Horská služba v integrovaném záchranném systému

Horská služba nebo horská záchranná služba jsou záchranné organizace, které působí v některých našich pohořích. Najdeme mezi nimi jak dobrovolníky, tak i profesionální či smíšené týmy.

Historie horské služby

První organizovaná horská záchranná akce se odehrála v zimě roku 1900 v Krkonoších. Prozatím však bez oficiálního označení horské záchranné služby. Další zásadní událost se odehrála při zachraňování Bohumila Hanče a Václava Vrbaty 24. března 1913 při 50km běhu na lyžích opět v Krkonoších. Vrbata poskytl Hančovi během sněhové bouře svůj oděv, přestože tušil, že riskuje vlastní život. Byl to základní počin pomoci, a proto se také tento den slaví jako Den Horské služby v ČR.

Po první světové válce u nás dochází k velkému rozvoji lyžařství. Zvyšuje se počet návštěvníků zimních hor, což přináší více tragických nehod a úrazů. Lékaři proto po mnoho let učili místní hasiče poskytovat v horských podmínkách první pomoc. Postupně se však při záchranných akcích k hasičům přidávali také členové místních spolků zimních sportů a dobrovolníci. Tito lidé se díky vlastním zkušenostem (nikoliv jen teoretickým znalostem) velice dobře vyznali v horském prostředí. Určitá nevýhoda tkvěla nejen v rozdílné teoretické přípravě, ale i v nejednotném vedení, konfuzní organizaci, rozdílných kompetencích i jejich označení.

Až koncem roku 1934 se v Krkonoších zrodil první samostatný záchranný sbor. Po dalším zimním zásahu vznikla 12. května 1935 jednotná organizace Horské služby v Krkonoších.

Nedostatek materiálního vybavení členů byl po řadu let kompenzován nesmírnou skromností a obětavostí.
Po druhé světové válce se postupně zakládají záchranářské spolky i v jiných oblastech. Ke spojení dvou největších záchranných organizací – Horské záchranné služby a Tatranské horské služby – došlo 1. prosince 1954, kdy byla ustavena Horská služba s celostátním působením.

Horská služba České republiky (HS ČR) se po roce 1990 stala speciální záchranářskou organizací. Existovalo Sdružení horských služeb ČR, kdy jednotlivé oblasti Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky a Beskydy měly svoji právní subjektivitu. Teprve v roce 2001 vznikl zastřešující právní subjekt – občanské sdružení Horská služba České republiky. Financováno bylo převážně z rozpočtu ministerstva zdravotnictví. Během roku 2004 dochází k dohodě jednotlivých ministerstev, pro která HS vykonávala činnost, že bude nadále zajišťována ministerstvem pro místní rozvoj, jako podpora cestovního ruchu. Na podkladě rozhodnutí vlády dochází k vytvoření obecně prospěšné společnosti Horská služba ČR, o.p.s., která od 1. 1. 2005 přebírá odpovědnost za činnost v České republice. Horská služba ČR je tedy rozdělena na obecně prospěšnou společnost – Horskou službu ČR, o.p.s., a občanské sdružení Horská služba České republiky.

Organizace horské služby

Horská služba České republiky je založena zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Jejím cílem je vytvářet celoroční podmínky pro bezpečnou rekreaci návštěvníků hor. Organizuje a vykonává preventivní a záchranářskou činnost, poskytuje první pomoc (PP) a provádí práce vyplývající ze svého poslání (zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému) a z členství v Mezinárodní federaci záchranných služeb IKAR. Členové se sdružují v okrscích HS, které jsou nejnižším organizačním článkem a které tvoří oblasti HS. Členem se může stát zletilá osoba splňující podmínky fyzické zdatnosti, adekvátních morálních a charakterových vlastností, které jsou zárukou řádného plnění povinností člena. Žadatel musí mít také znalost terénu, ovládat lyžařské i horolezecké techniky a disponovat potvrzením lékaře o způsobilosti k výkonu práce. V den podání přihlášky nesmí být starší 35 let. Písemná žádost o přijetí musí být doložena doporučením dvou ručitelů, aktivních členů HS, kteří jsou členy nejméně čtyři roky. Ti jsou povinni se podílet na přípravě čekatele, aby úspěšně absolvoval školu HS. Čekatel, který splnil podmínky a složil závěrečnou zkoušku, se poté stává dobrovolným členem.

Nejsou jasné kompetence

Kromě preventivních opatření poskytuje HS také první pomoc zraněným, zajišťuje transport zraněného do místa předání zdravotnickým složkám IZS, organizuje a provádí pátrací záchranné práce. Pracovníci HS se musejí účastnit školení a přezkoušení v poskytování PP. Pro úspěšnost záchranných prací jsou důležité jak správná organizace a vedení akce, tak také fyzická zdatnost, neboť se akce totiž od sebe značně liší. Je vždy třeba každou posuzovat jiným způsobem a dbát na povětrnostní i terénní podmínky. Od těchto informací se dále odvíjí postup i způsob transportu zraněných osob.

Konkrétní zákonný dokument jasně předepisující kompetence záchranáře horské služby ovšem není stanoven. Horská služba ČR je výběrovou záchranářskou organizací, nikde však není stanoveno, že jde o zdravotnickou organizaci. Vystudovaní diplomovaní zdravotničtí záchranáři s titulem diplomovaný specialista (Dis.) nebo s titulem bakalář (Bc.) nemohou podle vyhlášky č. 55/2011 Sb., která stanovuje činnost zdravotnických pracovníků, uplatňovat kompetence nelékařského zdravotnického pracovníka. Dá se tedy říci, že pracovníci jsou odborně školení laici, kteří se soustřeďují na poskytnutí PP a transport pacienta k dalšímu ošetření.

V posledních letech jsou také proškolováni v používání automatického externího defibrilátoru a přístroje pro nepřímou srdeční masáž (LUCAS) při neodkladné resuscitaci. Díky jeho použití mají pacienti při náhlé zástavě oběhu vyšší šanci na přežití, než se dostaví výjezdová skupina v rámci IZS, což právě v podmínkách hor trvá mnohem déle než ve městě. Pracovníci tudíž postupují při příjezdu na místo zranění obdobně jako odborná záchranná pomoc. Nejprve zajistí bezpečnost, zhodnotí stav ošetřovaného a podle situace kontaktují ZZS.

Nejdůležitější je rozpoznat stavy, které ohrožují život, a ty ošetřovat primárně. Jedná se o zajištění dýchacích cest, srdeční zástavu, zástavu krvácení a stabilizaci krevního oběhu, poranění krční páteře a šok. Pak se provádí sekundární vyšetření, které spočívá v důkladném celkovém vyšetření. Ošetřený a zajištěný pacient se transportuje do

Foto: HS ČR

rukou ZZS (na místo sjízdné pro sanitku) nebo na stanici HS k definitivnímu ošetření. Nejčetnější jsou úrazy způsobené mechanickými vlivy – fraktury, luxace, distorze, kontuze či vulnus.

Vybavení horské služby

K výkonu práce se používají transportní a svozné prostředky (slouží k bezpečnému a šetrnému převozu zraněných) a zdravotnický materiál k poskytnutí PP. Mezi prostředky určené k transportu patří nejen rakouský vozík pro záchranu ve skalnatém terénu nebo na stěně, ale také evakuační sedačka. Ta slouží k přesunu osob zavěšených pod vrtulníkem. Sked je něco mezi nosítky a saněmi – dá se tudíž použít na sněhu i na trávě. Kanadské saně jsou nejvyužívanějším prostředkem pro transport v zimních podmínkách. Člun AKIA je možné použít na sněhu nebo s koly v létě. Neodmyslitelnými pomocníky jsou sněžné skútry a vozidla terénního typu s náhonem 4×4 vybavená navijákem. Členové jsou cvičeni i k využívání improvizovaných pomůcek – nosítka spletená v létě z větví, v zimě z lyží a osobní výstroje (lan či karabin).

Použití služebních psů

Služební psi jsou naprosto nepostradatelní. Organizovaný výcvik byl zahájen v roce 1968 jako reakce na obrovské neštěstí s 19 mrtvými na polské straně Krkonoš a dále na Kubínské hoľi, kde bylo zavaleno 54 turistů, z nichž šest zemřelo. Dnes se psi využívají především při lavinách a po zemětřesení. Nejčastěji jsou cvičena plemena německého ovčáka, border kolie a labradora.

Ze zdravotnického materiálu se používají především dlahy na fixaci končetin – americká dlaha (dva kusy překližky spojené tkaninou), extenční dlaha (nastavitelný rám s popruhy) i již historická Kramerova dlaha. Moderní vakuová dlaha je dražší než drátěná, ale pro pacienta je komfortnější, protože se přizpůsobí tvaru těla, tepelně izoluje, netlačí, je bezpečnější, lehčí, má větší trvanlivost i možnosti použití. Nedílnými součástmi vybavení jsou obvazový materiál, dezinfekční prostředky a základní léky určené k první pomoci. K dalším prostředkům horské služby patří horolezecké, lyžařské či skialpinistické vybavení, osvětlovací a signalizační prostředky.

O autorovi| PhDr. Martina Muknšnáblová, odborná učitelka SZŠ Ruská, Praha 10, m.muknsnablova@tiscali.cz

Ohodnoťte tento článek!