Co dál se zdravotnickými prostředky?

Medicína je podnikání. V některých oblastech, jako je estetická chirurgie to nikoho nepřekvapí a živí Kenové a Barbíny jsou toho živým příkladem. Jenže medicína má také velmi silný sociální rámec. Ani nejtvrdší vlk z Wall Street si nedovolí říct, že by děti chudých rodičů měly umírat bez zdravotní péče. Solidarita je základem financování většiny zdravotní péče. Problém je, že se zdravotní péče vyvíjí neskutečně rychle.

Stále rychleji se objevují nové technologie, léky i zdravotnické prostředky, což prakticky exponenciálně zdražuje maximální možnou zdravotní péči a samozřejmě také zdravotnické prostředky.

Rychlý vývoj technologií a materiálů také vede k tomu, že když plátce včera hradil péči, tak ta může být dnes zastaralá a zítra, z ohledu lékařské etiky, nepoužitelná. Proto je nejen ekonomicky a politicky, ale především legislativně, dán problém, jak zakotvit spravedlivé hrazení zdravotnických prostředků do zákonů a vyhlášek.

Samozřejmě je třeba zamezit plýtvání penězi ze solidárního zdravotního pojištění. Je ale na druhé straně rovněž nutné umožnit pacientovi doplatit si za nejmodernější zdravotnický prostředek, pokud není zcela hrazen z veřejného pojištění.

Definovat konkrétní seznam zdravotnických prostředků jakýmkoliv způsobem je děj velmi zdlouhavý a je téměř jisté, že dříve, než seznam vyjde, bude v mnoha položkách zastaralý. Lépe, než vydávat rejstřík konkrétních plně hrazených zdravotnických prostředků, je zákonem určit částku, kterou jsou pojišťovny připraveny zaplatit. Musí být dostatečně vysoká, aby pokryla cenu běžného zdravotnického prostředku v každé kategorii, a je nutné ji průběžně valorizovat. Vydávání jmenovitých seznamů konkrétních zdravotnických prostředků není šťastná cesta.

Hledání hranice mezi cenou a kvalitou je velmi složité a nemůže být ponechané pouze na libovůli plátce či na trhu s tím, že nejlevnější je pravé ořechové. Ani opakovaná výběrová řízení situaci neřeší. Mechanismus cenotvorby zdravotnického prostředku by obecně měl vycházet z částky hrazené plátcem.

Podobně jako u léčiv musí mít pacient možnost příplatku za zdravotnický prostředek, jenž si z nějakého důvodu chce vybrat a který není plně hrazen. Zcela nesmyslný je stav, kdy existuje jakýsi katalog hrazených zdravotnických prostředků a kdy o tom, který prostředek v katalogu bude figurovat, rozhoduje plátce. To občas vede k podobným situacím, jaká nastala v případě levných očních čoček z Indie.

Celý systém musí být zejména transparentní. Prvotní je hodnocení zdravotnického prostředku metodikou HTA (health technology assessment), aby bylo zajištěno, že prostředek je bezpečný, je přínosný pro požadovanou medicínskou situaci a navíc je efektivní. To se sice nějak děje a plátce navíc dělá průzkum trhu, než navrhne úhradu (=částku) např. za oční čočku. Částka podléhá občasné valorizaci, ale musí být také dostatečně motivující pro výrobce, aby snižoval ceny a do výše úhrady se vešel.

Až potud vše v rámci současných zvyklostí funguje a pacient se dokonce může rozhodnout, zda zvolí plně hrazenou kvalitní čočku nebo si připlatí za variantu, jež plně hrazena není.
Problémem však je, že celý proces je neústavní. Rozhodování musí být popsáno přesně v zákoně a nemělo by být svěřeno plátci bez toho, aby byly mechanismy rozhodování jasně popsány. Samozřejmě je nutné vždy počítat s řešením individuální situace, kdy zdravotnický prostředek slouží velmi malým skupinám pacientů, je vyráběn jednou firmou či dokonce na míru. V první řadě je však nezbytné zajistit způsob, jakým se určí míra efektivity, jež je ještě hrazena a od níž se dražší prostředky již připlácejí.
V našem případě očních čoček se tedy transparentním procesem musí rozhodnout, jestli hranice plné úhrady bude splňovat jednoduchá čočka, čočka korigující optickou vadu, anebo dokonce multifokální, která zcela vyloučí nutnost nosit brýle. Rozhodování není jednoduché a musí v sobě zahrnout nejen medicínské aspekty, ale též aspekty etické a politické, ale určitě i nezbytnost udržitelnosti zdravotnického rozpočtu.

O autorovi| prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., MBA, EBIR, poslanec Parlamentu ČR za Jihomoravský kraj, Foto: archiv autora

Ohodnoťte tento článek!