Infekční nemoci nerespektují lidmi vytýčené hranice

Americký epidemiolog William H. Stewart pronesl v roce 1969: „Přišel čas uzavřít kapitolu infekčních nemocí.“ Bohužel to byl výrok nepravdivý.

Jen namátkou, co nás trápí v 21. století: epidemická pohroma virové hemoragické horečky Ebola v západní Africe, pandemická chřipka, HIV, SARS, epidemie spalniček v USA, Německu a Velké Británii či každoroční desítky tisíc případů planých neštovic v České republice. Na druhou stranu je Evropa úspěšná v prevenci onemocnění, jako jsou tetanus, záškrt či hepatitida B. Osvědčily se očkovací programy proti meningitidě a lidským papilomavirům (HPV). Přesto se infekční choroby celosvětově podílejí na celkovém počtu onemocnění zhruba 10 procenty. A kolem 400 tisíc pacientů ročně je infikováno bakteriemi rezistentními k širokospektrým antibiotikům.
Infekční choroby neznají hranice a nelze se jim bránit pouze na lokální úrovni. Boj proti nim musí zahrnovat koordinované přístupy od imunizačních kalendářů přes databáze s údaji o infekcích a pacientech po strategie vůči klimatickým změnám i řešení problematiky přistěhovalců. Evropské středisko prevence a kontroly nemocí (ECDC) a Světová zdravotnická organizace (WHO) spolupracují na vytvoření celoevropské databáze chorob, která by měla být v tomto boji nápomocná. Viry i bakterie se neustále vyvíjejí (mutují) a seznam sledovaných infekcí je proto nutné revidovat.

Infekce přenášené komáry

S klimatickými změnami přicházejí do Evropy nové druhy invazivních komárů, mnohdy zodpovědných za přenos infekčních onemocnění.
Typickým příkladem je Aedes aegypti, přenašeč žluté zimnice, dengue, nemoci Chikungunya a Zika viru. Během epidemie dengue v období říjen 2012 až leden 2013 byly hlášeny 2 tisíce nakažených, z toho 78 turistů z Evropy. Historicky se tento komár několikrát vyskytl v oblasti Oděsy a Brestu. V současnosti se vyskytuje na Madeiře, v jižním Rusku, Gruzii a okolo Středozemního moře. Několikrát byl odchycen v Holandsku. Jsou známy stovky importovaných nákaz, reálnou hrozbou je Aedes aegypti hlavně pro jižní Evropu. Tento druh netoleruje mrazivé zimní teploty, ale v souvislosti s globálním oteplováním může být brzy hrozbou pro celou Evropu.
Aedes japonicus, nalezený v Belgii, Francii, Německu a Švýcarsku, je zodpovědný za přenos západonilského viru. Uvažuje se, že by se mohl podílet i na přenosu dengue a onemocnění Chikungunya. Původně se vyskytoval hlavně v Japonsku a Koreji, v současnosti expanduje ve střední Evropě. Jeho šíření je spjato s distribucí pneumatik, které při venkovním skladování slouží jako ideální nádržky stojaté dešťové vody – což je ideální biotop pro komáry.
Dříve pro severní Ameriku typický Aedes atropalpus byl opakovaně odchycen v Itálii, Francii a Holandsku a je také vektorem západonilského viru, stejně jako viru La Crosse, viru japonské encefalitidy a viru encefalitidy Saint Louis. Tento druh se již dobře etabloval v oblasti jihovýchodní evropské osy, od Středozemního moře po Balt. Byl detekován i v České republice a řadě dalších zemí. Má v oblibě jak sladkou, tak slanou a hlavně brakickou vodu bohatou na řasy.
Ve Francii byl nalezen Aedes triseriatus, přenášející virus La Cros se a potenciálně západonilský virus. Typicky se vyskytuje v severní Americe, zejména v USA. V současnosti je považován za hrozbu pro celou Evropu.
Aedes albopictus je přenašečem jak onemocnění Chikungunya (zjištěno v Itálii a ve Francii), tak dengue (známo z Francie a Chorvatska). Jeho výskyt je dokonalou ukázkou globálního rozšíření. Doslova dramaticky v krátké době expandoval po celém světě (nemá problém adaptovat se na chladnější prostředí). Tento druh komára se rozšiřuje zejména s prodejem bambusu (lucky bamboo) a nevyhnul se ani České republice.
Za zmínku stojí i druh Aedes koreicus, vyskytující se v Japonsku, Číně, Jižní Koreji a v některých oblastech Ruska. Nejnovější zprávy uvádějí jeho zachycení ve východní Belgii a v Itálii. Komár je vektorem pro japonskou encefalitidu.
V Evropě byly dále detekovány již čtyři přenašeči malárie, a to Anopheles atroparvus (jihovýchodní Švédsko, pobřežní evropské oblasti až do Portugalska, oblasti Baltu a Středozemního moře, nalezen i v ČR), A. labrianchiae (jižní a jihovýchodní Evropa, ČR, SR), A. plumbeus (Evropa, Kavkaz, Blízký východ, Írán, Irák, Severní Afrika) a A. sacharovi (jihovýchodní Evropa).

Význam evropské surveillance

V souvislosti s problematikou nových, dosud jen importovaných infekčních onemocnění v Evropě se ukazuje jako velmi důležité uplatňování algoritmu epidemiologické bdělosti, tzv. surveillance. Jedná se o komplexní a soustavné získávání dostupných informací o šíření nákazy a sledování podmínek a faktorů, které tento proces ovlivňují, za účelem stanovení systému účinných opatření k potlačování nebo likvidaci dané nákazy.
Na základě rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady mají členské státy EU provádět celoevropskou surveillance vybraných infekčních onemocnění, včetně molekulární charakterizace virových a bakteriálních agens. Povinnost provádět národní surveillance vyplývá z právně závazné národní a evropské legislativy. Kvalita evropského systému je odrazem kvality jednotlivých programů surveillance v členských státech EU, a je proto povinností členských států EU zajišťovat národní programy surveillance nejen v zájmu vlastní bezpečnosti, ale i v zájmu standardizace a zkvalitnění surveillance v EU (pandemie, bioteroristická hrozba).
Program zahrnuje: 1. sledování trendů infekčních onemocnění s cílem zhodnocení aktuální situace; 2. detekci a sledování mezinárodních ohnisek infekčních onemocnění s cílem poskytnout podklady k účinným opatřením; 3. hodnocení preventivních programů proti infekčním onemocněním s cílem jejich posílení na národní i evropské úrovni; 4. detekování rizikových částí populace a potřeb cílených preventivních opatření; 5. hodnocení hrozby výskytu infekčních onemocnění v populaci analýzou prevalence a mortality onemocnění; 6. vytváření hypotéz o nových zdrojích infekce a způsobech šíření s cílem stanovit priority výzkumu.
Šest okruhů surveillance ECDC koordinuje rozvoj evropských surveillance programů v šesti okruzích: 1. onemocnění preventabilní vakcinací a invazivní bakteriální onemocnění (záškrt, pertuse, přenosná dětská obrna, lidské papilomaviry, invazivní hemofilová onemocnění, invazivní meningokoková onemocnění, invazivní pneumokoková onemocnění, příušnice, rotavirové infekce, spalničky, tetanus, vzteklina, zarděnky a kongenitální zarděnkový syndrom, varicella); 2. respirační onemocnění (chřipka – jak sezónní, tak pandemická, ptačí chřipka, tuberkulóza); 3. nově se objevující onemocnění a onemocnění přenášená vektory (Chikungunya, dengue, hantavirové infekce, legionelóza, lymeská borelióza, malárie, mor, Q-horečka, SARS, klíšťová encefalitida, tularémie, virové hemoragické horečky, západonilská horečka, žlutá zimnice); 4. HIV/AIDS, STI, hepatitidy (HIV/AIDS, hepatitida B, hepatitida C, chlamydiové infekce, gonokokové infekce, syfilis); 5. onemocnění přenosná potravinami, vodou a zoonózy (botulismus, brucelóza, kampylobakterióza, CreutzfeldtovaJacobova nemoc, kryptosporidióza, hepatitida A, hepatitida E, listerióza, norovirové infekce, salmonelóza, toxoplazmóza, trichinóza, yersinióza).
6. Poslední skupinou jsou antimikrobiální rezistence a nemocniční nákazy.
Za Českou republiku dodává příslušné datové informace Státní zdravotní ústav.

O autorovi| doc. RNDr. Vanda Boštíková, Ph. D.1, MUDr. Petr Prášil, Ph. D.2, MUDr. Miloslav Salavec, CSc.3, prof. MUDr. Pavel Boštík, Ph. D.1, 1Katedra epidemiologie FVZ UO Hradec Králové, 2Klinika infekčních nemocí LF UK a FN HK, 3Klinika nemocí kožních a pohlavních LF UK a FN HK

Ohodnoťte tento článek!