Etické problémy v chirurgickém ošetřovatelství

V chirurgii, kde je kontakt pacienta s lékařem mnohdy minimalizován na vlastní kurativní výkon, je zapotřebí si uvědomit, že nemoc pacienta a etika lékaře se vzájemně ovlivňují a prolínají.

Chirurgie vyžaduje výbornou spolupráci s ostatními odborníky a s ošetřujícím personálem, především sestrami, které většinu času své pracovní doby tráví s nemocným a jsou spojovacím článkem mezi ním a lékařem. Je proto bezpodmínečně nutné, aby si chirurg osvojil správný psychologický přístup k pacientům a našel si dostatek času a empatie.

Etika je nauka o mravnosti, soustava mravních zásad, mravouka, nauka o správném jednání. Jejím úkolem není jen stanovovat mravní povinnosti nebo přikázání, ale především nalézat pro člověka platná kritéria, podle kterých by mohl spolehlivě rozlišit mravné od nemravného, dobré od zlého a přesně stanovit, co je tou nejvyšší hodnotou (dobro, štěstí, blaženost, bůh atd.), k níž by mělo jeho jednání směřovat. Popisuje nejen lidské jednání, ale i hodnotí a podle určitých kritérií posuzuje, jaké jednání je a jaké by mělo být. Základním předpokladem etiky je svobodná vůle jednajícího, který se svobodně rozhoduje k nějakému jednání.

Etika pro lékaře a sestry

V práci chirurga je důležité uplatnění etických principů ve vztahu k nemocným. Jde zejména o získání důvěry pacienta před operačním výkonem a v celém dalším léčení, o jeho poučení o nutnosti, resp. účelnosti operace a jejího plánovaného druhu, jakož i o vysokou úroveň morální a odborné zodpovědnosti za předoperační vyšetření, stanovení diagnózy, za určení rozsahu výkonu, za jeho technické provedení a za zajištění pooperační péče. Nejvíce stresující je rychlé rozhodování a často následný okamžitý výkon s plnou odpovědností za život a další průběh onemocnění pacienta. Operatér pacienta vidí nejen při indikaci a zákroku, ale sleduje jeho stav při převazech a při vizitách. O průběhu léčby je informován také od lékařů ve službě. Neznamená to ovšem, že si chirurg nenajde čas na pacienta, jen ho má méně než jiný lékař. Chirurg odoperuje, následuje pooperační průběh a adaptace pacienta. Operatér sleduje pochopitelně celý pooperační stav. I v této situaci lze vnímat poněkud odlišné postavení oboru. Chirurg musí být spoustu času na operačním sále, kde musí operovat, aby se operativě naučil a stal se dobrým odborníkem.

Ošetřovatelská etika se odlišuje od lékařské etiky tím, že je specificky zaměřena na činnosti profesionální sesterské péče. Morální vlastnosti sestry, její schopnost či neschopnost empatie, citlivé komunikace s nemocným a účasti na jeho strádání se formují od nejútlejšího věku – především v rodině, ale také ve škole, ve vztazích s vrstevníky či s blízkými dospělými lidmi. Z etického hlediska jsou právě schopnost komunikace a empatie u sestry klíčovými vlastnostmi.

Chirurgie je náročný obor pro lékaře i pro sestru. Právě ta tráví s nemocnými spoustu času a na ni se nemocní obracejí s dotazy či připomínkami, které musí v rámci svých kompetencí vyřešit a poradit si téměř v každé situaci.

Etické problémy, které se mohou vyskytnout na chirurgickém oddělení

• Vztah sestry k nemocnému – častým a velmi závažným etickým prohřeškem sestry vůči nemocnému je nezájem, jehož příčinou je nedostatek času. Od sestry se očekává, že veškerý svůj pracovní čas věnuje nemocným, s nimiž tráví podstatně více času než lékař. Za směnu je musí připravovat na vyšetření, k operacím, pečovat o ně po operaci. Výjimkou nejsou ani akutní příjmy, což klade velké nároky nejen na fyzický, ale i na psychický stav sestry. Vzhledem k náročnosti oboru nejsou všechny sestry schopné na chirurgii pracovat. • Dalším důvodem nezájmu sestry o osobu nemocného může být její citové oploštění či přímo syndrom vyhoření (burn-out syndrom). Taková sestra se kontaktu

s pacienty často vědomě vyhýbá. Chová se k nim chladně, s despektem, dává jim najevo, že ji obtěžují. Některé vyhořelé sestry bývají podrážděné, nervózní a plačtivé a pod návalem pracovních činností se doslova hroutí. Nezřídka přestává sestra nemocné pokládat za prvořadý objekt své pozornosti, protože je přespříliš zaujata odborností své práce. Podobným nebezpečím je také přílišná administrativa.
• Nevhodný je také stav, kdy sestra nejeví zájem o vše ostatní, co se bezprostředně netýká současného onemocnění pacienta, tedy nerespektuje holistické (celostní) pojetí člověka či nedodržuje práva pacientů. Sestra se musí zabývat i biopsychosociální a spirituální

stránkou osobnosti nemocného. Stejně důležité je pak respektování jeho individuality.
• Závažným etickým prohřeškem sestry může být i její diferencovaný přístup k pacientům. Může to být třeba hostilita vůči nemocným cizincům, nepřístojné chování vůči homosexuálním nemocným, příslušníkům jiné národnosti či rasy. Sestra je povinna vážit si nemocného jako jedinečné lidské bytosti, s jeho hodnotou a důstojností, bez ohledu na pohlaví, příslušnost k etnické skupině, rase, kultuře či náboženství.
• Eticky problematické ve vztahu sestra-pacient je také

přijímání různých pozorností a darů od nemocných. • Dalším etickým problémem v chirurgii je nerespektování studu nemocného. Měli bychom zabránit tomu, aby byl pacient na pokoji obnažován před ostatními nemocnými.
• V chirurgii se řeší nejen somatické, ale i psychické změny v osobnosti nemocného, ten nesmí získat dojem, že je pouhým objektem četných klinických a paraklinických vyšetření. Zdraví a nemoc musí být pojímány v komplexnosti. Nemocný si všímá nejen odborných vztahů na chirurgických pracovištích, ale i těch mezilidských. Vnímá i neverbální projevy chování zdravotníků, proto by se nejen sestra, ale i ostatní zdravotničtí pracovníci měli vyvarovat úšklebků (např. nad různými ošklivě vypadajícími či zapáchajícími ranami) a podobných projevů.
• Nelze opomenout ani problém v informování o různých vyšetřeních, ošetřeních či před samotnou operací. Lékaři mnohdy s nemocnými mluví odbornými výrazy, kterým pacienti nemusí vždy rozumět, a ti potom informace žádají po sestře. Ta však smí podat jen informace, které jsou v její kompetenci. Lékař i sestra by měli mluvit stejně nebo alespoň podobně.
• Může nastat situace, kdy sestra nerespektuje, ať už z nevědomosti, nebo vědomě, přání nemocného ve vztahu k příbuzným a blízkým. Dále zde můžeme uvést necitlivé jednání s příbuznými a blízkými nemocného. Je třeba si uvědomit, že právě tito lidé prožívají fáze adaptace na onemocnění podobně jako pacient sám. I oni mohou popírat onemocnění, zlobit se na okolí, smlouvat nebo mít deprese. Nemocný a jeho rodina často těžce nesou některá sdělení či chirurgické výkony (např. onkologické diagnózy se špatnou prognózou nebo amputaci končetin). Tyto informace nemocnému sděluje lékař. Ale i sestra musí umět eticky a empaticky přistupovat k rodině i k nemocnému, pro kterého by měla být oporou a povzbuzovat ho k další spolupráci. Měla by mít pro příbuzné pochopení, měla by se snažit jim pomoci, případně po domluvě s lékařem nabídnout pomoc psychologa.

Vztah sestry k lékaři i k ostatním sestrám

V povědomí mnohých je podřízené postavení sestry vůči lékaři. Sestra by měla vždy jednat ve prospěch pacienta. Pokud není bezprostředně ohroženo jeho zdraví, je eticky správné pohovořit si s lékařem bez přítomnosti nemocného i dalších spolupracovníků. Musíme mít na paměti, že pro nemocného je prospěšné, aby nebyl zbytečně nikým a ničím obtěžován, už vůbec ne sporem mezi lékařem a sestrou.
• Sestra může být svědkem neetického chování druhé sestry, nejčastěji necitlivé komunikace s nemocným. Na jedné straně se cítí povinována být loajální vůči kolegyni, na druhé straně si však uvědomuje, že uvedené chování mohlo poškodit, nebo dokonce už poškodilo nemocného či jeho příbuzné nebo blízké.
• Od profesionálně zdatné sestry se očekává, že dokáže povýšit etické požadavky nad osobní prospěch, že se zachová čestně, někdy i za cenu osobní oběti.
• Nikdo nemá právo se sestrou jednat urážejícím či ponižujícím způsobem. To platí jak pro nemocné a jejich příbuzné, tak i pro zdravotnický personál.
Práce sestry na chirurgickém oddělení je krásná, ale nesmírně náročná. Lékaři, sestry a ostatní zdravotnický personál by měli umět spolupracovat, k nemocným se chovat eticky a svým přístupem získat jeho důvěru. Nemocný by vždy měl být v centru zájmu zdravotníků.
Lenka Fialová, všeobecná sestra, cechuldazn@seznam.cz, a PhDr. Monika Zakopčanová, vrchní sestra, lůžkové oddělení chirurgických oborů I, Nemocnice Znojmo, příspěvková organizace, monika.zakopcanova@nemzn.cz Literatura u autorek.

Ohodnoťte tento článek!