amatérský a profesionální box se přibližují kvůli divákům?

Rozhodně se k sobě blíží, všechno už směřuje k profi stylu boxu. Pojetí amatérského boxu se mění, dosud například amatérští boxeři museli při zápasu nosit helmy, teď už ani pro ně není v rozporu s pravidly zápasit bez helmy na hlavě. Zápasy bez nich jsou mnohem tvrdší a údery mnohonásobně větší.

MUDr. Jiří Chrobok, Ph.D.

Vy máte celý nos, nebo je to výborná plastika?

Já ho nikdy neměl přeražený. Možná je to i tím, že mám nos malý, proto se mi do něj soupeři netrefovali. Závodil jsem od čtrnácti do devatenácti let a za tu dobu jsem měl asi šedesát zápasů. Těžký sportovní úraz jsem utrpěl v jednom mezinárodním zápasu, mezi Československem a Polskem, tehdy to odnesla dolní čelist. Byla přeražená načtyřikrát, měl jsem ji potom osm týdnů zafixovanou dráty. Pak jsem měl na rok od boxu ze zdravotních důvodů „distanc“. Tedy přesněji – nesměl jsem po úrazu rok závodit, trénoval jsem samozřejmě dál.

Chránič na nos tedy nepotřebujete… Co si na trénink nosíte v tašce, kromě oblečení a obuvi?

Rukavice, bandáže na ruce a švihadlo, helmu si naopak půjčuji na místě. Svůj mám samozřejmě chránič na zuby, který mi udělali na míru stomatologové u nás v Nemocnici Na Homolce.

Běžné termíny v boxu, třeba zvedák nebo hák, více než sport připomínají těžkou mechanizaci, přesto box není jen mužská sportovní disciplina. Fandíte ženskému boxu?

Občas se mnou chodí trénovat prostřední dcera. Je jí osmnáct a box dělá kondičně. Sparuje s přilbou na hlavě a jedině se mnou, což znamená, že jenom rozdává, jen bije a vyhrává…

Se synem se v tělocvičně navzájem mydlíte, ze slečny děláte princeznu. Co jste to za kouče?!

To je v pořádku. Dceru to uspokojuje a motivuje ji to, aby boxovala dál. Jsem rád, jako kondiční záležitost je pro holku box vynikající. Zápasy v ženském boxu se mi ale příliš nelíbí, i když shodou okolností ve stejném, čili v profesionálním oddílu, trénuje i naše mistryně světa v ženských profesionálkách Arleta Krausová.

Jaký je rozdíl mezi mužským a ženským boxem?

Dámy to berou strašně osobně a při prvním úderu do hlavy chtějí ránu okamžitě vrátit. Častěji ztrácejí sebekontrolu a nepočkají na vhodnou situaci, mají tendenci si to hned vyřídit. I technicky bezvadně připravené sportovkyně často při zápasu naostro nezvládnou emoce a boxují o několik úrovní níže, než co dokáží při tréninku s mužským. Chlapi, aspoň většina, se po ukončení zápasu obejmou, zvednou si provazy a jsou k sobě většinou galantnější.

Jak je to s fanynkami? Jdou po boxerech holky víc než po ostatních klucích?

Co k tomu říct… Pozoruji, že v poslední době hlavně na profesionálních zápasech sedí v prvních řadách moc pěkné a atraktivní dámy.

Zabodoval jste někdy díky boxu i v tomto směru?

Ne, většinou jsem přítelkyně získal jinde. Ale fandit na zápasy mi chodily. Publikum vůbec hraje velkou roli. Zápas mimo vlastní „rajon“, v jiném městě nebo v zahraničí, kde naopak publikum fandí soupeři, to je velký handicap.

V jedné anekdotě se novinář ptá boxera na první kolo. Boxer se zamyslí a praví, že bylo modré a mělo přehazovačku. Je tahle narážka na údery schytané na hlavu spravedlivá?

Boxem se zabývám pětačtyřicet let a podle mých zkušeností je v něm oproti jiným sportům úrazovost minimální. Nesrovnatelně větší je v hokeji, fotbalu, gymnastice, jezdectví… Box je pro někoho sport hodně nevzhledný, odpuzuje ho. Dost záleží na tom, kdo se proti sobě postaví, a stává se, že někdy proti sobě pořadatelé postaví naprosto neadekvátní dvojici, jen aby vykryli zápas. Mezi soupeři je pak velký rozdíl v úrovni a tehdy snáze dojde i k úrazu a poškození zdraví. Jako v každém sportu také hodně záleží na kvalitě rozhodčích – pokud vidí, že jeden ze soupeřů je jasně v ohrožení, je zasypán a otřesen, mohou kdykoli zápas ukončit.

Jste neurochirurg. Měl jste někdy na operačním stole zraněného boxera?

Ne, zato spoustu hokejistů, fotbalistů… Jednou jsem dělal lékařský dozor na mistrovství Evropy dorostenců v boxu a karate, chtěli po mně za celou dobu jen dvě věci: kelen na obstřik naražených míst a obvaz. Svazovali si jím vzadu tričko, aby jim nepadala ramínka. Za celé mistrovství nebyl žádný úraz. Druhý den jsem byl ve stejné hale na mistrovství v gymnastice. Tam bylo pět úrazů s následnou hospitalizací, z toho jedno ochrnutí po pádu z kladiny. Jiná je ovšem situace profesionálního boxera, ten je v ringu dvacet třicet let a živí se tím. Dostane strašnou spoustu úderů na hlavu a netvrdím, že je to zdravé a vytříbí to jeho inteligenci.
Kdysi jsem na otázky o škodlivém vlivu úderu na mozek dával k dobru odpověď, že boxerské údery do hlavy zlepšují metabolismus neuronů, udržují správnou bilanci mozkomíšního moku a pěkně prokrví mozek, myšlenky pak rychleji tečou zprava doleva a zpět… Ale vážně, z boxu opravdu nejsou ani nádory mozku, ani Parkinsonova choroba. V tomto tvrzení se někteří neurologové rádi odvolávají na případ Muhammada Aliho, protože ten Parkinsona má. Ale pokud vím, asi nikdo z nich v reálu neviděl žádného boxera parkinsonika jako oběť svého tvrdého sportu.

Ohodnoťte tento článek!