Kam kráčíš, zdravotnictví?

Samozřejmě, že zdravotnictví kráčí stále jenom kupředu. Tedy pokud mluvíme o rozvoji zdravotnických technologií, a to specificky v oblasti zdravotnických prostředků a léčiv.

Tady je pokrok nepřehlédnutelný, magnetickou rezonanci už mají v každé Horní Dolní a biologická léčba je rok od roku dostupnější těm, kteří ji potřebují. Výrazně smutnější obraz nabízí pohled na zdravotnictví jako systém. Místo předvídatelného světa, ve kterém regulátor reguluje, pojišťovák pojišťuje, zdravotník léčí a občan jim všem za dobré služby přímo či nepřímo platí, máme systém plný konfliktů zájmů, kolektivní neodpovědnosti, markýrovaného řízení, deficitních a vědomě porušovaných pravidel, práva silnějšího, ročního horizontu úhradových vyhlášek a absence dlouhodobých investic do lidí, budov a zdravotních programů. Organizačně jsme uvázli v bezčasí mezi přídělovým socialistickým zdravotnictvím a regulovaným trhem, a tak už léta šlapeme vodu.

Klesající zájem o práci ve zdravotnictví je nejvážnější hrozbou pro jeho další vývoj. Technologie se dají koupit, ale výchova dobrých lékařek, lékařů, sester a bratrů je během na dlouhou trať. Marasmus v organizaci zdravotnictví mnohým po léta vyhovoval, ale ta věčná nejistota se už začíná zajídat i jim. Pro stále více regulovaný zdravotnický průmysl začíná být problematické uspokojování pekuniárních požadavků těch, kteří ovlivňují tržní úspěch jejich produktů. Politikům, rozhodujícím o směrování finančních toků, nemohl uniknout příběh Davida Ratha a jistě nechtějí vklouznout do jeho trepek. Ředitelky a ředitelé příspěvkových organizací by nepochybně dali přednost manažerským smlouvám před závislostí na přízni vrchnosti. Nemocniční manažeři, kteří dlouhodobě udržují chod svých zařízení porušováním zákoníku práce, by také raději měli jinou alternativu. Investoři, kteří by své peníze rádi vložili do zdravotnictví, před jeho rizikovým a obtížně předvídatelným prostředím přešlapují. No a všem dělníkům na vinici zdravotnictví by odlehlo, kdyby mohli věřit ve funkčnost a spravedlnost systému a věnovat se plně svým pacientům.

Sedm paradoxů zdravotnictví

Je nás hodně, kteří stojíme o změnu k lepšímu, ale ruce nám svazuje pocit marnosti každého snažení. Neúspěšných pokusů jsme si zažili habaděj a úspěšnost politikům přinášely spíše faktická nečinnost a populismus, než aktivní snaha prostředí měnit. Je celkem zřejmé, že odpovědné zdravotnictví není tím pravým volebním tahákem pro jakoukoli stranu a stejně tak sebelépe zpracované analýzy a koncepce zdravotnictví samy o sobě žádnou změnu nepřinesou. Nevidím jinou možnost, než toho dosáhnout cestou občanské společnosti, propojováním lidi podobných názorů a životních postojů, bez ohledu na jejich profesní nebo stranickou příslušnost. Tak to zkusme. Začněme veřejnou debatou o sedmi paradoxech českého zdravotnictví, za které pokládám tyto: 1. Občan má právo na bezplatnou zdravotní péči v rozsahu stanoveném zákonem, ale její rozsah není stanoven.
2. Zdravotnictví volá o pomoc, ale mezi státy EU

máme nejnižší soukromé výdaje.
3. Někde nám scházejí lékaři, ale v rámci EU jich

máme nadprůměrně.
4. Máme konkurenční systém veřejného zdravotního pojištění, ale bez konkurence.
5. Všechna zdravotnická zařízení jsou si ze zákona

rovna, ale některá jsou si rovnější.
6. Péče o chronicky nemocné ovlivňuje výsledky zdravotnictví a čerpá 80 % nákladů, ale nikdo ji neřídí.
7. Zdravotní a sociální péče má tvořit kontinuum, ale dělí je příkop.
Pokud se dobereme společné představy jak se s nimi popasovat, tak máme obsah kapitoly zdravotnictví v programovém prohlášení budoucí vlády v kapse. Pak jen zbývá vyvolat poptávku veřejnosti po moderním zdravotnictví, aby jí každá budoucí vláda musela vyjít vstříc. Maličkost.

O autorovi| MUDr. Pavel Vepřek, Iniciativa za moderní zdravotnictví

Ohodnoťte tento článek!