Injekce živé vody

Vítězkou v kategorii Přímá ošetřovatelská péče se stala Kateřina Palinčáková, která pracuje na ARO Nemocnice Valašské Meziříčí a je hlavní koordinátorkou týmu chronických ran v téže nemocnici. Právě Kateřina byla zvolena i Sestrou mého srdce, v anketě, ve které hlasuje veřejnost.

Na konci slavnostního galavečera jste v náručí držela ne jednu, ale dvě trofeje. Je pro vás osobně některé z těch dvou ocenění milejší nebo si ho víc považujete?

Obě ocenění považuji za zcela odlišná a obou si nesmírně vážím. O ocenění Sestra roku 2015 rozhodovala hlasováním odborná porota složená ze zdravotníků a významných osobností, které jsou úzce spjaty se zdravotnictvím. Ocenění Sestra roku je pro mne významné zejména proto, že jsem dokázala odbornou porotu přesvědčit, aniž by mě její členové osobně znali. Dali na své pocity a reakce, které v nich má osoba vyvolala, a ty je dovedly k tomuto závěru. Uvědomění si této skutečnosti je pro mě velmi důležité, protože jak sama doufám, stejně pozitivně působím i na své pacienty a kolegy. A to je v profesi zdravotníka velmi důležité. Ocenění Sestra mého srdce je pro mě také velmi významné a bylo mi potvrzením, že práci, kterou vykonávám s velkou láskou, dělám dobře. Také se projevil jistý patrio tismus, který cítím u nás na Valašsku. Obyvatelé Valašska jsou na své kořeny a spoluobčany nesmírně hrdí, v dobrém slova smyslu jsme tady všichni známí a vidíme si do talíře, a možná proto se zvedla vlna podpory, kterou mi poskytli mí krajané. Velké podpory se mi dostalo také od mé kmenové nemocnice Valašské Meziříčí, kde znám téměř všechny kolegy a lidi, kteří jsou v nemocnici zaměstnáni. Od svých kolegů a kolegyň jsem již v únoru cítila obrovskou podporu a za to jim patří mé obrovské díky. To ale patří také mým pacientům. Myslela jsem si, že laická veřejnost se o hlasování v soutěži Sestra mého srdce tolik nezajímá, ale pravděpodobně již zmiňovaný valašský patriotismus se ukázal jako velké eso v rukávu a mí pacienti se mě sami začali na tuto soutěž vyptávat a utvrzovali se, zda jsem to opravdu já. Musím říct, že během února jsem zažívala velkou profesní euforii, bylo to jako injekce živé vody jak ze stran mých kolegů, personálu nemocnice Valašské Meziříčí, tak ze strany mé rodiny a mých pacientů.

Pracujete v turnusech na ARO, navíc pečujete o lidi s chronickými ranami, školíte sestry, publikujete… Jak to jde vydržet? A jak vám je ve všední den, v zimě, ráno v pět?

Já svou práci velmi miluji. Pokud si tohle uvědomíte, tak se v tu chvíli – po určitém profesním dozrání – stáváte jakýmsi „perpetuum mobile“. Ovšem přiznávám, že si občas procházím jistou formou „burn out“. V takové chvíli mě zachraňuje chvilkové resetování mozku, při kterém zdolávám kopce tady v Beskydech a právě jejich krása a klid mi poskytují velkou psychickou útěchu. Relax pro mě znamená i přednášení na odborných fórech, ačkoli příprava je někdy v časovém presu a velmi náročná. Oživením je pro mne i nástup nových kolegů, kterých je bohužel stále méně, ovšem předávání zkušeností je podle mého i předáním sama sebe, svých zkušeností. A to profesionála uklidní, že jeho odkaz a pracovní postupy budou pokračovat, byť v jiné osobě. Co se týče vstávání, kvůli nepřetržitému provozu na oddělení ARO nerozeznávám dny všední a sváteční či víkendové. Snad je mi výhodou, že ve spánkovém režimu jsem „skřivan“, tím pádem mi brzké vstávání nečiní žádný problém. A tak i ve dnech volna vstávám já i má rodina časně a odměnou je mi skutečnost, že rána v Beskydech patří k nejkrásnějším úsekům dne, kdy se vyplatí být vzhůru. Co mi však občas činí problémy, jsou noční služby. S přibývajícím věkem a vysokým pracovním tempem jsou pro mě stále náročnější. Doufám, že v závěru své kariéry budu už pouze v modu ranních služeb. Prozatím mi ovšem směnný provoz vyhovuje, protože ve dnech volna se mohu plně věnovat rodině a svým soukromým aktivitám.

Nechat si ošetřit ránu nejspíš bolí, i když to dělá odborník jako vy. Hojení chronických ran je navíc dlouhodobý a nepříjemný proces. Na vás se ale pacienti usmívají. Jak to?

Chronické rány samozřejmě nejsou zrovna příjemnou a jednoduchou záležitostí. Jedná se vesměs o pacienty geriatrické, polymorbidní, ale někdy i o neřešitelné diagnózy. Proto je u nehojících se ran asi nejdůležitější empatie, podrobná opakovaná edukace, ale i důslednost personálu a spolupráce pacienta. Nehojící se rány jsou obecně, ale zejména u pacientů s onkologickým onemocněním a cévním postižením končetin velmi bolestivé procesy, kdy pacienta musíte dokázat přesvědčit o důsledném dodržení osvědčených postupů léčby a o dodržení režimových opatření. Já často narážím na nedodržování režimových a léčebných postupů, obzvláště v ambulantní sféře u ošetřování nehojících se ran, a zde jsem velmi razantní a důsledná a mým pacientům mnohdy do smíchu není. Ovšem troufám si tvrdit, že v mnoha případech jsem léčbu dotáhla do zdárného konce. Z randomizovaných studií je známo, že základními problémy u nehojících se ran jsou bolest a jistá sociální izolace pacientů, kterou sekundární znaky nehojících se ran, což je výrazná sekrece a často silný zápach, výrazně zhoršují. Pokud se spolu s léčbou odstraní i tyto nepříjemné symptomy, začínají mi pacienti plně důvěřovat a jistý zlom v léčbě se stává pro pacienty optimistickou nadějí. S mnoha pacienty se vídám mnoho měsíců, někdy bohužel i let, a proto zde dochází k vybudování pevných základů vztahu pacient versus zdravotník. Často znám většinu rodinných příslušníků svých pacientů, jejich životní radosti a smutky. Přiznám se, že tady se hroutí má asertivní povaha a velmi špatně nesu nezdary v léčbě a občas i úmrtí pacientů, které tak dobře znám.

Jak jste spokojená s podmínkami, za kterých pracujete?

Na mém kmenovém pracovišti, na ARO, se vždy sešli vysoce erudovaní lékaři a sestry. Mé současné pracoviště je vybaveno stejnou moderní technikou, s jakou jsem pracovala ve fakultní nemocnici. Podmínky pro odbornou práci mám na vysoké úrovni. Obrovskou devizou je zde ovšem personál, kdy vztahy fungují na bázi „náhradní“ rodiny a člověk chodí do práce opravdu rád a s nadšením. Co se týče podmínek pro práci odborné konzultantky pro léčbu chronických ran, tak zde jsem od vedení nemocnice dostala obrovský prostor působnosti a možnosti rozvoje a zavádění novinek jak pro hodnocení, tak pro léčbu nehojících se ran. Umožnili mi sestavit tým konzultantek a byl mi přidělen lékař-chirurg. V rámci týmu je výborná atmosféra a dokonale se doplňujeme. Tento tým pro léčbu chronických ran považuji za své „dítě“ a jsem na něj patřičně hrdá. Momentálně je náš převazový tým v pilotním sledování digitalizace fotodokumentace ran, která má posloužit k lepší přehlednosti a úspěšnosti léčby.

A co si myslíte o finančním ohodnocení sester?

Tohle téma má vždy dvě strany. Medializování průměrného platu zdravotníků v ČR dokáže velmi rozčílit a na druhou stranu rozlítostnit. Finanční ohodnocení je mezi zdravotníky pracujícími ve státním sektoru a zdravotníky pracujícími v soukromém sektoru napříč republikou rozdílné a nebojím se říct, že jde o propastný rozdíl. Pokud by zde došlo k jistému dorovnání platů směrem k platovému ohodnocení zdravotníků pracujících ve státním sektoru, jistě by došlo k částečnému zklidnění situace, která teď ohledně finančního ohodnocení a jisté demotivace zdravotníků pracovat v tomto oboru je. Ovšem to je problém, který se musí v zájmu zachování kvality poskytované péče řešit na bázi ministerstva a vlády, protože jinak zlepšení nemůžeme očekávat. V tomto ohledu si nesmírně vážím své také nominované kolegyně Dany Krásové, která je v těchto věcech velmi orientovaná.

Dovedete si představit, že byste si řekla „a dost!“ a šla dělat něco jiného?

Na tuto otázku bude má odpověď velmi krátká. Nedokážu si vůbec představit, že bych pracovala v jiném oboru, a doufám, že u mě nikdy nedojde k razantnímu zatmění mysli, kdy bych řekla „odcházím a již nikdy více“.

S kým jste vítězství v Sestře roku oslavila po návratu?

Přiznávám se, že já moc slavicí typ nejsem. Jsem spíš spontánní a plánované akce nejsou úplně mým šálkem kávy. Navíc poslední dobou vyhledávám klidná a tichá místa, která mi poskytují zdejší hory, já si tam dokonale odpočinu. Vracela jsem se domů ve čtvrtek po galavečeru a cesta trvala bezmála 6 hodin, takže po příjezdu domů, kdy mi nejprve mí mílí gratulovali, jsem směřovala do postele a svůj úspěch slavila plnými doušky ve spánku. Další den jsem již měla noční službu. Zatím žádné bujaré oslavy opravdu neproběhly. Užívám si momentálně krásných slunečních dnů a to mi k dokonalému štěstí stačí. Nicméně touto formou bych chtěla dodatečně poděkovat za nominaci hlavní sestře Nemocnice Valašské Meziříčí Mgr. Janě Pelikánové, díky které jsem se mohla zúčastnit galavečera Sestra roku 2015 a následně tuto nominaci proměnit ve vítězství v kategorii přímá ošetřovatelská péče. Neskutečně si tohoto ocenění vážím a považuji ho za jeden z mých vrcholů kariéry práce ve zdravotnictví.

Ohodnoťte tento článek!