Frašky a tragédie kolem nás

Ta linie je dána stovky let a nezáleží na tom, zda po ní jel car, generální tajemník, či prezident. To jsou jen dobové kostýmy, do nichž se cudně halí stále týž primitivní imperialismus.

Motto: Politické převraty patří mezi nejmocnější popudy k šílenství. Vytvářejí se ve dvojí podobě: 1. jako výsledek vzrušení politickými vášněmi, 2. nemírným namáháním v politické sféře. (Carl Friedrich Flemming, 1850, cit. dle Heverocha)

Po volbách nezůstal kámen na kameni, dokonce i horstva se pohnula. Nejvyšší horou Česka je nově Luční hora v Krkonoších (1555 m. n. m.). Bude třeba přepsat školní učebnice a vyházet všechny nekvalifikované učitele. Bývalá Schneekoppe/Sněžka totiž zbaběle prchla z Čech. Je z ní teď Śnieżka a ocitla se ve Slezsku. Tedy v Polsku. Já ovšem ještě pamatuji jako nejvyšší horu naší země Gerlach neboli Stalinov štít (2654 m. n. m.). Odkud se vkrádá ten zneklidňující pocit, jako kdyby to s námi šlo s kopce? Za chvíli zbude jen Říp a Blaník. Ostatně to stačí, neboť národně orientovaní politici nám stárnou.

Propad řídkým roštem

Sobotkova vláda prošla s přehledem v parlamentu. Respektive propadla řídkým roštem. Opozice totiž množstevně nestojí za řeč. Poslanci přesto řečnili dlouho do noci, patrně ze cvičných důvodů. Nebylo totiž o čem. Každý byl dávno rozhodnut, jednalo se tedy o pouhý exhibicionismus. Někdo i tak řekl tu a tam něco rozumného, když už se představení muselo konat, jiní rozhalovači kabátů plácali na řečništi příšerné nesmysly. Amatér Babiš se uřekl a přirovnal koalici k opoziční smlouvě. Bravo! Zdá se, že na císařovy nové šaty není nezbytně zapotřebí dítěte.

Vzápětí se drsně a nediplomaticky – bráno z pohledu koaličních vztahů – uřekl Sobotka a pravil, že do firmy ANO se natahují podivní lidé ze zesnulých VV a zejména z kmotrovských kruhů. Další zprávy ukazují, že může mít pravdu. Do ČSSD se nemusejí natahovat, už tam dávno jsou. Znám lidi, kteří to měli léta posichrováno na všech stranách. Respektive ve všech stranách. Takoví mají totiž mimořádně silně vyvinutý čich a cítí moc na dvacet kilometrů jako sup mršinu. Doma máme takovou stojací lampu.

Pomalu přechází z jedné barvy do druhé. Z červené do modré, pak do oranžové a zelené a tak dokola. Asi dětinštím, ale úplně mě to fascinuje. Je v tom stručný souhrn všech mých politických vzpomínek od doby, kdy jsem začal ve věcech veřejných brát rozum. Což bude pomalu už půl století. Pan prezident si v parlamentu také pěkně zařečnil. Kromě očekávatelné jaloviny ve svérázném stylu řekl jednu překvapivě trefnou větu na závěr: „A kde na to, moji milí, vezmete?“ Což říkáme my ostatní celou dobu. Žádný objev.

Poskytl vládě i některé cenné rady: Doporučil svůj oblíbený skandinávský, zejména švédský model správy země, ale už neřekl, že nám k naději na jeho realizaci schází 10 milionů Švédů. A na tom to ztroskotává.

Od Švejka k Saturninovi

Dalšího rétorického perlení se pan prezident dopustil v evropském parlamentu. Tady se mi vybavila Cimrmanova hra „Posel světla“. Mám na mysli postavu Zábavného Artura. Tázáno na dojem z jeho vystoupení se několik europoslanců vyjádřilo s diplomatickou zdrženlivostí, že bylo neobvyklé. To je přesné. Musíme si to jen umět přeložit: Tam, kde Američan řekne crazy, britská, respektive evropská angličtina praví se zdviženým obočím zdvořile interesting. Význam je v obou případech týž. Mimochodem, kdyby měl ještě jednou někam vyjet, naučte ho, prosím vás, někdo tu angličtinu vyslovovat. Trpěl jsem jako zvíře a z uší mi tekla krev.

Miloš Zeman dokáže vždycky překvapit. Jenom u něj nesvedu pokaždé odlišit obmyslnost od prosté vrtkavosti. Pořád trval na tom, že nechce mít se jmenováním profesorů nic společného a věc se ho netýká. Najednou tu máme prudký obrat, až pneumatiky kvílejí. Chce právo veta. Takže by je sice nejmenoval, ale rozhodoval by o tom dál. Jen v opačném gardu, tedy kdo jmenován nebude. Výsledek je vlastně stejný, ale s menší námahou. Geniální. Pravá nordická lest. Od Švejka k Saturninovi a zpět, ostatně jako celá naše země. Chytrá horákyně se nám v tomto světle jeví jako individuum ducha mdlého.

Jde v obdobných případech o plán, nebo o náhlá vnuknutí? Nejsem si jist. Možná to přichází v oné hodině mezi vlkem a psem, v kritickém čase shrnutých koberců a jiných nástrah, kdy se my starší musíme jít vyčurat a už občas nemůžeme usnout. Zmítajíce se na lůžku v podivném stavu mezi spánkem a bděním dostáváme pak různé nápady, které většinou naštěstí/bohužel do rána zapomeneme, pokud si je rychle nenapíšeme. Tak si tak říkám – má Miloš Zeman u postele taky blok a tužku jako já?

Neoplechovanou zadnicí na neoholeného ježka

Ekonomika zdravotnictví utáhne. Tak odpovídá ministr Němeček na otázku LN: „Rozhodli jste se zrušit poplatky, přidat peníze nemocnicím a proplácet péči v lázeňství. Utáhne to ekonomika?“ Ho, ho! Tenhle optimismus bych tedy chtěl mít. Hned bych s ním vyrazil do Monte Carla. Ano, půjde to! Živlům navzdory. Ledovec na pravoboku? Kormidlo ostře doleva, plnou parou vzad! Kapelo, hrajte dál! Všichni víme, jak to tehdy dopadlo. Byl o tom i film. Býval kdysi dotaz na Rádio Jerevan: „Je možné si sednout holou zadnicí na ježka?“ – „Ano, je-li ježek oholen.“ – „A je možné si sednout holou zadnicí na ježka, neníli tento oholen?“ – „Ano, je-li zadnice oplechována.“ – „A je možné si sednout neoplechovanou zadnicí na ježka, není-li tento oholen?“ – „Ano, samozřejmě, pokud je to stranický úkol.“

O kompenzaci výpadku poplatků se již nemluví s takovou lehkostí a samozřejmostí jako ještě nedávno. Pan ministr o tom má zatím jen představu. To jsem se dost lekl. Já myslel, že už má v kapse realizaci. Že je to hotovka. Takže zpět. Bude se o ní teprve diskutovat. Premiér je taky pro. Přesvědčují se navzájem. Opakují dávno zřejmé argumenty. To znamená, že mnozí jsou proti. Kdo? Nevíme. Zatím slyšíme jakoby jen jednu stranu telefonického rozhovoru. Jako když se z křečovitých dementi Rudého práva člověk bez námahy dozvěděl, co včera říkala Svobodná Evropa. Velký význam to zatím nemá. Důležité je, co na to Babiš. Možná dá a možná nedá. Už ho slyším: Nemocnice se musejí naučit hospodařit a chovat se jako firma. Podívejte se na Agrofert. Takový úspěch. A úplně bez dotací! (smích v sále)

Improvizací k systému

Důležitá je tady rychlost. Kdo rychle dává, dvakrát dává. Průtahy jsou smrtící. Rýsuje se proto nutnost krátkodobé improvizace. S rizikem přechodu do improvizace dlouhodobé. To je ten zlomový moment, kdy se začne chaotické kupě improvizací říkat systém. Protože skutečný systém naplánovat, zřídit, řídit a udržet neumíme. V ničem. A nic neřešíme včas. Chodí to asi takhle: Pozor, může to chytnout. Nic. Bacha, už to doutná. Nic. Hoří. Nic. Hoří! Nic. HOŘÍ!!! Haste, blbouni! Nic. Dohořelo, jen doutná. Přineste někdo kyblík s vodou. Lážo plážo, jeden stačí. Ke stabilizaci požářiště.

A to jde o mizerné 2 miliardy. Pro srovnání: Tutéž částku dluží jen jedna jediná fakultní nemocnice. Může si to dovolit. Je příliš velká, než aby se jí něco mohlo stát. Too big to fall. To malá zařízení musí být vzorně v lajně, jinak by bylo zle. Quod licet Iovi… Totéž při výběrových řízeních. Někdo se klepe, aby mu ve výběrovém řízení na loupáky nechyběla tečka nad j, jiná místa navštěvuje kriminální policie až při malérech v řádu stovek milionů. Tedy žádné čudly, jak to nazval David Rath, znalec nad jiné povolaný.

Příští rok má být výpadek další 3 miliardy. A to pouze z poplatků, což je jen menší část problému. Skutečný propad je násobný. Co s ním? Mám nápad. Přivedl mě na něj ředitel Kabátek, který prohlásil, že VZP má za loňský rok deficit pouhou 1 miliardu, ačkoli čekali 6. To je fantastický a nedoceněný úspěch. V podstatě jsme tedy získali 5 miliard. Na příští rok potom očekávejme deficit systému 12 mld., prošvihneme jenom 2 a čistý zisk bude 10. To je zhruba částka, o níž se ještě v prosinci mluvilo jako o dostatečné k solidní stabilizaci zdravotnictví jako celku.

Problematická a nepříjemně precedentní je metoda: Improvizace půjdou cestou „valorizací“ plateb za státní pojištěnce. Média (nejvíce ČT) jim úporně říkají „dotace“ neznajíce význam těchto slov. Jenže najednou začnou mít kus pravdy. Je to široce otevřený kanál, jímž může nestandardně proudit cokoli, a to výhledově až k převaze státního financování nad pojišťovenským. Stejný výsledek by přinesla i vize jediné pojišťovny. Analogie: Vždyť také nemáme žádné sociální pojištění. Jen název a daňové odvody. Až sem je to shodné se zdravotnictvím. Jenže v sociální sféře ani formálně neexistují odpovídající instituce.

Paměť děravá jak řešeto

Rusové využili oslabení Ukrajiny, neb tak činí všichni predátoři. Vytvořili umělý neklid na Krymu a uvolili se ho hasit. Sousedská výpomoc. Laskavost. Jako žhář, který ochotně přispěchá s kyblíkem vody, čímž se vzrušuje. Další scénář už je banální: Krymský regionální premiér požádal o bratrskou pomoc k zajištění míru a pořádku, který narušili právě Rusové. Ti tam už jsou jako neznámí ozbrojenci. Lokální lidová improvizace to nebude. Byli připraveni. Jsou plně vyzbrojeni a v uniformách. Sundali si jen výložky a strčili je kapsy.

My tomu tady rozumíme velmi dobře. Jsme experti. Mohli bychom to vyučovat. K nám také přijeli bez výsostných označení, jen s bílým pruhem na tancích, aby se poznali a nezačali z blbosti šít do sebe navzájem. Je to orientální lest, samozřejmě v rozporu s ženevskými konvencemi. I když orientální – ona je obecně totalitní. Vezměme si třeba Henleina nebo gliwický incident. Pokleslý politický žánr. Leč staré a provařené triky fungují, protože lidé málo čtou. Paměť společnosti je děravá jako řešeto a prášky na Alzheimera tu nezabírají. Viz Polsko a Finsko 1939, Litva, Lotyšsko a Estonsko 1940, Maďarsko 1956, Československo 1968, Afghánistán 1979, Gruzie 2008. A jiné.

Poslušně se hned rozštěkala moskevská církev, pod niž Ukrajina stále patří. Prý jí chtějí Ukrajinci ubližovat. Sice se nic neděje, je to výmysl, leč každá záminka dobrá, aby se intervence stala přijatelnější pro veřejnost. Aby bylo méně pochybovačů. Tady bych se na Putinově místě nebál. Rusko vždycky trpělo jejich kritickým nedostatkem. Zato se už po staletí nemůže zbavit obsese, že je příliš malé a tím i bezbranné. Každý kilometr území dobrý.

Pokračování samoděržaví jinými prostředky

Z pohledu kágébáka Putina jde o pokračování samoděržaví jinými prostředky. Tady historická paměť naopak neselhává ani trošku. Ta linie je dána stovky let a nezáleží na tom, zda po ní jel car, generální tajemník, či prezident. To jsou jen dobové kostýmy, do nichž se cudně halí stále týž primitivní imperialismus. Na Krymu dostane háv nacionální, neboť nacionalismus je poslední útočiště politických darebáků. Právě proto platí maxima, že demokracie je ze všech režimů nejméně nebezpečná svým občanům i okolním zemím.

Je pozoruhodné, jak rychle dokázali ruští demagogové transponovat spor z roviny demokraté versus nedemokraté do polohy Ukrajinci versus Rusové. A hned je koho vzít v ochranu Říše. Ubližující se prohlašují za ublížené, agresoři za obránce. Budou jen chránit svoje zájmy, jak se vyjádřil Kreml. Mají na to prý právo. Tak zahájili novou Krymskou válku. Špinavou válku. A mimochodem, světová válka před sto lety také začala omezenou akcí na okraji Evropy. Nikdo ve snu nečekal, co přijde dál.

Pro Putina je to zásadní otázka. Pokud by se mu skutečně Ukrajina vymkla, ztratil by tvář. A koule. Už by na matičce Rusi nebudil dojem chlapáckého imperátora, ale loosera. Nepomohl by mu ani zápas s medvědem, ani převádění ptáků přes hory na rogalu. Ztrátu prestiže si vzhledem k poklesu ekonomiky a rozkladu ruské společnosti jednoduše nemůže dovolit. Za žádnou cenu. Takoví náčelníci bývají zpravidla snědeni. V tomto momentě existují jen špatná rozhodnutí. Košile však bližší než kabát. K tomu se musí po takové době u moci připočítat i zákonitý pokles soudnosti a smyslu pro realitu. Jde o klasickou past, jaká předcházela pádu už tolika diktátorů. Zaženou se do ní železnou logikou diktatury. Nemohou jinak. Čas neexistuje, lidé se nemění a svět se točí v kruhu. Iluzi pokroku navozuje jen technika, věc z pohledu lidství okrajová, instrumentální.

Omezený kontingent pro dočasnou normalizaci

Rusko to bude prezentovat jako osvobození na žádost utlačovaných. Vznikne virtuální Krymská nezávislá demokratická republika v postavení Jižní Osetie a loutková (dříve tzv. dělnicko-rolnická) vláda. Cosi zvaného propagandisticky „parlament“ to nepochybně odhlasuje. Bude to vůle lidu. Jako tehdy u nás. Zůstanou tam samozřejmě pouze dočasně. Do normalizace situace, jak řekl Putin. Omezený kontingent. Rétorika se nemění. Lež na lež. Svět na to skočí. Ještě rád. Uleví se mu. Když si to tak přejí… Aspoň nemusíme nic dělat. Jen tu a tam se projede do Moskvy nějaký západní politik ve smutné roli Nevilla Chamberlaina.

Nastane nový status quo. Každý protest Rusko odmítne jako vměšování do vnitřních věcí. Jakýkoli zásah v zahraničí je totiž vnitřní záležitostí Ruska. Už stovky let. Toto je pravá tvář nedemokratické země, která má potenciál vážně ohrožovat naše zájmy a v níž nás zastupuje soudruh Remek, reklama na normalizaci. Když už ostuda, pak tam měli radši šoupnout paní Livii a Remka uklidit do Bratislavy.

Mimochodem, kdo nechtěl sledovat masakry v Kyjevě, mohl se dívat na Putinovu zaručeně apolitickou olympiádu, kterou budou místo pěti kruhů navždy symbolizovat zdvojené hajzlíky. Na její konec se s agresí čekalo. Ve zpětném pohledu se rozšafné výroky všelijakých mudrců o tom, že sport a politika se nemají míchat, jeví jako výron občanské demence a slepoty. Připomínám rok 1936 v Berlíně jako projev ducha appeasementu. Zhoubného appeasementu jakožto zvláštní směsi zbabělosti a zabedněnosti, který přinesl obrovské a kruté hekatomby. Jenže některé lidi nepoučíte o riziku žihadel, ani kdybyste jim nacpali vosí hnízdo rovnou do spoďárů.

Vavříny na hlavu

K tématu pozvání bratrské pomoci by neměla uniknout důležitá zpráva: Čert si konečně odnesl Vasila Biľaka, muže, jemuž zmatená ideologie byla vším, protože na víc neměl. Nakonec zradil svou zemi ve prospěch cizí mocnosti. Stal se symbolem hnusu a zla. Smutný konec. Leč vstanou noví bojovníci a jakási pomatená soudružka pronesla na adresu zavražděné Milady Horákové výroky tak extremistické, že jejich hrůznou blbost nahlédne opravdu každý včetně ústavních chovanců. Tedy ústavních odvozeno od slova ústav, nikoli ústava. Tihle kecalové už dnes nejsou nebezpeční. Jen srandovní. Opravdu rizikoví jsou ti, které každý tak snadno neprokoukne.

Co je pozitivní: Naše země se ujala raněných ukrajinských bojovníků za svobodu. Lidí, kteří se kvůli této svobodě i vlastní důstojnosti dali zmrzačit. Neváhali vytáhnout do války. Přišli o končetiny, zrak či kus mozku. Přičítám to této vládě výrazně k dobru. Doufám, že by to udělala každá. Teď ještě aby jejich oběti nevyšuměly do prázdna. Kromě Putina je velkým rizikem vnitřní rozvrat té heterogenní a dějinami neuvěřitelně zmučené země. Bude potřebovat další pomoc. Dlouhodobou. Obdobu Marshallova plánu. Zejména z Unie. To jest i od nás, protože jsme jejím údem. I když se často tváříme, že je to nějaký cizí subjekt, který nás buzeruje. Ne, my jsme Unie. A právě nyní ji silami a prostředky svého zdravotnictví zastupujeme. A zastupujeme ji dobře. Šťastná země, jež nepotřebuje hrdiny. A nešťastná ta, která je potřebuje každou chvíli, ale nikdo se nehlásí.

Medicínskou legraci nakonec aneb ČTK boduje: Ve zbrusu novém Národním ústavu duševního zdraví už zkoumají ostošest. Dočetl jsem se první převratné výsledky, jak jsou mediálně interpretovány: U některých duševních poruch prý není úplně od věci provést EEG mozku. Páni, a že přímo mozku! Úžasné. Dost jsem si oddechl, že naše laborantka nebude muset montovat elektrody kupříkladu na játra. Nebo ne, ta nejsou dost půlkulatá. Což třeba na… ale fuj!

Není nad to, když žurnalista aspoň rámcově chápe, co mu to odborníci povídají. Nejméně na úrovni televizní soutěže „Taxík“. Hodí se i Google. Když neznám, vyťukám. Zde nám nezbývá než slavnostně udělit naši cenu Smrt mozku. Šťastným laureátům blahopřejeme a nasazujeme vavřínový věnec. Na hlavu, samozřejmě.

Ohodnoťte tento článek!