Hitlerův ušlechtilý Žid

Ironií dějin byl osud Eduarda Blocha, domácího lékaře matky Adolfa Hitlera. Skromnému lineckému „lékaři chudých“ dal Vůdce ještě před vpádem do Rakouska přízvisko „ušlechtilý Žid“ a poskytoval mu sice podivnou, ale přece jen ochranu. Privilegium to bylo o to mimořádnější, že se Bloch odmítl stát „čestným árijcem“.

Krajan jazyka německého

Eduard Bloch se narodil v roce 1872 v Hluboké nad Vltavou, byl tedy naším krajanem. Panství Hluboká náleželo krumlovské linií Schwarzenbergů, rodu tradičně vlídně nakloněnému Židům. Za věrné služby od nich Blochovi obdrželi některá z privilegií, jež centrální vídeňská vláda přiznala Židům až mnohem později, například složit maturitu a studovat na univerzitě. Eduardův otec díky tomu absolvoval pražskou filozofickou fakultu. Celý život pak pracoval jako správce na schwarzenberském panství a vedle své práce po nocích pěstoval biblickou vědu.

Jeho syn Eduard Bloch měl po celý život silný sentimentální vztah k jižním Čechám a ještě jako starý muž hrdě a láskyplně napsal: „Zámek Hluboká, zbudovaný kolosálním nákladem ve stylu zámku ve Windsoru, je po Versailles považován za nejnádhernější evropský zámek. V jeho nitru se ukrývají nejvybranější umělecké poklady nezměrných hodnot.“ Poklady materiálními ale rozhodně neoplývali Blochovi, nevlastnili více než malý domek na cizím pozemku a tam žila celá velká rodina. Doma se mluvilo německy, venku všichni hovořili česky i německy, podle potřeby. Otázku jazyka a národnosti na Hluboké jako problém ještě nikdo neřešil.

Po Praze raději s revolverem

Národnostně komplikované dějiny střední Evropy dostihly Eduarda Blocha až v Praze, kam z jižních Čech roku 1891 přišel za univerzitním studiem. Pražská univerzita už byla rozdělena na českou a německou část a Bloch se rozhodl pro medicínu na německé lékařské fakultě.

90. léta 19. století v Praze byla bouřlivá národnostními boji, především mezi německými buršáky a mladočeskými studenty. Záměrně vyvolávané „kravály“, surové potyčky, se odehrávaly na ulicích, s oblibou na známém korzu Na Příkopě, případně v hospodách. Češi chtěli „českou Prahu“, Němci se nechtěli bez boje vzdát svých po staletí silných pozic a navíc slovanský živel tradičně považovali za méněcenný. Strach z potyček a dobový antisemitismus, který gradoval při hilsneriádě, Blocha přiměl nosit u sebe revolver, naštěstí jej ale nikdy nemusel použít.

Koncem roku 1899, uprostřed antisemitských bouří, absolvoval třetí a poslední rigorózum – z chirurgie, porodnictví, očního lékařství a soudní medicíny. Již tři dny po něm obdržel doktorský diplom, s hodnocením summa cum laude, tedy s nejvyšším vyznamenáním. Na místo v Praze přesto neměl vyhlídky a nevzpomínal na ni v nejlepším.

Pasová fotografie Eduarda Blocha z konce listopadu 1938

Milostivou paní je každá pacientka

Po studiu byl mladý lékař povolán na vojnu, což znamenalo pracovat 6 měsíců v některé vojenské nemocnici. Dopadl velmi dobře, byl přidělen k posádkové nemocnici v Linci. Služba nebyla těžká, představení byli vlídní a poměry v tehdy provinčním městě ve srovnání s bouřlivou Prahou všeobecně idylické. Záhy dostal na starost vedení celého interního oddělení nemocnice a během krátké doby si jako lékař získal dobrou pověst. Vytvořil si prosperující privátní praxi pro rodiny důstojníků i civilní osoby.

Po skončení vojenské služby se rozhodl zůstat v Linci a vykonávat povolání praktického lékaře. Pacientů mu utěšeně přibývalo a během několika málo let se stal nejzaměstnanějším lékařem ve městě. Jeho ordinace byla kdykoli otevřena každému, kdo jej potřeboval, a k tomu, kdo za ním nemohl, dojel jednospřežkou, kterou si sám kočíroval. O desítky let později psal ve svých pamětech: „Nikdy jsem nečinil sebemenšího rozdílu mezi chudým a bohatým. Vyhověl jsem každému volání nemocného o pomoc, i za nejchladnějších zimních nocí, takže moje stálá ochota pomoci se stala téměř příslovečnou.“ Sebehodnocení zřejmě nebylo nadsazené, Eduard Bloch byl v Linci velmi oblíbený a o „doktorovi chudých“ kolovalo i mnoho vlídných historek. Podle jedné z nich měl ve zvyku každou pacientku, ať chudou či bohatou, oslovovat „milostivá paní“, a pokud se některá „matička“ takovému oslovování bránila, dostalo se jí poučení: „Milostivou paní se stáváte tím, že přijdete ke mně, že jste mojí pacientkou.“

Nepříznivá diagnóza paní Hitlerové

14. ledna 1907 se do Blochovy ordinace dostavila nová pacientka a požádala jej o důkladné vyšetření. Stěžovala si na bolesti na hrudi, někdy tak silné, že pro ně nemůže v noci spát. Doktor Bloch ji zevrubně vyšetřil a jeho diagnostický závěr byl jednoznačný – šlo o zhoubný novotvar.

„Jestliže i dnes,“ napsal v roce 1941, „v době, kdy technika operací a ozařování dospěly značné dokonalosti, znamená takováto diagnóza vysoký stupeň ohrožení života, pak tehdy byla rovna rozsudku smrti. Touto bledou, pomoc hledající ženou byla Klara Hitlerová, matka Adolfa Hitlera. Pacientce jsem o svém smutném nálezu samozřejmě nic neřekl, jak je to v takovém případě jen možné, naznačil jsem však nutnost operace. Zatím jsem jí předepsal prostředek na tišení bolesti, který jí měl alespoň v noci ulevit. Pozval jsem si k sobě děti paní Hitlerové a nález jsem jim sdělil: jediná možnost jak prodloužit život jejich matce je radikální operace. Na zlou diagnózu reagoval mladý Adolf Hitler dojemně. Jeho protáhlá bledá tvář byla vyděšená. Z očí se mu řinuly slzy. To nemá jeho matka žádnou šanci? ptal se. Teprve později jsem si uvědomil, jak velká byla láska mezi matkou a synem. Vysvětlil jsem mu, že má šanci, ale malou. Dokonce i tato malá jiskřička naděje mu poskytla útěchu.“ Šanci předvídat, co se jednou stane z tohoto milujícího syna, ovšem laskavý židovský lékař neměl.

Klara Hitlerová v době svého sňatku, okolo roku 1885

Pohlednice z Vídně

Klara Hitlerová přijala diagnózu statečně a souhlasila s operací. Eduard Bloch pak požádal svého přítele dr. Karla Urbana, primáře chirurgie v linecké Nemocnici Milosrdných sester, aby se riskantní operace ujal. Starostlivý syn trval na tom, aby matka nebyla umístěna ve velkém a přeplněném nemocničním pokoji, ale v pokoji zvláštní třídy. Pobyt v něm stál 5 místo 2 korun denně (cca 25 namísto 10 eur, v přepočtu na dnešní kupní sílu). Zdravotní pojištění neexistovalo a celkově tak dvacetidenní pobyt v nemocnici stál přesně tolik, kolik činila měsíční vdovská renta Klary Hitlerové.

18. ledna 1907 byla pacientka operována. Na její prosbu byl na sále přítomen i doktor Bloch. Výkon se podařil. Jak starostlivě Eduard Bloch přistupoval ke svým pacientům a jejich rodinám, dokresluje skutečnost, že už dvě hodiny po operaci navštívil děti vdovy Hitlerové, které doma čekaly na jeho zprávu o výsledku operace. Vzal na sebe úkol nemocnou doléčovat a stal se domácím lékařem celé rodiny, včetně tehdy sedmnáctiletého Adolfa.

Na podzim toho roku se Adolf Hitler vydal do Vídně, neúspěšně se tam pokoušel dostat na Akademii výtvarných umění. Z Vídně lékaři poslal pohlednici se zcela banálním pozdravem a díky za péči. Takové pohlednice Blochovi od Hitlera přišly celkem dvě. Jako nežádoucí svědectví o kontaktu Vůdce s neárijcem obě o desítky let později zabavilo gestapo. Písemný projev díků Adolfa Hitlera židovskému lékaři byla v očích nacistů blamáž, a když už se přihodila, doklad o ní musel zmizet.

Už jen morfin a jodoformové obvazy

Stav Klary Hitlerové se od podzimu rychle zhoršoval, protože se vytvořily metastázy. Od konce října byla ležícím pacientem a Eduard Bloch za ní denně dojížděl do bytu. A protože byl zvyklý se také denně v synagoze modlit za každého svého aktuálního pacienta, jistě tak činil i za Klaru Hitlerovou. Klařiny bolesti už byly nesnesitelné a lékař sáhl po nejsilnějším prostředku, který měl k dispozici, totiž k jodoformu. Každodenně jím napustil gázu, přiložil ji na otevřenou hnisající ránu a ovázal. Nešlo o léčení, to již v tomto stadiu ani nebylo možné, ale o mírnění nesnesitelných bolestí a ošetření otevřené rány. Úlevu od bolestí jí nadlouho nepřinášely už ani injekce s morfiem.

Bloch s ní hluboce soucítil, ještě v newyorském exilu v roce 1941 vyprávěl: „Na Klaru Hitlerovou těch dní nikdy nezapomenu. Bylo jí tou dobou 47 let, byla vysoká, štíhlá a docela hezká, i když poznamenaná nemocí. Mluvila jemným hlasem, byla trpělivá a starala se víc o to, co bude s její rodinou, než o svou blízkou smrt. ‚Adolf je ještě tak mladý,‘ opakovala neustále.“ Předvídavost matky ale možná zahrnovala i temnější obavy, než zachytil Bloch. Jak napsal Hitlerův přítel z té doby August Kubizek: „Adolf mířil do naprostého neznáma. Ta myšlenka matku trápila bez ustání.“

Obrázek mladého Hitlera – takto jej viděl jeho spolužák v roce 1904.

Kdo by tušil, co z něj bude

Paní Hitlerová zemřela v noci na 21. prosince 1907, tedy zhruba rok od stanovení diagnózy. Ráno přijel dr. Bloch do domu zemřelé vystavit úmrtní list a našel Adolfa sedět vedle mrtvé matky. Lékař po letech vzpomínal, jak tehdy ještě zůstal chvíli s rodinou a pokoušel se mírnit zármutek. „Objasnil jsem jim, že smrt je v tomto případě vykoupením – a oni to chápali. Ve své profesionální praxi jsem zažil hodně scén při úmrtí v rodině, ale žádná na mě neudělala tak hluboký dojem. Za svou kariéru jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak zdrcen smutkem jako Adolf Hitler.“ Na tomto místě je třeba zdůraznit, že takto hovořil na jaře 1941 v rozhovoru pro americký časopis Collier’s. Nad takovým sdělením museli američtí čtenáři upřímně žasnout, protože Hitler byl už před americkým vstupem do války ztělesněním zla.

I sám Eduard Bloch ve svých pozdních vzpomínkách na syna Klary Hitlerové přiznal bezradně: „Ani jediný člověk na světě by tehdy ani v nejmenším nebyl tušil, že jednou bude ztělesněním vší špatnosti.“ Ale starý lékař trval na své pravdě, navzdory všemu svému rozčarování ze zločince, kterým se Hitler už stal. Osmnáctiletý Adolf, jehož dobře znal, byl podle něj citlivý zdvořilý mladý muž, jenž bezmezně miloval svou matku. Důvody jeho proměny byly záhadou i Blochovi. Po roce 1907 se ostatně s Hitlerem už nikdy nesetkal.

Na ja, kdyby všichni byli takoví…

Několik let po matčině smrti se mladý Hitler, pocházející z Lince, podivoval ve Vídni tomu „množství Židů v dlouhých kaftanech s černými loknami“ a v „Mein Kampf“ o dalších několik let později psal: „Je tohle také Žid? To byla moje první myšlenka. V Linci takhle nevypadali.“ Zatímco Adolf Hitler odešel do Vídně, do Mnichova a ještě později ovládl Berlín i celé Německo a chystal se na zábor Rakouska, v němž se v průběhu 30. let se sílícím antisemitismem zhoršovaly podmínky i židovským lékařům, doktor Bloch zůstal v Linci. Při jedné návštěvě Obersalzbergu, kam se dalo z Lince snadno dojet, si Hitler na Blocha vzpomněl a nechal se před svými oblíbenci slyšet: „Jakpak se asi má můj starý domácí lékař Bloch? Stále ještě ordinuje? Na ja, on je výjimka, to je takový ušlechtilý Žid, kdyby všichni Židé byli takoví, nebylo by ani židovské otázky.“ Alespoň v jednom z příslušníků „méněcenné rasy“ tedy byl schopen vidět něco dobrého a poskytovat mu proti svému vlastnímu režimu částečnou ochranu.

Ale i „ušlechtilý Žid“ byl bezbranný vůči tlaku, který nacisté na Židy vyvíjeli. Již v roce 1937 zela Blochova ordinace po většinu dne prázdnotou, protože mnoho pacientů ztratilo odvahu objevit se u židovského lékaře. Linecké gestapo sice dostalo příkaz poskytovat mu jisté úlevy, nicméně velmi rozhořčeně odmítl „velkorysou“ nabídku na jmenování „čestným árijcem“. Od roku 1938 směl ošetřovat pouze židovské pacienty, i těch však ubývalo emigracemi. Ke svému velkému štěstí už Eduard Bloch nespatřil, jak o několik let nacisté z Lince vytvářejí judenfrei město a do koncentračních táborů odjíždějí transporty s jeho pacienty i velkou částí jeho vlastní rodiny, se kterou se již nikdy nesetkal.

Eduard Bloch s vnučkou Johannou kolem roku 1934 v Linci

Dobře vychovaný chlapec

Na konci listopadu 1940 dostal Eduard Bloch od Hitlera zvláštní povolení, díky kterému mohl s manželkou legálně emigrovat do USA. Ze svého majetku a našetřených peněz si s sebou směl vzít pouze zahraniční platidla v hodnotě 16 říšských marek, ale v kontextu doby působilo jako zázrak, že vůbec směl odjet.

Během plavby z Lisabonu do New Yorku Blocha přepadly prudké bolesti břicha a s hrůzou si diagnostikoval zánět slepého střeva: „Přece mi tedy není souzeno, abych dosáhl svého cíle, ač jsem mu nablízko, musím zahynout. Kdykoli jsem totiž spatřil ruce našeho lodního lékaře, pomyslel jsem na slova žalmistova: ‚Nechť prosím upadnu v ruce Hospodinovy, jedině v ruce lidské ať neupadám.‘ Naštěstí jsem se mýlil. Většina diagnóz, které stanovíme my lékaři sami sobě, naštěstí není správná.“ Bylo to natržení břišního svalu, zahojilo se a doktor Bloch přistál v New Yorku v celkem dobré kondici.

K jeho velkému zármutku se mu v USA nepodařilo získat povolení vykonávat lékařskou praxi, protože překročil předepsaný věk, a tak už nikdy nesehnal žádnou odpovídající práci. Rozruch vyvolalo v roce 1941 Blochovo interview, kde popsal svůj dřívější srdečný vztah k mladému Hitlerovi. Novináře více zajímalo Hitlerovo sexuální chování, o kterém už tehdy kolovaly různé zvěsti. Mezi nimi byla i komická historka o lineckém kozlovi, jenž Hitlerovi v dětském věku údajně rozdrtil genitálie. Tím měl být vysvětlen Hitlerův nápadný nezájem o sexualitu.

Válečná propaganda podle všeho naléhavě potřebovala munici, Eduard Bloch jí s tím ale příliš nepomohl. Tazatele ohledně případných Hitlerových tělesných anomálií ujistil, že mladý Adolf neměl žádné „tělesné znetvořeniny“. Ani na otázku, jaké měl mladý Hitler nemoci, nemohl posloužit žádnými zvláštnostmi. Namísto toho široce líčil případy nachlazení a záněty mandlí. Při vyšetření, když pacientovi přitiskl jazyk ke spodnímu patru a odstraňoval hnisající místa, Adolfek nikdy „bázlivě neuhýbal“. Nadchnout Ameriku nemohla ani vzpomínka na to, jak se dobře vychovaný chlapec při odchodu vždy uklonil a zdvořile poděkoval.

Dr. Eduard Bloch zemřel 1. června 1945 v Bronxu. Příběh podivné známosti lineckého lékaře chudých a jeho pacienta, jenž se později stal masovým vrahem, výborně mapuje monografie „Hitlerův ušlechtilý Žid“ rakouské historičky Brigitte Hamannové. Knihu v českém překladu vydalo nakladatelství Prostor.

Ohodnoťte tento článek!