Jak uspět u atestace

Profesor Evžen Růžička.

V závěrečné části našeho seriálu vycházejícího z workshopu v rámci loňského 27. českého a slovenského neurologického kongresu, se dostáváme k tématu, o kterém referoval přednosta Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze prof. MUDr. Evžen Růžička, DrSc. Jeho cílem bylo upozornit na nejčastější chyby, jichž se lékaři dopouštějí při atestacích (v tomto případě z oboru neurologie).

Povinná stáž

V úvodu přednášející zmínil pravidla pro přípravu atestační práce, která schválila specializační oborová rada neurologie 22. října 2012 a jsou dostupná na stránkách odborné společnosti i jednotlivých lékařských fakult.

Připomněl, že nezbytným předpokladem složení atestační zkoušky je absolvování šestiměsíční stáže (5 měsíců probíhá samotná stáž, 1 měsíc pak předatestační kurz) na akreditovaném pracovišti vyššího typu. Tuto povinnost mají i žadatelé o atestace podle starších vzdělávacích programů.

Půlroční stáž je jistě pro domovské pracoviště atestanta z mnoha důvodů určitou komplikací (je nutno nalézt náhradu), stejně tak i pro něj samotného (často už má rodinu, musí se přesunout do jiného města atd.). Přesto je tento prvek podle profesora Růžičky velmi důležitý – lékař má možnost vidět diagnózy, ke kterým by se jinak nedostal, řadu postupů, s nimiž se na domácím pracovišti není možné setkat, a umožní mu to také obeznámit se s tím, co se od něj u atestace očekává, ačkoli třeba nebude stážovat na klinice, kde bude zkouška probíhat.

Otálení při výběru tématu

V průběhu stáže na pracovišti vyššího typu má atestant rovněž příležitost k dokončení atestační práce, která se předkládá ve formě originální publikace pro odborný časopis (podrobněji jsme se zpracování citací a úpravě rukopisu věnovali v předchozím dílu nazvaném „Na co myslet při psaní odborného článku“ – viz ZaM č. 3/2014).

Práce musí obsahovat vlastní pozorování – nestačí tedy jen vypracovat souborný referát, ale přijatelná je i prezentace souboru kazuistik s rozborem dané problematiky. Obecně se doporučuje formát rukopisu odborného článku např. podle doporučení časopisu Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie, tedy rozsah abstraktu do 250 slov a vlastního textu cca 2500 slov. Jak profesor Růžička uvedl, je důležité nedopustit se chyby již na začátku, tj. začít na práci myslet například teprve půl roku před atestací. To už totiž bývá velmi pozdě. Optimální je podle něj začít o tématu přemýšlet ještě před nástupem na stáž a včas jej konzultovat s garantem, který určí konzultanta, jenž atestantovi poradí s výběrem vhodné skupiny pacientů i metodikou klinického pozorování.

Práce by tak měla vzniknout v průběhu atestační přípravy (odevzdává se nejpozději 1 měsíc před nástupem na předatestační kurz). Lze ji nahradit předložením již publikované práce, která zpracovává vlastní klinická data a splňuje ostatní uvedené požadavky, vyšla v recenzovaném časopise v průběhu specializační přípravy a atestující je jejím prvním autorem.

Podcenění praktické zkoušky

Dalším bodem, kterému se autor sdělení věnoval, byla řada bazálních nedostatků, které se objevují při praktické zkoušce. Ta podle něj bývá někdy brána automaticky: „Dostanu pacienta, nějak ho vyšetřím, pak se vše odprezentuje…“ Praktická zkouška je ovšem nedílnou součástí atestace a bohužel se může stát, že ten, kdo této zdánlivě jednoduché části zkoušky nevěnoval dostatečnou pozornost, může u atestace utrpět neúspěch.

Jedná se vlastně o strukturu běžného chorobopisu: shrnout anamnézu (stručně, nepopisovat ji na dvě stránky), uvést hlavní zdravotní problém pacienta, zapsat výsledky objektivního vyšetření (zde je rovněž předepsaná struktura), učinit syndromologický závěr (případně topickou diagnózu, která má i v době nejrůznějších pomocných vyšetřovacích metod svůj význam). Nakonec je třeba sdělit pracovní diagnózu, diferenciální diagnostiku, návrh pomocných vyšetření a léčebného postupu.

Následně autor sdělení prezentoval komentáře svých kolegů z praktických zkoušek v roce 2012 (tedy krátce po zavedení nových pravidel pro atestační přípravu), podle nichž bylo zejména u lékařů z periferie zjevné, že nejsou dostatečně vedeni k tomu, aby přemýšleli o syndromech a topické diagnostice. Celkem dobře zvládali diferenciální diagnostiku, ale návrh vyšetření byl zpravidla velmi hypertrofický (vyšetřování „od hlavy k patě“ v praxi z mnoha důvodů není možné), neodpovídající právě proto, že neměli zvládnutou topickou diagnózu. Jakmile se objevil jen trochu složitější syndrom, vyvstal problém…

Přitom právě syndromologické myšlení je pro obor neurologie podle prof. Růžičky zcela zásadní. Proto by si podle něj uchazeči o složení atestační zkoušky měli již v průběhu specializační stáže začít uvědomovat a osvojovat zásady syndromologie; neuzavírat diagnózu předčasně, neuchylovat se okamžitě k pomocným vyšetřením, jejichž výsledky pak pouze zkopírují do protokolu. Podstatné také je, aby neurolog uměl sám zhodnotit snímky z CT či MRI a nespoléhal se pouze na jejich popis radiologem.

Atestační otázky – nebát se a selektovat

Změnu, kterou prošly atestační otázky od roku 2012, podle profesora Růžičky rozhodně nelze pokládat za záludné zkomplikování. Důvodem bylo především dát jim logičtější strukturu. Předchozí otázky vznikaly v průběhu let, postupně se nabalovaly další, ale často se jednalo jen o „útržky“ oboru. V současnosti by měly pokrývat celý obor (obecnou i speciální neurologii) a je na každém, kdo se učí na atestaci, aby – také díky svým učitelům a předatestačnímu kurzu – rozeznal, co je více a co méně důležité.

V této souvislosti uvedl jeden z mnoha příkladů, kdy se neúspěšný atestant vyjádřil, že „byl vyhozen za to, když nevěděl, jaké dvě izoformy toho kterého mediátorového kanálu existují v té které části mozku…“. Ve skutečnosti to byla spíše poslední kapka, kdy se sám zapletl do rozsáhlých úvah o působení určitého farmaka, tedy do oblasti v níž nebyl plně orientován, a přinutil examinátory v jím započaté diskusi pokračovat, což logicky vyústilo v „utonutí“ v komplikovaném tématu.

Všem adeptům atestační zkoušky v závěru profesor Růžička vzkázal: „Přistupujte k atestaci jako ke každé jiné zkoušce. Po pěti letech klinických zkušeností už by každý atestant kromě teoretických základů oboru měl být schopen pohovořit na jakékoli klinické téma a vystihnout jeho nejvýznamnější body, aniž by zabíhal do nepodstatných detailů. Jak už bylo uvedeno, veškeré informace o atestační přípravě a vlastní zkoušce jsou dostupné na stránkách odborné společnosti i jednotlivých fakult a všichni členové specializační oborové rady i kliničtí pracovníci, u nichž bude stáž probíhat, jsou připraveni adeptům atestací poradit a konzultovat s nimi jejich odborné zaměření.“ Předsedou specializační oborové rady pro neurologii je v tomto roce doc. MUDr. Petr Marusič, Ph. D.

Ohodnoťte tento článek!