Jak se zachovat, když zdravotnické zařízení napadne VIP

Jeden z francouzských králů si vybral osobního lékaře a důrazně mu sdělil, že se k němu nemůže chovat jako k obyčejnému pacientovi, ale jako ke králi. „To nepůjde, Sire,“ odpověděl lékař, „já se totiž ke každému pacientovi chovám jako ke králi.“

Tvůrcům se často výsledky jejich aktivit vymknou z ruky a žijí dál svým vlastním životem, který se liší od toho zamýšleného. To se stalo také s pojmem VIP (plurál VIPs, dále nesklonné), který vypustil do světa začátkem 2. světové války Winston Churchill. Tehdy tak označil osoby nezbytné k vedení války a ke konečnému vítězství a tihle lidé, vskutku velmi významní, se měli těšit všemožné ochraně a péči, aby se při svém hlavním úkolu nemuseli rozptylovat.
Jak známo, po válce je každý frajtr generálem, a tak se v mírových dobách do spolku vyhrazeného králi, premiérovi, několika minis trům, pár finančníkům, zbrojařům a generálům začal cpát kdekdo. Takže k osobám nezbytným pro chod státu přidávají zástupci elit a celebrity z oblasti vědy a umění a s nimi různé pseudocelebrity lokálního, okresního či minutového formátu, dokonce oxymoronsky označené negativní celebrity (vrahové, silniční piráti, lepší lupiči), vítězové v pojídání párků a majitelé třínohých slepic. Celý ten spolek lze označit našim pubertálním úslovím: „Mají doly na povidla, tetovanýho tatínka, tři dírky do nosu a navíc si myslí, že z jejich trávicího traktu vychází fialkový mejdlo!“

VIP syndrom

Již v padesátých letech minulého století si pozornější lidé všimli, že když někteří zvlášť oprsklí z této party vtrhnou do zdravotnického zařízení, začnou tam řádit jak Vizigóti na dobytém území. Začali se tím zabývat příslušní experti a došli k závěrům, které pojmenovali VIP syndromem. Podstatou je, že VIP „na daném pracovišti způsobí vřavu“ – chaotickou změnu provozu s všestranným upřednostněním svých potřeb.

Syndrom má čtyři základní rysy: ?? VIP působí zastrašujícím dojmem, ?? vyžaduje péči podle svých vlastních dispozic, ?? vyvolá mimořádná opatření, ?? zdravotníci se chtějí vyvarovat jeho nelibosti a naopak dosáhnout nejen jeho souhlasu, ale jeho zřejmého uspokojení.
Tato snaha ve svých důsledcích vede nezřídka k suboptimální péči. Dojemnou snahu zpříjemnit jednomu VIP život na psychiatrickém oddělení prokázal lékař, který nechal současně přijmout mladšího kolegu, aby v roli nedobrovolně hospitalizovaného pacienta posloužil jako společník i svědek správné léčby.

„Já potřebuju doktora!“

Kominík nosí štěstí, VIP problémy. Neštěstí nechodí nikdy samo, proto za VIPs chodívají průvody oficiálních i neoficiálních osob. Jejich výčet začíná tajnými agenty a bodyguardy, pokračuje přes spřátelené VIP ze sousedních zemí, sekretářky, vizážistky a končí domácími mazlíčky. Někdy přijde i kouzelník! Příšerný však je slet různých odborníků, kteří hodlají mluvit do léčení, a pokud byste doufali, že to už byl vrchol, tak několikanásobně hnusnější jsou vlezlí paparazziové.
Není divu, že pod takovým tlakem vypadne i zkušený personál z profesionální role. Existují desítky skutečných příběhů, které si co do formální stránky nezadají s dobrými komediemi, co do výsledků s tragédiemi. Jako učebnicový příklad může sloužit nejzbabranější řešení v dějinách soudního lékařství: atentát na prezidenta Kennedyho.
Po neúspěšném atentátu na prezidenta Reagana vtrhli na operační sál čtyři nemytí agenti FBI a rozcapovali se tam. K jistému senátorovi amerického kongresu, jehož jméno je již nezajímavé, se slétlo devět různých odborníků, kteří se navzájem popírali a potírali; kdo ale mezi nimi chyběl, byl jeho osobní lékař.
Zoufalý je autentický výkřik – ve svém zařízení hospitalizované – zakladatelky a ředitelky velké nemocnice: „Jézusmaríajózef! Tady je to samej specialista, ale já potřebuju doktora!“ Když profesor Pafko ještě na Vinohradech operoval Václava Havla, pronajal si televizní štáb jeden byt přes ulici, odkud pořizoval a vysílal záběry převlékajícího se prezidenta, sestřičky odcházející po službě z nemocnice byly pronásledovány až do tramvaje.
Navzdory všem tlakům je třeba si především uvědomit, že VIP pacient je z hlediska biomedicínského vybaven stejným organismem jako všichni další a není třeba uvažovat o žádných VIP postupech. Měla by mu tedy být zajištěna vysoce profesionální péče. Je nutné, aby vedoucí pracoviště vyhlásil sice středověké, ale jediné možné heslo „Cuius regio, eius religio“ a nemilosrdně potlačil všechny hereze, a to až do okamžiku, než skutečně odpovědné nadřízené orgány rozhodnou jinak.

Do té doby: 1. Neměňte platná pravidla a nepřizpůsobujte je cizím požadavkům, přestože je na takové změny vyvíjen tlak. Zachovejte zaběhanou praxi. Její pozměňování zvyšuje riziko chyb.
2. Pracujte jako tým, ne jako náhodně sestavené sdružení silných individualit. Sebedokonalejší specialista nesmí postupovat bez ohledu na ostatní. Za komunikaci s pacientem a s jeho rodinou je odpovědný vedoucí týmu.
3. Komunikujte, komunikujte, komunikujte! Náročný program, bezpečnostní opatření a možná nesehranost ad hoc vytvořeného týmu vyžadují trvalou a intenzivní vzájemnou komunikaci.
4. Věnujte velkou péči a pozornost komunikaci s médii. Odolejte tlaku médií a upřednostněte etický požadavek zachování mlčenlivosti a ochrany soukromí. Jako vzorový příklad je uváděna organizace této aktivity po neúspěšném atentátu na prezidenta Reagana v roce 1981. Tehdy byl pro styk s médii vyčleněn pouze jeden lékař, který nebyl součástí léčebného týmu, ale měl s ním úzký kontakt. Plán na komunikaci s médii sestavte co nejdříve! 5. Nepřipusťte „ředitelský syndrom“. Jak pacient sám, tak další osoby nebo instituce mohou naléhat na to, aby vedoucím týmu byla hierarchicky nejvýše postavená osobnost nemocnice, okresu, kraje. Je to možné připustit jen za těch okolností, že tento člověk je současně skutečně nejvýznamnějším expertem v dané problematice.
6. Péče má probíhat na nejpříhodnějším místě. Urgentní péče má probíhat na pracovištích k takové péči optimálně vybavených (JIP, ARO) a není možné ustupovat požadavkům na větší komfort, které by de facto zhoršily podmínky péče. Překlad do zařízení, která jsou pro pacienta i jeho doprovod pohodlnější, má proběhnout důsledně teprve, když to dovolí pacientův zdravotní stav.
7. Ochraňte pacienta, zajistěte mu bezpečnost. Jestliže pacientův zdravotní stav vyžaduje péči v samém centru nemocnice (jak je uvedeno v předchozím požadavku), je nutné i na úkor provozu zajistit přiměřenou ochranu tohoto místa.
8. Buďte opatrní při přijímání darů. Já bych zde spíš napsal: „Nevěřte Danaům, byť i dary přinášeli, ale pak by mě zardousil had.“ Prominenti mají někdy tendenci obdarovat ošetřující personál a pak je na místě „etický kalkul“. Přijmout dar od rodiny během akutní fáze je nanejvýš riskantní, doporučuje se diplomaticky převzetí oddálit až po ukončení léčby. U cizinců nutno přihlédnout ke kulturním tradicím; odmítnutí je v některých kulturách považováno za přímou urážku. 9. Spolupracujte s osobním lékařem VIP. Nemusí se nutně stát členem týmu, ale jako člověk, kterému VIP důvěřuje, by neměl být vynechán z konzultací.

Nejčastější výjimky v porovnání se standardy režimu a péče ?? Nutno zabránit vnášení alkoholu a drog, a to i za těch okolností, že pacient z nebezpečné Becherovky konvertoval k bezpečné slivovici. Instruovat zdravotnický personál, že je nesmí přejímat a předávat, ani pacientovi na jeho objednávku koupit.
?? Pacient a rodina mohou odmítnout diskuse o léčebném plánu či o prognóze, zejména je-li nepříznivá co do života nebo úzdravy. ?? Pacient může v izolovaném boxu nebo ve speciálním apartmá pociťovat sociální izolaci: informovat personál, aby projevoval empatii k jeho pocitům a toleroval méně vhodné vyjadřování. ?? Ošetřující personál se má povznést nad nevhodné vyjadřování pacienta i členů jeho rodiny, nezpracovávat je osobně a emocionálně, nedat se zatáhnout in. ?? Obeznámit personál s častějším výskytem narcismu u VIP pacientů, ale nepersonifikovat informaci.
?? Neuropsychické varovné známky mohou být přehlédnuty při svérázném chování pacienta a při současné snaze personálu netraumatizovat ho svými dotazy; je třeba zachovat profesionální standard a ke zdravotnímu problému se chovat stejně jako u jiného pacienta.

Ohodnoťte tento článek!