Když o něco jde, umím být tvrdá a za věc dokážu bojovat

Zkušenosti ze zahraničních misí v Jemenu či v Tanzánii ji naučily být tvrdou a zároveň pochopit křehkost i myšlení druhých lidí. Když nepomáhá v cizině, pracuje zdravotní sestra Martina Jurigová na Klinice anesteziologie a resuscitace ve FN Královské Vinohrady v Praze.

Když jste byla malá, hrála jste si s panenkami, nebo spíš na vojáky? Kdy jste v sobě objevila dobrodružnou povahu?

S panenkami jsem si asi nikdy moc nehrála, byla jsem spíše zvídavé a také trochu zlobivé dítě, které všude musí vlézt a všechno prozkoumat. V pubertě jsem pak přišla za rodiči s tím, že jedu stopem do Rumunska nebo slaňovat vodopády do Itálie. Nikdy jsem se ale, na rozdíl od některých mých kamarádů, nevydala do vyloženého nebezpečí, že bych cestu neměla připravenou nebo že bych vůbec nevěděla, kde složit hlavu. Kamarádi si sbalí batoh, vyrazí na letiště a odjedou třeba tam, kam se jim zrovna podaří koupit letenku.

Vaši rodiče vám nebránili?

Ani ne, já jsem je již od puberty pilně trénovala, takže to nesli statečně.

Jaké máte vzdělání?

Vystudovala jsem Střední zdravotnickou školu v Teplicích, pak jsem si udělala bakaláře obor záchranář v Budějovicích, a pak jsem absolvovala magisterské studium antropologie na Fakultě humanitních studií UK.

Co vás přivedlo k práci ve zdravotnictví?

Vždycky jsem chtěla dělat práci, která má nějaký smysl, že když se ohlédnu, vidím, že za mnou zůstalo něco smysluplného. Původně jsem chtěla studovat medicínu, ale nedostala jsem se tam. Ani se nedivím, vzhledem k mým znalostem v chemii a fyzice. Zaměřila jsem se na medicínskou antropologii, která mě opravdu baví. Etnografický výzkum je užitečný i pro Lékaře bez hranic.

Na své první misi s Lékaři bez hranic jste byla v roce 2015 v Tanzánii. Co vás vedlo k tomu vydat se tak daleko?

Aktivity Lékařů bez hranic jsem sledovala už od střední školy a vždycky mě lákalo někam s nimi vyjet. Odjakživa jsem práci, kterou dělají, považovala za důležitou a jakmile jsem měla dostatečnou praxi a možnost, hned jsem se přihlásila.

Bylo těžké se rozhodnout a odjet do tak vzdálené země? Nezrazovali vás rodiče?

Moji rodiče úplně rádi nebyli. Měli totiž starost o moji bezpečnost, i když tam v současné době válečná rizika nejsou. Taková divočina to zase nebyla. Tanzánie je dnes turisty vyhledávanou destinací. My jsme byli v oblasti, která byla odříznutá, ale jinak tam jezdí spousta cestovatelů. V letadle jsem seděla s rodinkami, které jely na dovolenou. Samozřejmě se tam vyskytovala malárie, ale naštěstí nebylo období dešťů, kdy vrcholí. Pohybovali jsme se volně venku, ale nebylo moc kam jít, protože kolem nás byl konec světa. Malinká vesnička s trhem, kde byl strašně vtipný bar, spíše jen taková spižírna v malé postranní špinavé uličce, kde na poličce stály zaprášené plechovky s teplým pivem, které jsme tam na plastových židličkách popíjeli. Bylo to komické. Když jsme se někam vydali, všichni si nás zvědavě prohlíželi, protože jsme tam široko daleko byli jediní běloši. A rodiče? Neprotestovali. Asi věděli, že stejně pojedu, protože si to moc přeju.

Jaké jste měli pracovní podmínky? A jak jste se dorozumívala?

Pracovali jsme v uprchlickém táboře, který měl kapacitu 40 tisíc lidí. V té době vypukla velká krize v Burundi, která stále trvá, a jen odtud přišlo asi 100 tisíc uprchlíků. Podmínky tam byly opravdu dramatické. Neustále přijížděly nové autobusy s lidmi. Autobus je vyklopil v buši, kde v noci bývalo i deset nad nulou. Byli bez vody a bez přikrývek. Prostě neměli nic. Během prvních převozů lodí z Burundi do Kigomy zemřelo kolem čtyř desítek lidí. Ti byli pozitivní na choleru, proto OSN vyzvala Lékaře bez hranic, abychom přijeli a zahájili projekt. V takových podmínkách jsme začali pracovat. Potvrdily se tam případy cholery, takže jsme misi začali jako Cholera Emergency Project. Nejprve jsme byli v Kigomě. Asi po týdnu práce rozhodla vláda, že tábor přesune do Nyarugusu, protože tento tábor funguje už přes dvacet let a žije v něm asi 50 tisíc Konžanů. Oficiálními jazyky v Tanzánii jsou swahilština a angličtina, ale moc Tanzánců anglicky nemluví. Náš personál tvořili Konžani i Burunďani. Ve styku s Tanzánci jsem ani moc nebyla. Musela jsem se tudíž popasovat i s francouzštinou.

V jaké pozici jste působila a jaká onemocnění se tam vyskytovala?

Moje pozice se jmenovala nursing supervisor. Měla jsem na starosti asi 30 sester, které jsme s jednou mexickou lékařkou vedly. Ta lékařka mi opravdu hodně pomohla a naučila mě spoustu věcí. Byla jsem moc ráda, že s ní mohu pracovat. Byla to moje první mise, poprvé v životě jsem navštívila Afriku… Strávila jsem tam dva měsíce. Pracovali jsme sedm dní v týdnu 12 až 14 hodin denně. První volný den jsem měla asi po šesti týdnech. Byla to docela vyčerpávající práce. Řešili jsme malárii a spoustu průjmových onemocnění. Při příjezdu jsme očekávali několik tisíc nakažených cholerou, ale nakonec se tyto informace ukázaly jako liché. Ve statistice byla všechna průjmová onemocnění vedena jako cholera, ale šlo o jiná průjmová onemocnění, která se u vysídlených lidí objevují často.

Máte nějaký kuriózní případ, s nímž jste se tam setkala?

Pro mě bylo kuriózní všechno. Setkala jsem se právě s cholerou, kterou jsem si musela prostudovat, protože jsme ji ve škole probírali jen okrajově. Brzy se nám ji ale podařilo dostat pod kontrolu. Velkou výzvou pro mě byla druhá část projektu, která byla zaměřena na podvýživu. Během rozsáhlé očkovací kampaně jsme provedli také nutriční screening, který odhalil velké množství podvyživených dětí. Nejohroženější jsme vychytávali již během vakcinační kampaně, převáželi jsme je k nám a zahájili jsme okamžitě léčbu. Sice tam už fungovalo něco jako výživové centrum, to ale rozhodně nedisponovalo kapacitou řešit těžkou situaci, která v táboře nastala. Chyběly jim léky i dostatečně proškolený personál, takže jsem třeba viděla zemřít děti i v případech, kterým šlo snadno předejít. Ať už vhodnou léčbou podvýživy nebo třeba včasnou detekcí malárie a podáním antimalarik, protože ta tam ve velké míře chyběla.

A co místní obyvatelstvo? Jak jste s ním vycházela?

Tanzánci, ale i Konžané a Burunďani jsou velmi milí. Vycházela jsem s nimi skutečně dobře. Lékaři bez hranic tam mají velmi dobré jméno. Místní, kteří pamatují, když se tábor před dvaceti lety zakládal, na tuto organizaci vždycky vzpomínali v tom nejlepším. Běžně mě venku zastavovali a děkovali mi, že tam jsme a říkali, že chtějí, abychom tam byli co nejdéle. V těchto zemích bývá veliká nedůvěra v cokoliv, co dělají běloši. Velkým problémem tam je třeba očkování. Nám jako zástupcům Lékařů bez hranic důvěřovali, ale očkování stejně moc nevěřili. Během vakcinační kampaně se mě ptali, jak je možné, že očkování, které vymysleli běloši v Evropě, funguje i u nich, když jsou černí a žijí v Africe. Bylo obtížné jim to vysvětlit. Důležité ale je, že i přes veškerou nedůvěru přišli a nechali se očkovat.

Vaše druhá mise se odehrávala v Jemenu? Jaké to bylo tam?

To byla úplně jiná mise a jsem za ni ráda. V Praze pracuji na ARO se zaměřením na traumatologii a intenzivní péči. V Jemenu jsme podporovali Emegency oddělení v místní nemocnici v Ibbu, která spadala pod Ministerstvo zdravotnictví. Nemocnice byla přibližně na úrovni naší krajské nemocnice, takže jsme řešili i hodně případů z menších nemocnic. Bylo mi to mnohem bližší, protože práce byla zaměřena především na traumatologii a intenzivní péči. Většina pacientů byla traumatologických, ale měli jsme i hodně interních či pediatrických případů. Od března do června jsem tam vedla tým asi padesáti lidí. Většina mých podřízených byli muži ve středním věku.

Neměla jste problém s ošetřováním muslimských pacientů?

Já jsem problémy neměla. Komplikace mohly nastat ve chvíli, kdy by měl muž-lékař ošetřovat ženskou pacientku. Možné to je, v kritických případech i lékaři-muži ošetřovali ženy, ale obecně bylo lepší dodržet model muž-muž, žena-žena, i když pro mě to neplatilo. Tolerovali mi ošetřování kohokoli.

U mě viděli, že jsem cizinka a od Lékařů bez hranic, tak jsem měla vážnost, úctu i autoritu. Opravdu si mě považovali a chovali se ke mně s respektem. Práce v jemenské nemocnici má své zvláštnosti. Pacienti například chtějí, aby jim všechny léky byly podávány intravenózně, včetně antibiotik, která by mohli užívat doma. Konzultovala jsem to se svou nadřízenou Jemenkou, která pracovala dlouho v zahraničí, a ta říkala, že si myslí, že je to tím, že i tam prosákl tržní model péče s heslem: Já platím, tak za to chci něco dostat. Mému sousedovi injekce pomohla, chci to proto také předepsat, protože já ti to platím. Roli hraje také jakási vizibilita. Spolknutá tableta není vidět, zavedení nitrožilního katetru a podání infuze jsou v očích mnoha Jemenců mnohem sofistikovanější než pouhé spolknutí nějaké tabletky.

Mnohdy bylo poměrně obtížné jim vysvětlit, že infuzi nebo transfuzi prostě nepodáme, protože to z našeho pohledu nebylo indikované. Navíc Lékaři bez hranic poskytují péči vždy zdarma a všem, takže občas někteří pacienti nechápali, proč jim v tom nechceme vyhovět.

Jakými jazyky hovoříte? Naučila jste se arabsky?

Naučila jsem se pár frází. Mluvím anglicky a učím se také francouzsky. Je to užitečné, protože celá řada misí je tam, kde se francouzsky mluví. Jinak máme tlumočníka, což je velmi výhodné. Je dobré mít u sebe na začátku někoho místního, kdo vám pomůže se zorientovat nejen v celé řadě velmi odlišných kulturních pravidel, ale také v poměrně složité síti vztahů. Mně můj start na misi tlumočník velmi ulehčil. Nemohla jsem si přát lepšího průvodce. Mimochodem, nedávno mi psal, že jeho žena je těhotná a že když se narodí holčička, bude se jmenovat po mně.

Chystáte se zase někam?

Doufám, že se mi podaří vyrazit ještě letos do konce roku. Zatím ale nevím kam.

Co vás víc baví – práce v Praze, nebo na misi?

To se nedá srovnávat, ale baví mě obojí. Znám lidi, kteří mají s Lékaři bez hranic permanentní kontrakt a jezdí z mise na misi. To bych já nevydržela, protože bych z toho byla unavená. Mě baví komfort Evropy. Ráda si zajdu na výstavu, do kina nebo někam na víno. Na druhou stranu nechci jen sedět doma za pecí, chci přiložit ruku k dílu někde, kde je to hodně potřeba. Pobyt v zahraničí vám také přinese jiný náhled na práci, kterou vykováváte tady. Určitě je to výhodné kombinovat.

Co jste si ze zahraničních misí přinesla?

Cestování vám usnadní pochopení jiných kultur. Na úvodním brífinku v Ženevě před misí do Jemenu mě upozorňovali, na co si tam mám dávat pozor. Především abych nikoho nekritizovala, obzvláště na veřejnosti, že jsou na svoji čest a na případné ponížení velice citliví. Že člověk musí o všechno velmi slušně a vlídně požádat. A hlavně – ať na ně nikdy nezvyšuji hlas. Tak jsem je slušně o všechno žádala, ale nestalo se nic. Jednou jsem v nemocnici pozorovala skupinku mužů, kteří mluvili velice hlasitě, úplně na sebe křičeli a gestikulovali, až to vypadalo, že si každou chvíli vjedou do vlasů. U nás by takovou scénu rozehnala zásahovka. Zeptala jsem se tlumočníka, proč se hádají. On na to, že se nehádají, ale normálně se baví. Aha, tak někdy se asi může křičet, říkala jsem si.

A respekt vůči vám jim vydržel?

Největší respekt jsem asi získala, když se mi podařilo vyjednat místa na jednotce intenzivní péče. Pacienti se třídili podle závažnosti zranění. Takzvaná triage pacientů probíhala non stop, všichni příchozí jí museli projít a dostali formulář, kde byla označená barva, a potom šli do příslušného pokoje. Nejvážněji ranění byli označeni červeně a umisťovali se do takzvaného Červeného pokoje. Ten pokoj byl ale hrozně malinký a byly tam jen tři postele. Slíbili nám, že si jednoho pacienta vezmou do třiceti minut na JIP. To bylo v pět odpoledne, těsně předtím, než jsme odjeli. A když jsem ráno přijela, pacient tam stále byl. A přibyli další, takže bylo nutné to lůžko hned uvolnit pro raněné, kteří by byli v ohrožení, pokud by se neuvolnilo. Na JIP mi ale řekli, že už mají dva týdny rozbitou postel, že si ho nemohou vzít. Na můj argument, že přece mají ještě jedno lůžko, mi sdělili, že ta postel je taky rozbitá, že totiž nemá postranici. Řekla jsem jim, a to ještě v klidu, že pacient nepotřebuje postranici, ale oni na to, že to prostě nejde, že musí dodržovat standardy, že postel bez postranice použít nemohou.

To jste přeci nemohla akceptovat…

Řekla jsem jim, že mě to nezajímá, že za hodinu nechám dovézt dva pacienty v kritickém stavu a když tam nebude postel, tak je nechám položit na zem a že je mi to úplně jedno, protože to je jejich zodpovědnost. Samozřejmě bych to neudělala, už jen proto, že jeden měl plicní edém. Ve chvíli, kdybychom jej položili, by se udusil. Tvářila jsem se naprosto přesvědčivě. Byli dost překvapení a chtěli ihned zavolat svého šéfa. Zavolali ho, pak dalšího a dalšího. Se všemi jsem mluvila nejdřív klidně, ale nakonec jsme na sebe strašně křičeli, protože hrozně zvyšovali hlas a mávali rukama. Já jsem pořád mlela tu svou: A dost, za hodinu ať je tu postel. Když se něco stane, je to na vaše triko. Přitom jsem jim ale neustále dávala najevo, jak si jich vážím, že jsou to chytří lidé a dobří lékaři, kteří přece musí vědět, že musíme raněným uvolnit lůžka. Naše hádání bylo slyšet široko daleko, až se na nás začali chodit dívat ostatní lidé. Asi ještě neviděli, jak se třicetiletá Evropanka hádá s padesátiletými muži. Nakonec na mě šéf jipky uznale pohlédl a pravil: „Hm, jsi dobrá.“ V tu chvíli byla postel k dispozici. Potřásli jsme si rukou a náhle jsme byli nejlepší kamarádi. Od té chvíle cokoliv jsem v nemocnici řekla, platilo, protože teď už věděli, že když o něco jde, umím být tvrdá a za věc dokážu bojovat.

Nejvíce ve válečných konfliktech trpí děti

Z Jemenu jsem si odnesla zkušenost, že je důležité ukázat, že mi o něco jde. Oni stále potřebují ukazovat, že o něco bojují, že jen tak neodejdou, třeba bez té infuze, kterou si umí doslova vydupat. Vypozorovala jsem to díky studiu antropologie. Musí ukázat svoji osobnost a sílu. A Jemenci jsou silní. Vydrží věci, které bychom my v Evropě nevydrželi. Je tam válka, která přináší nejrůznější situace. Je obdivuhodné, jak lidé fungují, v jakých podmínkách pracují a co všechno vydrží, když jim umírají jejich blízcí. Dospělého oplakávají mnohem víc než dítě, protože pro ně představuje větší ztrátu.

Máte nějaký osobní zážitek? Kdy jste pomáhali dítěti?

Opravdu mne šokoval příběh rodiny, jejichž postřelené dítě nám poslali z tamní nemocnice. V Taízu bylo hodně sniperů, jejichž úkolem je šířit mezi obyvatelstvem strach. Přivezli nám dvouletou holčičku postřelenou do hlavy. Šla s maminou, tatínkem a se staršími sourozenci po ulici, ale ostřelovač postřelil právě tu nejmenší dívenku, což mi přišlo ohavné. Pak jsem pochopila, že kdyby zastřelil otce, rodina by zůstala bez živitele, a tedy i bez prostředků. Kdyby zastřelili matku, neměl by se kdo starat o děti. Ztráta malého dítěte je pro rodinu nejvíce akceptovatelná. My to máme naopak. Tak silní ale být nemusíme, protože si žijeme jako v bavlnce, neobáváme se každý den o krk. Jemenci si toho jsou vědomi a občas Evropany s nadsázkou považují za změkčilé.

Ohodnoťte tento článek!