Když dáváte, tak hodně dostáváte

Domov pro seniory Anna v Českém Brodě vznikl v roce 2007 velkou přestavbou bývalého chorobince, který tu byl už od konce 19. století. Nyní je to příjemná členitá budova ve vilové čtvrti a jejím obyvatelům se tu dobře žije. Je to i zásluhou schopné ředitelky a ochotného personálu.

Jednou ze sester, které tu působí, je Jaroslava Krutská. Dříve pracovala na chirurgickém oddělení českobrodské nemocnice, poté vystudovala ještě rehabilitaci a zkusila v tomto oboru podnikat na vlastní pěst. Ovšem nájem a splácení drahých přístrojů, které si pořídila, bylo složité. A tak ji rádi přijali v léčebně dlouhodobě nemocných, kde se starala o vážně nemocné pacienty.
„Ráda jsem tam pracovala, byla to výborná škola,“ říká. Za čas se vrátila zpátky do Anny a dobrá pověst šla s ní. „Mám tu na starosti rehabilitaci a pracovní terapii.“ Kromě fyzioterapie má paní Jaroslava ve své gesci například cvičení na židlích, keramickou dílnu a další výtvarné techniky a ruční práce, vaření a pečení, cvičení zaměřené na trénování paměti, relaxaci s hudbou, zpívánky i čtení z Bible. „Co si uvaříme a upečeme, to si také sníme v,kavárničce‘ s posezením a hudbou,“ popisuje. Ovšem když je potřeba udělat cokoli jiného, kavárnička je tady pro všechny.
„To k tomu patří,“ tvrdí Jaroslava Krutská. „Peču dorty pro naše obyvatele, když mají kulaté narozeniny. Na Vánoce peču vánočky jednu za druhou. A kdo ji nemá, nepřinesou mu ji děti, tak je podělím. Naše klientky mi pomáhají péci v rámci rehabilitace; musím říci, že obyvatelům tady v Anně nerada říkám, klienti‘, přijde mi to jaksi hodně tržní, neosobní.“

Je na vás zřetelně patrné, že máte obyvatele domova opravdu ráda. Ale bez toho by to nešlo, viďte?

To máte pravdu, to by opravdu nešlo. Člověk tady musí všechno dělat s láskou, a mně opravdu nikdy nebylo zatěžko pro ně cokoli udělat. Jsem svobodná, ve 22 letech mi umřela maminka, prošvihla jsem pár let a pak už to nějak nešlo. Ale vůbec nelituju. Nelituju ani jediného dne, protože bych pravděpodobně nemohla dělat věci, které jsem dělala a stále dělám. Tady zkrátka musíte mít lidi rád.

Prý jste tu měli svatbu.

Ano, to byla velká událost. Upekla jsem novomanželům jako dárek velký dort.

Svatba je vždycky krásná, optimistická záležitost, ale v domech tohoto typu se přece jen stávají smutnější události.

Ano, bohužel. Ale i to je jeden z důvodů, proč zde pracuju. Beru si jako svůj životní úkol pomoc lidem přejít na druhý břeh.

Vy jste jistě věřící…

Ano, jsem. Nejhorší je, když lidé zůstanou sami a bojí se smrti. Každý si to samozřejmě nepřeje, ale na druhý břeh jsem doprovodila několik desítek lidí. Když mě požádali, abych tu zůstala, byla jsem s nimi do jejich posledního vydechnutí. Pak jsem je oblékla, jak si přáli… Měla jsem velké štěstí, že mi babička, mamka i taťka odešli, když jsem je držela v náručí. Víte, já neříkám, že umřeli. Jsem sice věřící, ale církev by mě asi upálila na hranici jako čarodějnici. Věřím v to, že se reinkarnujeme dál a dál, protože jeden život by byl strašně krátký. Beru život jako jeden stupeň, kdy nasbíráme zkušenosti a napravíme své chyby – a stoupáme dál. Ráda bych pracovala v hospici, ale ten tu není. Postavila jsem si malý domek tady vedle ve vesnici, v něm mám psa a kočku, tak to tady nemůžu nechat a jezdit daleko. Kdyby tady hospic byl, tak se v něm budu angažovat minimálně jako dobrovolník, protože je to hodně důležité.

Řekla bych, že vy už jste si své stupně dobra splnila…

Ale to nikdy nevíte. Kdo má pokoru, má všechno. Když s pokorou přijmete všechny nezdary a prohry, které se vám v životě staly, srovnáte se s tím. A to je pak pocit lepší než všechno zlato světa. Každý člověk v životě dostal nějakou facku. Jeden náš profesor ve škole nám říkal – holky, tohle si pamatujte: ke každému, s kým se v životě setkáte, se chovejte tak, jak byste chtěly, aby se choval k vám nebo vašim blízkým. Když se tím budete řídit, nakonec se všechno v dobré obrátí. A když uděláte chybu, poproste za odpuštění.

Vaše víra se mi líbí.

Věřím, že zákon karmy – zákon příčiny a následku – funguje. Někdy si říkáme: „Proč se tohle stalo právě mně?“ Někdy se to nestihne napravit v tomto životě, ale v dalším ano. Když teď někdo udělá šílenou lumpárnu, tak si to jednou tady musí odžít. Nepostoupil by nikam výš, pořád by byl dole.

Spousta z nás by tomu chtěla věřit, a pokud by věřila, tak by zároveň asi chtěla, aby si uchovala „své“ vědomí, svou identitu…

Víte, brána zapomnění musí exis tovat. Mnozí by pracovali jen pro své dobro, ne pro dobro druhých. Měla jsem pacienta, který už byl na konci cesty. „Já už tu vinu nemůžu snést, a nemůžu ti to říct…“ říkal. Tak se pomodlíme, odpověděla jsem. Neuměl se modlit, a tak po mně opakoval Otčenáš. Tři další pacienti, kteří s ním byli v pokoji, se modlili s námi. Po Zdrávas Maria se zklidnil, usnul a k ránu v klidu zemřel. Znala jsem i lékaře, kteří se na konci života dali na víru. I jim jsem do nemocnice nosila přípravky z léčivých bylin. Když mě osloví a požádají, snažím se pomoci.

Vaší velkou láskou jsou byliny.

Když jsem měla svou firmu, zabývala jsem se i tímto způsobem pomoci, ale pak na mě přišel anonym, že lidem radím čaje. Nakonec jsem si udělala tříletou školu – poradce pro regeneraci sil přírodními prostředky. V penzionu Anna pořádám přednášky a besedy, například o vitaminech a stopových prvcích, o léčivé síle kamenů – a především o bylinách. Toto téma se nikdy nevejde do jediné přednášky. Za deset let půjdu do důchodu, ale ráda bych sem chodila pomáhat s besedami a výtvarnými kroužky. Už ani nechci na dovolené, chci být v domečku, který jsem si postavila. A pomáhat lidem tady u nás. Pro mne je to největší odměna. Když někomu něco dáváte, tak přece hodně dostáváte i vy…

Ohodnoťte tento článek!