Jak se vypořádat s následky nehody? Často tápou i odborníci

Úroveň rehabilitačních a lázeňských pracovišť je v České republice špičková. V mnoha směrech nám je může závidět – a také závidí – celý svět. Jenže tuzemští pacienti, kteří opouštějí traumacentra v nemocnicích, často netuší, kde by měli hledat péči vhodnou právě pro ně. I proto letos vznikl projekt Poúrazová péče.

Smrtelných následků autonehod sice podle policejních statistik ubývá, zvětšuje se ale podíl těžkých zranění. V loňském roce řešili policisté každý den průměrně 270 dopravních nehod. Bezmála každých dvacet minut je na našich komunikacích zraněn jeden člověk. „Většinu lidí nikdy ani nenapadlo přemýšlet o tom, jak by jim vážný úraz mohl změnit život,“ říká Jan Povýšil – paralympijský medailista, mistr Evropy a čerstvý mistr světa v plavání. Ví, o čem mluví. Od svých patnácti let je po úrazu do značné míry závislý na vozíku. A letos se stal garantem projektu Poúrazová péče.

„Pacienty by k nám měli směrovat ošetřující lékaři z nemocnic, kam se po úrazech dostávají a kde jim medicínská péče často zachrání život. V praxi to ale příliš nefunguje,“ popisuje situaci, do níž se každoročně dostávají tisíce lidí po autonehodách, Mgr. Klára Moravcová, vedoucí fyzioterapeutka pražské Rehabilitační kliniky Malvazinky.

V České republice existuje nejvíce lůžek akutní péče v celé Evropské unii, zatímco na rehabilitaci či paliativní péči se jich již nedostává. „Jen akutních pacientů s poškozením mozku po úrazech, cévních mozkových příhodách, operacích nádorů na mozku a mozkových cévách přijmou nemocnice ročně 60 až 90 tisíc. Třetina z nich se do roka spontánně zlepší, třetina, bohužel, naopak umírá. K tomu připočtěte úrazy páteře a zlomeniny,” vypočítává zástupy nemocných, jež by potřebovaly rehabilitaci, Jakub Pětioký, náměstek pro rehabilitaci, vědu a výzkum Rehabilitačního ústavu v Kladrubech.

Maraton na šest kroků

Jel zachránit život slévači, kterému chrstnul do obličeje rozžhavený hliník. A málem sám zahynul. Sanitka se zapnutým majákem, již řídil Martin Lupač z Moravskoslezského kraje, se střetla s předjížděným autem, protože jeho řidič začal v tu chvíli odbočovat vlevo. Těžce zraněného řidiče hasiči ze sanitky vystříhávali téměř hodinu, vrtulník jej dopravil do nemocnice, kde dva měsíce ležel v bezvědomí.

„Z nehody si nic nepamatuji, vím to jen z doslechu,“ vzpomíná po dvou letech na nehodu Martin. Dalších pět měsíců strávil jako „ležák“ a učil se obracet. „Od té doby vím, jaká je to pro miminko makačka, když se učí pást koníčky,“ usmívá se už dnes. Vozík, chodítko a prvních šest kroků bylo jako vyhrát maraton na olympiádě. „Nejvíce jsem se těšil, až si stoupnu k umyvadlu,“ vybavuje si. „To, co jsem nedobrovolně prožil, mne naučilo vážit si věcí, které si zdravý člověk ani neuvědomuje a bere je jako samozřejmost,“ bilancuje Martin.

Vrcholový trénink v Klimkovicích

V loňském roce byl Martin v Sanatoriích Klimkovice, jež jsou do projektu Poúrazová péče rovněž zapojena. Podle jeho slov mu tam hodně pomohli. Kdo jimi ale prošel, ví, že přirovnání některých léčebných programů k tréninku vrcholových sportovců sedí.

Týká se to zejména programu, který je známý jako KlimTherapy. „Je to ucelený koncept rehabilitační péče o klienta, s nímž pracuje fyzioterapeut systematicky denně tři až čtyři hodiny. Nejpodstatnější částí je samozřejmě cvičení, během něhož se používá tzv. kosmický obleček se soustavou gum, který si může fyzioterapeut nastavit tak, aby pomáhal nahradit dosud nefunkční nebo oslabené svaly,“ vysvětluje vedoucí fyzioterapeutka Mgr. Romana Holaňová. Zdůrazňuje, že klient musí být fyzicky i psychicky připraven. „Nejde o zázračnou metodu, je to dřina, která se ale vyplácí,“ dodává.

Dcera se znovu narodila

„Na přijetí do Rehabilitačního ústavu Kladruby se může čekat až několik měsíců a spoustu pacientů musíme rovnou z kapacitních důvodů odmítnout, pacienti pak jdou do jiného zařízení. Prioritu mají propuštění z akutní péče,“ říká Mgr. Jakub Pětioký, který je ve své práci mezinárodně uznávaným odborníkem.
V Kladrubech pomohli i Martině, jež se po těžké autonehodě znovu narodila, při návratu do života musela ale projít ještě dlouhou a strastiplnou cestu. „Obvolali jsme a objezdili spoustu míst, kde by mohli dceři pomoci, ale byla to katastrofa. Lůžka nejsou, zjistili jsme,“ vzpomíná její otec Vlastimil Žižka. Nakonec se jim podařilo Martinu umístit právě do Kladrub, kde se začala velmi rychle zlepšovat a stoupat ve všech dovednostech.

Martina je teď ve fázi, že se učí žít, nakupovat i vařit, většinou podle receptu. Omezení je stále poznat i na řeči, neumí se rozhodnout, což má velký vliv na její psychický stav, a má stále problémy s rovnováhou. Její otec říká, že sama v bytě být zatím dlouhodobě nemůže, ale že jí pomáhá její přítel, rodina i přátelé, kteří s ní bydlí.

Má hrůzu z cesty na kontrolu

Zhruba před rokem jeli manželé Jitka a Josef autem po hlavní silnici nedaleko Třebíče. Z vedlejší cesty jim nedalo přednost poštovní auto. Dál už si nic nepamatují. „Určitě bych raději celý následující rok vymazala,“ říká Jitka.

Josefa po nehodě odvezla záchranka do blízké Třebíče, měl totiž těžký otřes mozku, zlomená žebra, zlomenou hrudní kost a další závažná zranění. Paní Jitku záchranáři hodinu vyprošťovali z havarovaného vozu a byla letecky přepravena k dalšímu ošetření. Její život zachraňovali specialisté na brněnské Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. „Počet zlomenin a operací ani nepočítám. Po probouzení z umělého spánku, kdy nevíte, co se stalo, a kdy vám z různých částí těla koukají hadičky, dráty i železa a máte téměř nesnesitelnou bolest, si přejete znovu usnout a už se nevzbudit. Nejhorší je psychika,“ svěřuje se Jitka. „Pár těžkých chvil bylo, ale když jsem zjistila, že manžel žije a že celá rodina mě celou dobu navštěvovala, tak jsem si uvědomila, jak to pro ně všechny muselo být těžké, a bojovala jsem ze všech sil.“

Dnes manželé Jitka a Josef pravidelně docházejí na rehabilitace. „Oba jsme již v důchodu. Dříve jsme rádi jezdili na výlety jak autem, tak na kolech, ale teď se učíme žít jinak. Život už nikdy nebude jako dřív. Změnil se celé naší rodině,“ a dodává: „Auto teď nemáme. Manžel zatím neřídí a já mám hrůzu, když musím jet na kontrolu.“

Trauma zažil i psychiatr

O psychických následcích autonehod ví – nejen z odborné literatury, ale i z vlastní zkušenosti – i ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý. „I když nedojde k žádnému zranění, může se u některých lidí rozvinout posttraumatická stresová porucha, protože při nehodě mohou být svědkem zranění, nebo dokonce úmrtí někoho z jejich blízkých,“ vysvětluje uznávaný psychiatr. Narušení fyzické integrity podle něj samozřejmě situaci komplikuje. „Už proto, že koordinace mezi jednotlivými lékařskými profesemi u nás stále není dostatečná. Specifická práce s traumatem není v běžném portfoliu psychologických intervencí,“ podotýká Hollý.

Vzpomíná na nehodu, jejímž účastníkem se stal před 15 lety na pražské Jižní spojce. „Kolona, já jsem dobrzdil, řidič za mnou ale ne,“ popisuje okamžik srážky. Ke zranění nedošlo a škoda se pohybovala do 100 tisíc korun, takže objektivně žádné velké trauma. „Dodnes, když si mohu vybrat, jestli jet po obchvatu nebo centrem, volím centrum. Je to blokáda, která by u jiného člověka byla podvědomá, já si ji sice jako odborník uvědomuji, ale přesto mne ovlivňuje,“ přiznává.

Whiplash syndrom? Nevěříme!

Po autonehodě tzv. whiplash syndromem trpí spousta lidí. Přináší bolesti, problémy s viděním i rovnováhou, na rozdíl od jiných zranění ale není vidět. Vzniká následkem prudkého pohybu hlavy vpřed a hned zase vzad, jako když švihnete bičem, říká se mu také opěrkový syndrom.

Před sedmi lety měla paní Renáta autonehodu, když ji při odbočování přehlédl řidič kamionu. Její vůz doslova smetl. „Auto bylo na odpis, ale v tu chvíli si řeknete ‚Hurá, žiju!‘,“ svěřila se portálu projektu Poúrazová péče. V nemocnici dostala límec na krk, ortézu na rameno – a alou domů. Jenže přišly problémy s krční páteří, které neustupovaly. „Začala jsem mít být problémy se stabilitou a s očima, a to nemluvím o hučení a pískání v uších. Čtyři roky jsem obcházela doktory,“ vzpomíná a dodává: „Posílali mne k psychiatrům a psychologům, protože to prý mám v hlavě a nic mi není.“

Přestala chodit do práce, neboť jakákoli zátěž na oči měla vliv na její stabilitu. Teprve poté, když v rádiu náhodou slyšela rozhovor s předním českým odborníkem na Whiplash syndrom doc. MUDr. Dr.med. Alešem Hahnem, CSc., z pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, pochopila, co jí vlastně je. Absolvovala u něj vyšetření, které diagnózu potvrdilo. Ostatní lékaři až na výjimky ani ji, ani závěry renomovaného odborníka neberou vážně. „Doktor Hahn a jeho diagnózy…“, ušklíbl se prý její neurolog…

Široké spektrum následků

Primář Léčebných lázní Jáchymov MUDr. Jindřich Maršík potvrzuje, že při dopravní nehodě může dojít „jen“ k poranění měkkých tkání bez zlomenin a dalších zranění. „Pokud nastane prudký předklon a záklon hlavy, má to za následek poranění měkkých tkání krku, v nejtěžších případech i kostí, což může vést k dlouhodobým následkům v podobě bolestí šíje, hlavy, brnění v horních končetinách a rozvoji funkčních poruch,“ popisuje lékař s bezmála dvacetiletou praxí v lázeňství.
Připomíná, že při dopravních nehodách dochází k působení velké energie. Rozhodující je směr a síla nárazu. „Dochází k širokému spektru následků od smrti po lehčí poranění. Čelní srážky doprovází poranění hlavy, mozku, zlomeniny obratlů, poranění hrudníku. Přidat se mohou zlomeniny dolních končetin, případně kyčlí a pánve, pokud tělo narazí například do palubní desky vozidla,“ vypočítává možné následky primář. Boční nárazy podle něj zase často vedou k poranění ramene nebo celé končetiny, ale i hlavy či nohou. Rozhodující je přitom rychlost. Čím je vyšší, tím větší je i riziko poranění páteře a míchy.

Vozík ji omezuje jen na souši

Pro Jarmilu Onderkovou je aktivní trávení volného času synonymem sportovního potápění. Pod hladinou se cítí volná. Ostatní aktivity, jako návštěva divadla, kina či jiných kulturních zařízení, jsou pro ni komplikovanější. Musí sedět na upravených místech pouze v první řadě z boku, nebo naopak v řadě poslední. Už 28 let je totiž po autonehodě odkázaná na invalidní vozík.

K nehodě došlo 15. října 1989, když skončila službu jako zdravotní sestra na dětském oddělení v Kutné Hoře a jela na sraz s kamarády. Dobu listopadové euforie prožila vleže na zádech na jednotce intenzivní péče v pardubické nemocnici, bez možnosti se otočit nebo posadit. Lékaři zjistili, že poraněná mícha a kompresivní zlomenina obratlů se operací „opravit“ nedají. Během téměř třiceti let sice lékařská věda v mnohém pokročila, ale v případě Jarmily by nepomohla ani dnes.

Bývalá zdravotní sestřička dne nejvíc času tráví několikrát týdně na besedách ve školách po celé republice. Osvětě se věnuje již třetím rokem. „Naše setkání ve školách jsou pokaždé jiná, jiné děti, jiná atmosféra. Když se ptáme na jejich zkušenosti s úrazem, stává se, že už i malé děti zažily autonehodu s rodiči, při níž někdo zemřel,“ uzavírá Jarmila.

„Pacienty, kteří se v Rehabilitačním ústavu Kladruby vracejí do života, nečeká žádná rekreace. Spíš každodenní osmihodinová tvrdá práce.“ Jakub Pětioký.

Projekt Poúrazová péče

Projekt Poúrazová péče chce přispět ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu a zároveň si klade za cíl zlepšit informovanost laické veřejnosti, ale třeba i lékařů, o možnostech boje s následky dopravních nehod. Zapojila se do něj řada špičkových pracovišť poskytující následnou péči. Doporučení odborníků i příběhy obětí nehod lze nalézt na portálu www.pourazova-pece.cz.

Garant projektu Jan Povýšil letos intenzivně trénoval. Vyplatilo se. Začátkem prosince si na mistrovství světa v Mexiku vyplaval zlato.
Pacienty, kteří se v Rehabilitačním ústavu Kladruby vracejí do života, nečeká žádná rekreace. Spíš každodenní osmihodinová tvrdá práce, říká Jakub Pětioký, náměstek pro rehabilitaci, vědu a výzkum.
Železný sloup, který ohnula sanitka, jíž řídil Martin Lupač. Z nehody, kterou nezpůsobil, si naštěstí nic nepamatuje.
Vedoucí fyzioterapeutka Sanatorií Klimkovice Romana Holaňová s nadsázkou přirovnává některé léčebné programy k tréninku vrcholových sportovců.
I když nedojde k žádnému zranění, může se u některých lidí rozvinout posttraumatická stresová porucha, připomíná ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý. Foto: Archiv Martina Hollého

Ohodnoťte tento článek!