Historie a současnost válečné chirurgie a ošetřovatelství – 1. díl

Historické prameny se poprvé zmiňují o chirurgické formě pomoci od období kolem roku 4600 př. n. l. Tyto zmínky pochází z babylonské, staroegyptské, indické a asyrské civilizace. V těchto dobách se léčením a chirurgií zabývali převážně kněží.

Přestože kněží (orientálních národů) prováděli balzamování těl, byly jejich anatomické znalosti minimální. V tomto období prováděli zákroky, jako je obřízka, stavění krvácení pomocí rozžhaveného železa, šití střev a venesekce (obnažení žíly). Jelikož neexistovala anestezie, jak ji známe dnes, používali k oblouznění pacienta různých odvarů z rostlin (mandragora, mák, hašiš).

Mezopotámie

Sumerská civilizace vytvořila klínové písmo. Archeologové nalezli 30 tisíc hliněných destiček s texty. Z toho přibližně 800 se jich zabývá lékařskou tématikou (jedna z desek se pokládá za první lékařský předpis). Sumerové vyvinuli různé lékařské techniky, při nichž využívali měděných nástrojů s obsidiánovou opracovanou hlavicí, které používali jako skalpely, trepany a další nástroje. Chammurapiho zákoník obsahuje různé právní předpisy (např. useknutí ruky lékaři kvůli nepovedené operaci, která vedla ke smrti). V zákoníku se také píše, že v armádách asyrských králů působili váleční chirurgové. Asyřané mrzačili své zajatce, čehož lékaři v té době využívali ke zlepšení vědomostí a znalostí pro léčbu svých pacientů. Tento fakt vyplývá z archeologických nálezů, které zahrnovaly skalpel, pilku a různé typy nožů.

Starověký Egypt

První pojednání o chirurgii sepsal Imhotep kolem r. 2700 př. n. l. (lékař, válečný chirurg, architekt), byl nazýván „lékařem bohů a lidí“. Na sloupu chrámu v Memphisu byla nalezena nejstarší lékařská rytina zobrazující postup při provádění obřízky. Nálezem tzv. Ebersova papyru (podle jeho objevitele) došlo k nejvýznamnějšímu objevu, který se zabýval staroegyptskými znalostmi medicíny. Ebersův papyrus je považován za nejstarší doklad o medicíně. Papyrus je 20 metrů dlouhý a jeho vznik se datuje k roku 1550 př. n. l. Obsahuje recepty, popisy nemocí, lékopisy a kosmetická ošetření.
Dalším důležitým objevem, který zlepšil naši představu o egyptské chirurgii, byl nález papyru, v němž bylo popsáno 48 různých typů poranění zasahujících oblast hlavy a hrudníku. Nalezl jej americký egyptolog Edwin Smith roku 1862, po něm se též označuje jako papyrus Edwina Smithe. Doba vzniku textu není známa, jednalo se o pouhou kopii, která pochází ze 17. století př. n. l. Má se za to, že tato kopie je přepisem z originálu, který sepsal Imhotep. Staroegyptští chirurgové byli specialisté na válečná poranění. Dokládají to archeologické nálezy chirurgického náčiní, které používali na trepanace lebky, amputace a podvazování cév. Egyptská chirurgie se zabývala především ošetřením úrazů a fraktur kostí. Lékaři při něm využívali šití a vypalování ran. Na rány používali obvazy namočené v medu, tuku či pryskyřici. Ve Smithově papyru se také objevuje první zmínka o rakovině a jejím léčení. Popisuje i další závažná onemocnění, s nimiž si tehdejší medicína dokázala poradit. Proti revmatismu používali Egypťané s úspěchem celer a šafrán. Šťáva z granátových jablek sloužila k odstraňování střevních parazitů, zejména tasemnic. Zažívací problémy tlumily přípravky z blínu. Zranění se ošetřovala medem, pryskyřicemi a některými kovy, které mají prokazatelné antibakteriální účinky.

Starověké Řecko

Prvotní pohled do medicíny Řecka nám nabízí Homérův epos Ilias, který se zmiňuje o synech Asklépia (thesalský král, později v řecké mytologii bůh lékařství) Machaónovi a Podaleriovi. Byli to vojenští lékaři a zároveň vojevůdci Řeků obléhajících Tróju. Homér přikládá velký význam roli vojenského lékaře. Především jeho vlivu na bojovou morálku útvaru.
Homér líčí: „Machaón byl zraněn trojhranným šípem na pravé lopatce a tím byla ochromena bojová morálka řeckého vojska. Ustupuje před Hektorem a na čas přerušuje boj. Král Idomeneus nařizuje zraněného lékaře ihned odvézt.“ Vědci, kteří se zabývali počtem zranění v eposu Ilias, jich napočítali 147 (106 zranění oštěpem, 17 ran mečem a po 12 zásazích šípem a prakem). Při vynětí šípu postupovali staří Řekové následovně: vytažení šípu, vysátí rány, následně aplikovali hojivou mast. Podle Lykurgových zákonů pocházejících z roku 750 př. n. l. je známo, že ve spartských vojscích museli být polní lékaři. Spartský vojevůdce Xenofón měl po své porážce u Babylonu při návratu vojska k Černému moři osm polních lékařů.
Významnou osobností této doby byl Hippokratés. Ve své monografii Corpus Hippocaticum shrnuje všechny poznatky o tehdejším lékařství. Obsahuje Hippokratovu přísahu. Lékařům Hippokratovy doby bylo doporučeno amputovat končetiny až za vzniku gangrén. Ti však tuto práci přenechávali těm, kteří ošetřovali válečná poranění. Řídili se Hippokratovou přísahou, že do těl lidských řezat nebudou. Chirurgie v této době byla považovaná za něco méněcenného. Hippokratés určil tři základní pravidla při amputacích: odstranit nemocnou tkáň, snížit invaliditu a zachránit život.

Starověký Řím

Z nápisů na náhrobních kamenech vyplývá, že vojenští lékaři měli nízké armádní hodnosti a dostávali všechno vybavení stejné jako řadoví vojáci. Též je na nápisech i zmínka o vojenských lékařích, jejichž věk byl 72 a 85 let. Měli však oproti obyčejným vojákům výhody stejné jako lékaři civilní: nemuseli platit daně, mohli během své služby uzavřít sňatek a byli osvobozeni od jistých občanských úkonů. Jedním z cenných nálezů z roku 1925 byl tzv. Bingenský poklad, který obsahoval na sedmdesát různých nástrojů římského válečného lékaře. Mezi nalezené nástroje patří například skalpely, háky, dláta, pinzety, amputační pilky atd. Tyto nástroje byly z bronzu a železa. Římská vojska zakládala vojenské lazarety, které byly sofistikovaně propracované. Nalezli bychom tam lázně, kanalizace, latríny a velké osvětlené chodby. Jejich stavba byla závislá na římských dobyvačných taženích. Měli propracovaný systém péče o zraněné vojáky. Válečných tažení se účastnili ranhojiči a lékaři. Římští velitelé si uvědomovali potřebu včasného ošetření.
Celsus (narozen počátkem 1. století) byl významná osobnost. Ač nebyl lékařem, tyto zkušenosti získal léčbou rodiny a přátel. Věnoval se teorii i praktickým dovednostem. Celsus si získal přezdívku „Cicero mezi lékaři“ díky svému psanému projevu v latině. Dochovalo se 8 knih, které popisují období medicíny od dob Trojské války. Celsiovy knihy se zabývají ochranou zdraví a stravovacími návyky, příznaky chorob, systémovými nemocemi (popisovanými od hlavy k patě), chirurgií a pojednávají o frakturách, rupturách a luxacích (zde uvádí 4 základní známky zánětu, na které si musí dát chirurg pozor: calor, rubor, dolor a tumor). V jedné z těchto knih se zabývá vyjímáním šípů tak, aby došlo k co nejmenší destrukci okolních tkání. Doporučuje použití speciálního nástroje, tzv. Dioklovy lžíce.
Galénos (narozen 129 n. l. v Pergamu) je považovaný za kolos římského lékařství. Zabýval se širokým spektrem medicínských problémů. Dostalo se mu možnosti studovat medicínu, kterou později využil jako lékař gladiátorů. Získal znalosti ošetření různých typů ran (bodné, řezné, tržné atd.). Vnímal důležitost čistoty rány i přesto, že si nebyl vědom bakteriální infekce. Zabýval se experimentováním v medicíně. Ve svých výzkumech se však i mýlil (např. že játra jsou východiskem žil celého organismu).

O autorovi| Bc. Ondřej Machala, DiS., Machala. O@seznam.cz, Bc. Vojtěch Karpíšek, DiS., vojtechkarpisek@gmail.com, 1. interní klinika FN Plzeň, klinická hemodialýza, Zdroje: k dispozici u autorů

Chammurapiho zákoník
Papyrus Edwina Smithe
Řecké nástroje
Chirurgické nástroje z Říma

Ohodnoťte tento článek!