Interní lékařství má stále budoucnost

Vzdělávání mladých internistů, mezinárodní spolupráce i budoucnost interního lékařství, to byla témata, o nichž přijely diskutovat dvě stovky odborníků z 25 zemí na třetí Pražské evropské dny interní medicíny (PEDIM). Informace o akci, která se konala od 31. května do 1. června v hotelu Vienna House Diplomat Prague, nám poskytl prezident PEDIM a předseda České internistické společnosti ČLS JEP prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM.
KONGRESOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ

Kongres, kterého se účastnili internisté, praktičtí lékaři i specialisté, proběhl letos ve dvou paralelních sekcích – anglické a české – a zahrnoval širokou problematiku vnitřního lékařství. „Naší snahou bylo zaměřit kongres zejména na mladé internisty a zařadit i aktuální tématiku předatestačního vzdělávání.
Chceme, aby v rámci takzvané duální specializační přípravy měli mladí lékaři zařazení do interního kmene usnadněnou atestaci i v dalších oborech, jako je angiologie, endokrinologie, diabetologie či nefrologie, “ uvedl Češka a připomenul zmatek a nejistotu, které ještě donedávna provázely specializační přípravu lékařů.

Na kongresu společně s hlavními tématy, jako jsou metabolická onemocnění, kardiologie, antikoagulační léčba či diabetologie, zazněly příspěvky například na téma očkování dospělých, vzácná onemocnění či familiární hypercholesterolemie. Právě pro poslední z témat je významná mezinárodní spolupráce, přičemž vůdčí roli v probíhajícím projektu vyhledávání pacientů s touto poruchou má Česká republika. Problematice se věnovala mezinárodní panelová diskuse.

Význam interního lékařství

Richard Češka zdůraznil stálý význam interního lékařství navzdory prohlubující se superspecializaci v medicíně.
„Například u méně frekventovaných diagnóz má internista klíčové postavení. Na to, aby rozpoznal možné příznaky nebo vůbec pomyslel na vzácná onemocnění, musí spolupracovat s ostatními specialisty a být důkladně vzdělán. Byla zde prezentována kazuistika pacientky, jíž stanovili diagnózu po 30 letech nemoci, a to až před smrtí. Jiná pacientka skončila v důsledku vzácné enzymatické poruchy a následného kostního postižení na invalidním vozíku, ačkoli se jednalo o léčitelné onemocnění a průběh nemoci šlo tedy zastavit,“ ukázal na příkladech prof. Češka.

Snahou organizátorů kongresu bylo začlenit do programu příspěvky zahraničních řečníků, z nichž mnozí představují špičky ve svém oboru.
„Chceme, aby si mladí lékaři uvědomili, že co děláme u nás, je naprosto srovnatelné s tím, jak to dělají v nejvyspělejších západních zemích. Že medicína v České republice, a podobně u našich slovenských kolegů, je na velmi vysoké úrovni – navzdory personálním a jiným problémům, s nimiž se potýkáme,“ zdůraznil Richard Češka. Obor interního lékařství je v jednotlivých zemích historicky koncipován odlišně. Zatímco v zemích, jako je Velká Británie či Skandinávské země, je interna v kontextu ostatních specializací spíše upozaděna, jinde, například v Německu nebo Švýcarsku, získává na větším významu. V Itálii, Španělsku či Portugalsku je pak interna dominujícím oborem medicíny.

Vzdělání, zkušenost i pokora

A jak vidí prof. Češka budoucnost české interny? Podle něj na jedné straně paralelně s rozvojem vyšetřovacích a léčebných metod poroste význam superspecializací, na druhé straně budou potřeba odborníci schopní syntetizovat jednotlivé poznatky, a to zejména u polymorbidních nemocných, jakými jsou například geriatričtí pacienti. Vedle praktických lékařů tuto funkci mohou zastávat právě internisté. „Zatímco specialistu často zajímá prioritně nový katétr nebo inovativní endoskop, internistu podle mého baví především ta detektivka diferenciální diagnózy,“ myslí si Richard Češka. Medicína je z jeho pohledu stále umění, kde svou roli hrají i intuice a štěstí. „Samozřejmě, že na prvním místě je potřeba toho hodně znát a celoživotně se vzdělávat. Stejně tak je ale neocenitelná zkušenost. Po dvaceti třiceti letech praxe je mnohem větší pravděpodobnost, že některou i vzácnější nemoc rozpoznáte – třeba proto, že jste se již s něčím podobným setkali. Ale je tu ještě jeden důležitý faktor. Pokora před tím, co nevíme. Lékař by si měl umět přiznat: ‚toto nevím, a měl bych se někoho zeptat.‘ Najít odvahu si říct ‚mám pacienta a nevím, co s ním‘, to je hrozně důležitá věc,“ uzavřel prof. Češka.

Ohodnoťte tento článek!