SOUHRN: Fyzioterapeuti mají k sestrám velmi blízko, jen trochu jinak, než si mnozí myslí. V praxi si mohou být významnou oporou. Rehabilitace plní svůj účel nejlépe tam, kde mezi lékařem, sestrou a fyzioterapeutem funguje dobrá komunikace a respekt jednoho k druhému. Podstatné je, že na takových odděleních panuje i povzbuzující nálada a pocit z dobře odvedené práce.
Klíčová slova: fyzioterapie, rehabilitace, ošetřovatelství, mezioborová spolupráce, multidisciplinární péče, historie
SUMMARY: Physiotherapists are close to nurses. They can provide an important support. Rehabilitaion can only be effective when there is good communication and mutual respect between doctors, nurses and physiotherapists. Such relationship promotes good working climate and work satisfaction.
Key words: physiotherapy, rehabilitation, nursing, interdisciplinary cooperation, multidisciplinary care, history
V minulém století se totiž s pokrokem medicíny naplno projevila síla poptávky po zdravotníkovi, který by byl samostatně ochoten pomáhat pacientům i válečným veteránům v navracení postižených fyzických schopností – tedy v rehabilitaci. Zpočátku se této namáhavé práci obětavě věnovaly všeobecné zdravotní sestry, které se později specializovaly jako sestry rehabilitační. Že byla tato práce pozitivně vítána, dokazuje i věhlas některých jmen, například australské sestry Kennyové nebo naší Ludmily Mojžíšové. Proč se však rehabilitační sestry změnily ve fyzioterapeutky?
Počátek
Zdravotnictví mělo konečně k dispozici „nový druh“ pracovní síly. Metody doposud vnímané jako příliš přírodní či „nevědecké“, než aby jimi chtěli vládnout sami lékaři, získaly někoho, kdo se jim s plným zaujetím začal věnovat, a dokonce je neobvykle rychle převáděl do praxe. Šlo o natolik přínosné postupy, že se jich lékařská obec nemohla vzdát. Pohybová terapie, lázeňství, masáže, klimatoterapie i působení rozličných fyzikálních sil konečně dostaly výbornou šanci k uplatnění. Tehdy, stejně jako dnes, platilo, že léčebná metoda ožívá až s těmi, kteří ji praktikují. A tak „rehábky“ zachránily to, co by asi jinak neprávem skončilo v oblasti alternativního léčitelství.
O názvu a dalším směřování oboru rozhodl vysoký podíl využívání přírodních sil a specializační odstup od samotného ošetřovatelství. Otevírající se indikační šíře a potřebnost oboru zvěstovala jeho rychlý rozvoj. Kdysi a kdesi, nikdo neví přesně kdy a kde, se nakonec prosadila vnitřní potřeba osamostatnění a pojmenování nového oboru.
Oprášeno bylo prastaré sousloví physio therápia (léčba přírodními silami) a zbrusu nový obor, o jehož náplni má dodnes většina populace jen zkreslené představy, byl na světě.
Prolínání
Fyzioterapie je krásný, nelehký obor, plný kontrastů a výsledné harmonie. Fyzioterapeut zasahuje jednoduchými způsoby do těch nejsložitějších dějů souvisejících s pohybem. Jen s nepatrnou nadsázkou lze totiž potvrdit, že prakticky cokoli, co se odehraje v buňkách našeho těla, má vliv na naše fyzické schopnosti. Pohybový aparát je zkrátka tak „jednoduchý“, jak složitý je jeho nositel – náš organismus. V praxi to pak znamená, že například pohybový režim kardiaka na rotopedu by měl být jednoznačně svěřen pouze takovému odborníkovi, který je vedle svalů, kostí a kloubů vzdělaný i v oblasti interních pochodů kardiopulmonálního systému. Tímto způsobem požadavky na vzdělání terapeutů skokově narůstají. A tak je to ve fyzioterapii téměř se vším. Reflexologie nebo akupresura jsou vlastně pouhou „mačkátkologií“. Pracují však se systémem, jehož počet rozhodujících prvků (neuronových synapsí) převyšuje i odhadovaný počet hvězd ve vesmíru.
Fyzioterapie by asi nebyla tak krásná, kdyby nebyla tak tajuplná. I za tento druh krásy se ale platí. Ve fyzioterapii bohužel není vše přehledně jasné a vědecky obhájitelné, jak bychom si přáli. Někdy se o ní mezi lékaři mluví dokonce jako o „dojmologii“ nebo šamanství. Ten, kdo ale nahlédne pod povrch tak jednoduchých pohybů, jakým je třeba vystoupení na schod, zjistí, že chyba není na straně fyzioterapie, ale na straně stoupání člověka na schod. I ty nejjednodušší pohyby, které vykonáváme každý den, mají natolik složité pozadí, že z toho jde nejednomu vědci hlava kolem a při snaze o bližší pochopení celé problematiky prakticky vždy narazí na hranice současného lidského poznání.
Fyzioterapeut proto potřebuje nejen šikovné ruce, ale především rozum a schopnost střízlivě nahlížet složité teoretické problémy. Nelze se tedy divit, že se fyzioterapeuti začali postupem času více odborně profilovat, a vzdálili se tak nejen svým ošetřovatelským kořenům, ale i zbytku zdravotnického kolegia. Toto odcizení je ale pouze povrchní. Sejdeli se dobrá vůle na straně fyzioterapeutů, sester i lékařů, zjišťujeme, že sledujeme nejen společný cíl – prospěch pacienta, ale v případě dobré komunikace a jasného rozdělení rolí si jsme i vzájemnou oporou při překonávání tak těžkých úkolů, jakými jsou péče o vozíčkáře, pacienty s roztroušenou sklerózou či dětskou mozkovou obrnou.
V dnešním zdravotnictví dokáže jeden člověk jen stěží obsáhnout několik oborů současně, jak to dokázal ve své době například Leonardo da Vinci. Dokonce přestává platit, že jeden zdravotník, sám o sobě, vyléčí pacienta. Obory se rozšiřují, štěpí a profilují. Na léčbě se prakticky vždy podílí několik specialistů z různých profesí. Protože díky solidárnímu systému pojištění poptávka po „bezplatné“ zdravotní péči dlouhodobě převyšuje nabídku, jsou zdravotníci neustále nedostatkovým zbožím. Z profesního pohledu je každá odbornost zcela nepostradatelná.
Fyzioterapie a duch doby
Oddělení nemocnic přestávají fungovat, omezují nebo ruší provoz pro nedostatek lékařů, sester, či dokonce laborantů. Běžně tak vzniká paradoxní situace, kdy zdravotnické zařízení pořizuje drahé přístroje, které však nemá kdo obsluhovat a zůstávají nevyužité. Absence pomocného personálu klade vyšší nároky na sestry a ostatní odborníky. Pomoci musejí všichni nelékaři, kteří jsou právě po ruce. Jde o nepřípustné zahazování odbornosti. I sanitář se tedy stává nepostradatelným. Zdravotníci jsou zkrátka na jedné lodi, a když netahají za lana plachtoví sehraně, loď pluje špatně nebo vůbec.
Péče o nemocné je dnes multidisciplinární záležitostí, i když jde o úzká odvětví zdravotnictví. U jednoho lůžka pacienta s těžkou spasticitou se pak překvapivě schází například neurolog, chirurg, RHB lékař, protetik, psycholog a každý je svým způsobem skutečně nejdůležitější.
Důsledkem zmíněného rozvoje zdravotní péče je specializační tříštění oborů a jakési babylonské zmatení jazyků. Každý specialista se na problém dívá jinýma očima a popisuje ho jinými slovy – jiným odborným jazykem. V takto různorodém týmu samozřejmě není o rozpory nouze. A právě zde narůstá význam sester a fyzioterapeutů, kteří tráví s pacientem nejvíce času, a znají proto skutečnosti, které ocení všichni členové týmu. Tyto informace pomáhají určit tu nejschůdnější cestu ke zdárnému cíli a v týmu působí jako určitý tmelící prvek. Dobrý lékař se proto pozná i podle schopnosti komunikovat s lidmi, kteří mu nejsou přímo podřízení, ale dokážou být přínosem pro tým.
Závěr
Podmínek kvalitní multidisciplinární péče je mnoho. Ty zásadní můžeme ovlivnit sami a měli bychom se o to snažit jak v zájmu pacienta, tak i pro své vlastní uspokojení z dobře odvedené práce.
Usnadňovat multidisciplinární spolupráci všech stran zúčastněných na procesu rehabilitace má i náš svépomocný neziskový projekt ProReS.cz (server Pro Rehabilitační Specialisty). Chceme jen to, co mají ostatní rozvinuté obory lidské činnosti. Bezpečné a pohodlné komunikační zázemí – internet je tím, co může z našich počítačů udělat skutečné pomocníky v mezioborové komunikaci, a ne jen psací stroje, vykazovače bodů a pojídače času. Protože však nežijeme pouze ve virtuálním světě, i náš ProReS.cz má své sídlo, určené k setkávání podobně odborně orientovaných kolegů. Může se přidat každý, kdo cítí potřebu multidisciplinární podpory.
Autor je odborným garantem RHB oddělení I. všeobecné polikliniky Kladno a otevřeného zázemí serveru ProReS.cz
O autorovi: Mgr. Tomáš Pelc, RHB oddělení, I. všeobecná poliklinika, Kladno (TP@ProReS.cz)