Emoční poruchy u žen v postnatálním období

Přechod do mateřství patří k zásadním okamžikům života ženy. Narození dítěte a nová mateřská role je pro každou ženu individuálním druhem prožitku, neboť každé dítě přijde do jiného období v životě ženy.

Jedním z hlavních a nejdůležitějších přání a životních cílů většiny žen je otěhotnět, donosit a porodit zdravé dítě – stát se matkou. I když představa matky chovající v náručí své dítě působí pozitivně a idylicky, je naprosto jasné, že stát se matkou je obrovský a obtížný úkol, jenž je spojen s velkými změnami v životě ženy. Mění se její vztah s partnerem, rodinou a přáteli, její společenský a pracovní život. Velkých změn doznává také její tělo a jeho funkce. Mění se ženino chování, žebříček hodnot a mnoho dalšího. Těhotenství, porod a následné mateřství jsou pro každou ženu hlubokým osobním prožitkem.

Na emoce není čas

Vztah mezi matkou a jejím dítětem vzniká již během těhotenství, nikoli až po porodu. Těhotenství není pouze dobou biologického vývoje dítěte, ale zároveň obdobím, kdy se v budoucí matce utváří a rozvíjí připravenost a schopnost pečovat a starat se o své dítě. Vytváření vazby během těhotenství je ovlivněno psychosexuální prehistorií každé ženy, v níž hraje významnou roli její vlastní matka – tedy osoba, od níž žena získala prvotní zkušenosti s láskou.
Východní tradice zdůrazňují, že jen veselá a zdravá žena může porodit zdravé a šťastné dítě. A protože být veselá není vždy úplně snadné, staly se součástí těhotenské kultury mnohá doporučení, zákazy a tabu týkající se stravy, oblékání, amuletů, spánku a soulože. Pomoc těhotné ženě poskytovalo společenství žen (matka, tety a sousedky) a tato pomoc byla naprosto samozřejmá. Dokonce i duchovní se starali o psychické a fyzické blaho těhotných a usměrňovali muže a upozorňovali je na jejich povinnosti, pokud se k těhotné ženě nechovali tak, jak se očekávalo. Velký rozmach a pokrok ve vývoji medicíny ve 20. století, rozvoj zdravotnické techniky (ultrazvuková vyšetření, amnioskopie, fetoskopie, cytologická diagnostika, sledování plodu na porodním sále), zavedení tzv. preventivní péče o těhotné a přesun maximálního množství porodů do porodnic měl za následek významné snížení mateřské a perinatální morbidity a mortality. Ale na význam duševní vyrovnanosti těhotných žen se nějak pozapomnělo. Preventivní vyšetření se ze strany zdravotníků proměnilo v hledání nejrůznějších problémů a odchylek od normy a na psychický stav a prožívání těhotné už nezbyl čas. Zodpovědná budoucí matka musí dodržet termíny všech prohlídek, absolvovat všechna doporučená vyšetření, ale velmi často nedostane odpověď na otázky, které ji znepokojují a trápí. Odchází tak častokrát z ordinace gynekologa nebo porodníka nešťastná a rozrušená. Často pak tyto pocity provázejí ženu celé těhotenství. Hovoří se o nocebo-efektu těchto praktik (nocebo je latinský výraz a znamená „budu škodit“) (Geisel, 2004, s. 45). Zpráva WHO na téma poporodní deprese uvedla, že s jejím vznikem nesouvisí skutečné komplikace těhotenství a porodu, ale jejich subjektivní prožívání. Naslouchat těhotným ženám a rodičkám, dát jim prostor vyjádřit úvahy, obavy, stížnosti a nabízet psychickou podporu by mělo být součástí účinné prevence.

Proč přicházejí poporodní deprese

Veřejnost pak vnímá mateřství jako roli ženy, která je daná a neměnná. Na těhotenství, porod i mateřství pohlíží jako na věc pro ženu naprosto přirozenou, a to po stránce fyzické, psychické i sociální. Jelikož je pro ženu přirozené otěhotnět a porodit dítě, je od ní také zcela automaticky očekáváno, že bude schopna bezchybně pečovat o své dítě a vychovávat je. Každodenní realita mateřské péče je přehlížena, přestože má mateřství významné postavení ve společnosti. Ženy mohou mít zvláštní povinnosti, ale už nemají odpovídající práva vybrat si, jak budou o své dítě pečovat. Vše je podřízeno společenskému diktátu, normám a pravidlům, jež většinou tvoří muži. Dalo by se předpokládat, že mateřství je spojeno pouze s pozitivními emocemi a že se žena bez problémů nové roli přizpůsobí. Ale stále více výzkumů ukazuje, že řada nových matek trpí postpartální depresí (PPD). Otázkami, proč vzniká, co způsobuje a proč nepostihne všechny matky, se zabývá mnoho odborníků. Poporodní období je v životě ženy časem zvýšeného rizika vzniku psychického onemocnění. V raném šestinedělí se můžeme setkat i s velmi závažnou psychickou poruchou, tzv. poporodní psychózou. Vzniká zpravidla v prvním týdnu po porodu a vyskytuje se u 0,1–0,2 % „nedělek“ (Sobotková, Štembera, 2003, s. 358). Čech (2006, s. 256) uvádí, že první dny po porodu se psychózy prakticky neobjevují. Vzestup však začíná 3. až 4. den. V období šestinedělí dochází k adaptaci těla matky na novou situaci po ukončení těhotenství.

Provedli jsme výzkum

Cílem výzkumu bylo zjistit výskyt emocí u žen v raném postnatálním období a riziko vzniku postpartální deprese. Dílčími cíli bylo ověřit, zda riziko vzniku postpartální deprese souvisí se sociodemografickými charakteristikami a paritou respondentek, s plánovaným nebo neplánovaným těhotenstvím a způsobem vedení a ukončení porodu.
Respondentky výzkumu tvořily klientky hospitalizované na porodním oddělení Porodnicko-gynekologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava. Dotazníky byly klientkám rozdávány 3.– 4. den po porodu a respondentky je anonymně vracely při propuštění z porodnice do předem připravené schránky. Výzkumu se zúčastnilo celkem 207 šestinedělek. Ke splnění cílů výzkumu byla použita Edinburská škála postnatální deprese, která je oficiálně přeložena a poskytnuta autory k použití (Cox, Holden, 1994, in Honzák, 1999, s. 52–53). Ženy hodnotily 10 pocitů ve dnech po porodu volbou jedné ze čtyř variant odpovědí. Každé z těchto variant je podle závažnosti přiřazena bodová hodnota od 0 do 3 bodů (0 – není příznak, 3 – nejzávažnější intenzita příznaku). Hranice, při níž dochází k riziku vzniku postpartální deprese, je 10 bodů. Při dosažení 10–12 bodů by měl být test opakován s časovým odstupem. Kritická hranice, kdy je vhodná konzultace psychiatra k posouzení možné přítomnosti postpartální deprese, je 13 bodů. Zvláštní pozornost by měla být věnována odpovědi na poslední 10. otázku – suicidální myšlenky.

Struktura respondentek

Věkové složení respondentek bylo různorodé. Nejmladší bylo 17, nejstarší 44 let. Věkové rozložení je následující: 1 respondentka (0,97 %) ve věku do 17 let včetně, 40 žen (19,32 %) ve věku 18–25 let, 136 žen (65,70 %) ve věku 26–35 let a 29 žen (14,01 %) ve věkové kategorii 36–45 let. Průměrný věk dotazovaných byl 29,7 let. U prvo rodiček to bylo 27,2 let, u druhorodiček 31 let a u vícerodiček 33,6 let.
Z celkového počtu 207 odpovídajících bylo 61 (29,47 %) svobodných žijících s partnerem, 9 žen (4,35 %) svobodných žijících bez partnera. 115 žen (55,56 %) bylo vdaných, 21 žen (10,14 %) rozvedených a 1 žena (0,48 %) byla vdova. Nejpočetnější část tvořily ženy s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním, a to 72 (34,78 %), 69 účastnic (33,33 %) mělo ukončené středoškolské vzdělání s maturitou, 51 (24,64 %) mělo středoškolské vzdělání bez maturity a 15 (7,25 %) mělo vzdělání základní. Nejvíce respondentek 92 (44,44 %) byly prvorodičky, 86 (41,55 %) byly druhorodičky, 24 z nich (11,59 %) byly třetirodičky a 5 respondentek byly (2,42 %) vícerodičky. Převážná většina dotazovaných 134 (64,73 %) odpověděla, že jejich těhotenství bylo chtěné a plánované. 71 žen (34,30 %) uvedlo, že těhotenství bylo chtěné avšak neplánované a pouze 2 těhotenství (0,97 %) byla neplánovaná a nechtěná.

Plánované vs. neplánované

Výsledky výzkumu ukazují, že 140 (67,63 %) porodů bylo vedeno a ukončeno spontánně, 8 (3,86 %) bylo ukončeno akutní vaginální porodnickou operací (porodnickými kleštěmi, vakuumextraktorem), 31 (14,98 %) porodů bylo ukončeno plánovaným císařským řezem a 28 (13,53 %) akutním císařským řezem.
105 (50,72 %) respondentek dosáhlo na Edinburské škále postnatální deprese 9 a méně bodů, což znamená, že nejsou aktuálně ohroženy vznikem postpartální deprese. 37 (17,87 %) žen dosáhlo skóre 10–12 bodů. U těchto klientek již riziko vzniku postpartální deprese existuje. Dále 65 (31,40 %) dotázaných dosáhlo kritické hranice 13 a více bodů a měly by absolvovat psychiatrickou konzultaci k posouzení přítomnosti postpartální deprese. U jedné z položek dotazníku, „napadaly mě myšlenky, že si něco udělám“, odpovědělo 17 zpovídaných kladně. 6 (2,9 %) respondentek uvedlo, že „někdy“ (hodnota 2 body), 11 (5,31 %) rodiček odpovědělo, že „sotva kdy“ (hodnota 1 bod). Všechny tyto ženy dosáhly na EPDS skóre 13 a více bodů. Ve výzkumu respondentky dosáhly 13 a více bodů na EPDS, což činí celkem 31,4 %.
Při zjišťování vztahu mezi sociodemografickými charakteristikami respondentek a rizikem vzniku postpartální deprese nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl. Na vznik postpartální deprese nemá vliv dokonce ani to, zda porod probíhal v pořádku, nebo se vyskytly komplikace a bylo nutné akutní operační řešení. Naproti tomu ženy s neplánovaným těhotenstvím jsou vznikem postpartální deprese ohroženy více než ženy, jejichž těhotenství bylo plánované. Také byla nalezena souvislost mezi rizikem vzniku postpartální deprese a výskytem deprese v anamnéze, kdy bylo zjištěno, že ženy vnímající sociální podporu od partnera, rodiny a přátel jako nižší, dosahují vyššího skóre na EPDS. Z těchto uvedených výsledků nelze nikdy předem určit, která žena bude postižena postpartální depresí, která je riziková, ani podle věku, vzdělání, počtu dětí, jež porodila. Je tedy třeba se ptát, co pro nové matky můžeme udělat my – zdravotníci v porodnicích –, abychom je nevystavovali dalším zbytečným stresům a riziko vzniku postpartální deprese u nich dále nezvyšovali.

Podpora bondingu

Předpokládáme, že jedním z kroků ke snížení postpartální deprese je rozšíření a dodržování zásad bondingu v českých porodnicích. Termín „bonding“ neboli připoutání poprvé zmínili v 70. letech 20. století američtí pediatři Marschal Klaus a John Kennel v teorii vysvětlující význam prvního kontaktu matky s dítětem. Uvedli, že prvních 12 hodin po porodu je nejdůležitějších. Dochází k budování emočních vazeb mezi matkou a novorozencem. Správně probíhající bonding má obrovský význam nejen pro fyziologii matky a dítěte (větší úspěšnost kojení), ale má také zásadní psychologické důsledky, které mohou matku i dítě provázet v dalších obdobích života. U dítěte, které bylo od matky odloučeno, se může projevovat separační úzkost (panický strach ze vzdálení se matky od něj) a neurotické poruchy. U matek se pak může objevit postpartální deprese, kterou prohlubuje ztráta kontroly nad procesem porodu, tedy i ztráta kontroly nad dítětem a jeho vzdálení od matky. Bylo by tedy pro matky a jejich děti prospěšnější odložit všechny rutinní zásahy (ošetření, měření, vážení) na pozdější dobu a dopřát jim chvíle klidu, kdy se navzájem poznávají. V případech, kdy není nutný život zachraňující zásah, neměli bychom dítě od matky oddělovat, ale měli bychom dodržovat zásady k podpoře bondingu.
Úloha porodní asistentky na oddělení šestinedělí je nezastupitelná. Měla by mít dostatek empatie, schopnosti umět jednat s matkou i s otcem dítěte. Je potřebné budovat důvěryhodný vztah s ženou po porodu již od prvního kontaktu na základě otevřené a podpůrné komunikace. Porodní asistentka radí ženě po porodu při řadě potíží, edukuje ji o kojení, podporuje její mateřské kompetence a povzbuzuje v nové mateřské roli. Poporodní systém péče je třeba zaměřit na vztah matka-dítě, respektování potřeb matek, např. potřeba odpočinku, tlumení bolesti a psychické podpory. Také je potřebné sledovat patologické psychické projevy ženy. Žena by měla odcházet domů s dítětem dobře připravená s možností kdykoli se obrátit na porodní asistentku v primární nebo sekundární péči, gynekologa či laktačního poradce (Ratislavová, 2008, s. 3).

Izolace matek

S rozvojem vědy a medicíny ve 20. století bylo ženám umožněno rozhodnout se, kdy, kolik a jestli vůbec mít děti. Modernizace přístrojové techniky, zavedení nových metod sledování stavu matky a plodu mělo za následek snížení mateřské a perinatální morbidity a mortality. Došlo však také k tomu, že při množství všech možných povinných a doporučených vyšetření a testů se péče o budoucí matku omezila pouze na vyhledávání odchylek od normy a na péči o psychickou pohodu ženy už nezbyl čas. Žena tak se svým prožíváním těhotenství a mateřství, se svými obavami a úzkostmi v dnešním světě osaměla a zůstala odkázaná sama na sebe. Tato izolace matek je v dějinách lidstva novinkou. Není to tak dávno, kdy žena nebyla po porodu nikdy odkázána sama na sebe a byla naopak obklopena příbuznými, kteří ji podporovali, pomáhali jí s péčí o domácnost a starali se o její fyzickou a psychickou pohodu. V dnešní době, kdy se neustále zvyšuje věk odchodu do důchodu, nemá nová matka možnost využít pomoc a podporu svých blízkých, neboť ti musí chodit do zaměstnání a jak už je pro naši společnost typické, nemají čas. Dochází tak k tomu, že žena pociťuje nedostatek sociální a emocionální podpory, což je jedním z rizikových faktorů vzniku postpartální deprese. Matky musí dostát mnoha nárokům, což vede k nadměrné únavě a přetížení, které se může proměnit v přemrštěné reakce.
Ať už je nazveme jakkoli, poporodním blues nebo postpartální depresí, je důležité si uvědomit, že mateřská role je nesmírně náročná a její úspěšné zvládnutí vyžaduje pomoc partnera, rodiny, ale také veškerého zdravotnického personálu, který ženu během těhotenství, porodu a v počátcích mateřství provází.
Literatura u autorek

O autorovi| Mgr. Vendula Svachová, PhDr. Bohdana Dušová, Ph. D., Porodnicko-gynekologická klinika, FN Ostrava, vensvach@centrum.cz, bohdana.dusova@email.cz

Ohodnoťte tento článek!