Jak se ČSSD nenápadně střelila do nohy

Na zevrubné hodnocení rošády ve vedení sociální demokracie je ještě brzy. Někteří oceňují odvahu Bohuslava Sobotky uhnout stranou a nechat finální fázi volební kampaně na jiných. Jiní socialisty rovnou odepisují. Upozaděný stranický rebel Jeroným Tejc dokonce na Twitter v (nepřiznané) parafrázi nedávného výroku britského konzervativního poslance Nigela Evanse napsal: „Volební manažer Honza Birke žádal, abychom se nestříleli do nohy. Obávám se, že jsme se střelili do hlavy.“ Nicméně ve stínu těchto velkých pohybů ve stále ještě nejsilnější vládní straně by neměla zaniknout střela, kterou ČSSD skutečně vyslala do vlastní nohy a bude kvůli ní v předvolební kampani ošklivě kulhat.

Ten výstřel zazněl v Praze. Zdejší členové ČSSD, jak je odnedávna pravidlem, rozhodovali v referendu o finální podobě kandidátní listiny pro sněmovní volby. Vybírali, zda Prahu do voleb povede náměstek primátorky a čerstvý místopředseda strany Petr Dolínek, anebo ministr zdravotnictví a dlouholetý předseda pražské organizace Miloslav Ludvík. A Ludvík velmi těsně prohrál – hlasovala zhruba tisícovka pražských socialistů, třetina hlasů byla neplatná a mezi zbylými sedmi stovkami vyhrál Dolínek o 14 hlasů.

Uvedených 14 pražských sociálních demokratů rozhodlo o tom, že v tématu, které bývá pro ČSSD před volbami zcela klíčové, bude strana v celé republice velmi nepěkně pajdat. Ludvík totiž porážku nepřijal příliš stoicky a prohlásil, že se vrací do Motola (odkud tedy technicky nikdy neodešel) a že bojovat za zdravotnickou část volebního programu ČSSD se mu bez vyhlídky na poslanecké křeslo nechce.

Dá se pochopit, že Dolínkova hvězda je na vzestupu a že strana ráda uvidí v Praze mladého kandidáta. Hlavní chybou bylo především nechat boj tímto způsobem vyhrotit. Pro Ludvíka je to hodně hořký konec krátké kariéry ve vrcholné politice a pro ČSSD je jeho vyšachování vrcholně netaktickým manévrem. Protože ať si o Ludvíkovi myslíme cokoli, socialisté v něm ztrácí svého jediného použitelného mluvčího pro zdravotnictví. A to je téma, které by straně mělo být víc než blízké. Je pravděpodobné, že tíha boje za zdravotnický program spadne na Ludvíkovu náměstkyni Lenku Tesku Arnoštovou. Té na pražské kandidátce připadlo třetí místo. Jenže dosud se ve zdravotnické oblasti profilovala spíše úzce přes práva pacientů a kontakt s pacientskými organizacemi, případně v boji za protikuřácký zákon. Záběr na celý systém zdravotnictví jí chybí a navíc, málo platné, jako mladá právnička a úřednice představuje v debatě jinou váhovou kategorii než dlouholetý šéf největší české nemocnice.

Možná socialisté ještě zmobilizují nějaké personální rezervy. Zkušených lékařů a ředitelů nemocnic s hlubokým vhledem do zdravotnictví v řadách pár mají. Jenže být úctyhodný profesor jako Jan Žaloudík nebo Roman Prymula ještě neznamená být také zdatný tribun, který o příslušné představě fungování zdravotnictví dokáže přesvědčit náměstí. Ludvík v sobě přinejmenším kousek takového talentu našel. Že se jej socialisté rozhodli zahodit, to nelze označit jinak než jako selhání personální politiky.

O autorovi| autor je komentátorem deníku E15

Ohodnoťte tento článek!