Koho chytá fantas

Zmatená argumentace, míchání dojmů páté přes deváté – až tam zbloudil kdysi tak intelektově potentní muž. Eso proměněné v dvojku, tragikomická pouť od atentátu sarajevského k chrastavskému.

Motto: Raději trpět migrénou než nedostatkem myšlenek. (Pavel Kosorin)

Snad je to nějaká mozková nákaza. I kolega Kubek se zapojil do slabomyslného verbálního ping-pongu politiků s černými dírami. Já mám spíš starost, aby nám tu nevznikl rudý trpaslík. ČLK totiž prezentuje vlastní plán „stabilizace“ českého zdravotnictví, který jako by z oka vypadl socialistům. A kdyby jen z oka, namítnou zlí jazykové. Hlavně ta prožluklá stabilizace. Hm. Zamýšlím se nad rozdílem mezi stabilitou a rigiditou. Já bych totiž hlavně chtěl, aby to fungovalo. Zdá se, že vyjadřování v prefabrikátech zjednodušuje složitost světa. Nebo je to právě tento sémantický šum, jenž činí svět méně transparentním? Mlha, v níž nevidíme k dalšímu patníku? Nejsem si jist.

Čtyři artikuly pražské

Plán komory lze charakterizovat jakýmisi čtyřmi artikuly pražskými: státní podpora, státní kontrola, fúze pojišťoven a zvýšení tarifních platů. Zas pod sluncem nic nového. Překvapivé je naopak tvrzení, že vysoké školy produkují kvalifikované nezaměstnané. A já si myslel, že je tomu právě naopak. Už asi ničemu nerozumím.

Jinak se dočteme banality obnošené jako bezdomovcovy spodky: Výdaje na zdravotnictví rostou všude na světě (stárnutí populace, rozvoj medicíny…), dynamika nárůstu v ČR je pod průměrem států OECD. Anebo: Investice do zdravotnictví patří spolu s investicemi do vzdělávání a výzkumu k těm nejefektivnějším. Pouze zdraví lidé mohou pracovat, vytvářet hodnoty a platit daně. Zdravotnictví plní funkci sociální a společnost stabilizující, ale může být též motorem ekonomiky jako významný zaměstnavatel a odběratel zboží a služeb. Kruci, řekněte mi něco, co nevím. Uvedenou tezi o ekonomickém významu zdravotnictví jsem zpracovával už v rámci povinného blábolu z marxismu-leninismu ke druhé atestaci. Pro ilustraci oné epochy, po níž mnozí pociťují nostalgii: Na ruský trůn nastoupil a vzápětí natáhl bačkory muž bez tváře, jakýsi soudruh Černěnko, aniž mezitím nabyl vědomí.

Gorbačov se teprve rozkoukával, aby nezabloudil v Kremlu, ale k smrti vystrašený ubožák Jakeš ještě nevěděl, že pronese svůj legendární projev na Červeném Hrádku. Od té doby se leccos změnilo. Například razantní stárnutí populace dnes významně zpochybňuje jednoduchou ideu o zdravějších pracujících vydělávajících na stát. Většinu prostředků totiž spotřebuje neproduktivní, ač úctyhodná část populace. Úvaha je proto mnohem složitější a bude patrně třeba ji významně korigovat.

Nožíkem na nemocničním dvorku

To MZ má skromnější, ale o to konkrétnější cíl. Chválíme. Usiluje o to, aby jemu podřízené pražské nemocnice alespoň neodmítaly akutní pacienty. To je opravdové minimum, protože od toho tu jsou, proto si je daňový poplatník zřídil a kvůli tomu je živí. Když nebudou chtít pacienty nemocnice, tak kdo? Běží o to, aby erzeťáci nemuseli v sanitě na nemocničním dvorku rodit či kapesním nožíkem vykuchat zanícený slepák, zatímco by jim nemocniční ochranka bušila na okénko ve snaze vybrat parkovné.

Tohle frustrující ježdění po Praze s pacientem pamatuji ještě v hlubokém socialismu. Praha tím byla pověstná. FN se tu dodnes zaštiťují jakousi spádovostí, která dávno neexistuje. Skanzen. Teď to dostanou befelem. Že to ale trvalo. Naposledy se o změnu zažraných nestandardních poměrů snažil soudruh ministr Prokopec. V dobové hantýrce se tomu vznešeně říkalo generel pražského zdravotnictví, který tehdejší vlivné akademické elity s přehledem odsabotovaly. Nyní na tom budou stejně jako všechny ostatní špitály, které nemohou dělat drahoty jako panna před svatým přijímáním, protože jsou v regionu jediné svého druhu. Managementy pražských FN tam budou muset uspořádat tematický zájezd, aby zjistily, jak se to vlastně dělá.

K ilustraci toho, jaký zmatek v hlavě musí mít do mystérií zdravotnictví nezasvěcený občan, poslouží dva následující titulky z médií: 1. MZ usiluje o to, aby nemocnice neodmítaly pacienty. 2. Klinika zaplatí 500 tisíc, pojišťovně vykáže milion. Jak tohle má pochopit obyčejný podnikatel Babiš? Kšeft jako stehno a oni ho nechtějí, ťuká si na čelo. Magoři? Ale ne. My mechanismus onoho dialektického rozporu známe. Je samozřejmě neantagonistický. Trik spočívá v tom, že nejde o tytéž pacienty. Ale občan-čtenář tisku těžce tápe. To je mimochodem ten blbec, který celý cirkus platí a na kterého se pořád zapomíná. Nedorozuměním se mu říká „stát“. Stát dá, stát zaplatí, stát bude kompenzovat, stát nám musí zajistit, stát je povinen…

Kolonoskopie systému

Nicméně řešit jednotliviny a přijímat opatření sekundárního významu bez zvládnutí podstaty je bláhové činění. Tvrdil to už nějaký Sisyfos, když tlačil kámen do kopce s předem známým výsledkem. Andrej Babiš má s těmi rezervami svým způsobem pravdu, i když o tom patrně neví. Vyhlídka na úspory ve zdravotnictví nemá povahu především finančně účetní, ale strukturální. Jde o analýzu vnitřností oné zprofanované černé díry. Pohled do jejích střev. Problém spočívá v kvalitě, obsahu a způsobu poskytování péče. První krok: Sehnat praktiky, které systém vyhubil odebráním kompetencí. Druhý krok: Naučit se znovu základům klinické medicíny, abychom nekupili hlava nehlava pomocná vyšetření bez výstupu a nepěstovali příšernou polypragmazii. Vždyť ve světě má 10 % hospitalizací prapříčinu v podávaných lécích. Vedou senioři. Kolik u nás? Nikdo neví, utopí se to v prázdné množině krycí diagnózy „athero univ“. Jestliže lékař pojmenuje tvou nemoc, neznamená to ještě, že ví, o co jde. (Murphy) Jsme nuceni vykazovat nesmyslné počty dat, ale rozhodující údaje neumíme ani řádově odhadnout. Slepým se špatně řídí.

Tady můžeme učinit pro úspory provázené strmým vzestupem kvality asi nejvíc. Tohle mi v tlachání o všech šetřeních a stabilizacích dost schází. Inteligentní poskytování péče. Učíme to mediky? Mladé lékaře? Umíme to sami, nebo jsme to už zapomněli? Dáváme dobrý příklad? Umíme ještě anamnézu? Nebo ordinujeme, aniž doopravdy víme, co máme řešit? A víme, že to nevíme? Jestliže mnohé objektivní nálezy standardně končí slovy „DKK bez otoků a známek TEN“ a vůbec se nedočteme, zda po těch DKK pacient chodí a jak, je v našem myšlení a přístupu něco hluboce vadného. Komise pro nákupy drahé sofistikované techniky jako nové a mimoprávní eldorádo pro lobbing tu je mimo mísu. Přišli jsme o zdravý rozum a zapomněli propedeutiku.

Specialisté na despecializaci

Normální klinická medicína ovšem vyžaduje čas. To je mnohem dražší komodita než peníze. Ty můžete natisknout, ale čas kvapí. Time is money. Peníze obíhají, ale čas je vektor. Jednosměrka. Nelze ho recyklovat, nelze si ho půjčit, nelze ho přidělovat. Přítomnost se každou vteřinou stává historií. Nemilosrdně. Tik tak, tik tak. A na starší pacienty, jichž přibývá, potřebujete právě čas. Než se vyjádří, než se vyptáte, než věci vysvětlíte. Než se v problematice zorientujete a než se s vaší pacient pomocí zorientuje tak, aby podával relevantní informace. Než mu pomůžete uvědomit si jejich význam. Než zvážíte specifika seniora proti standardnímu učebnicovému pacientovi. Bez toho jste ve vysokém riziku diagnostického a terapeutického omylu. Ještě že je tu „athero univ“, ta mrška, ta věci zjednodušuje. Zdánlivě. Tohle forenzní riziko se snažíme marně kompenzovat pomocnými vyšetřeními a konzilii řady odborníků, která ovšem žerou peníze, kapacitu a hlavně čas. Co příznak, to konzilium, co příznak, to lék. Kruh se uzavřel. Je to tenhle způsob práce, co pomalu zabíjí systém jako rakovina.

A nezapomeňme ani na souvislost nemoci seniora s jeho sociálním prostředím. Je tu například otázka mobility, schopnosti spolupráce, paměti a soběstačnosti. Většině osmdesátníků s francouzskými holemi nelze jen tak říci: „Zítra si skočte do laboratoře, pozítří do města na rentgen a tyhle prášky budete brát každý sudý den hodinu po jídle, kdežto ty druhé každý lichý den půl hodiny před jídlem.“ Teprve na ulici pacienta napadne otázka, zda má beze změn brát i těch 14 druhů léků, které už má doma v igelitovém pytlíku. Naštěstí. Protože jinak by doktora umlátil těmi francouzskými holemi. Obvykle právem. Každý soud by ho měl osvobodit.

Lékař pro každý orgán podle vzoru USA není dobrá cesta. Tady je dobře patrná konvergence diametrálně odlišných systémů. Není jediná. Je zajímavé, že k takovým rozkošným splynutím protikladů dochází obvykle jen v případě negativ. Asi proto jsme se na podzim mohli pod titulkem Místo obíhání lékařů pomůže internista dočíst, že Česká internistická společnost ČLS JEP představila ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví národní program komplexní interní péče. Pod ním se popisuje normální práce praktiků. Jejich nedostatek a obecně panující patická iluze o vládě odborníků vedou k tomu, že „obvoďáka“ má nahradit jakýsi specialista na despecializaci či všeobecnou integraci, tedy interní superpraktik. Čímž by zbylí praktici mohli v klidu vymřít a zanechat své kosti paleontologům jako jurský park české medicíny. Připadá vám to choromyslné? Mně rozhodně.

Přivést koně k napajedlu

Zdá se, že prioritně nejde o zvýšení plateb za státní pojištěnce, jak se skloňuje ve všech pádech, co jich český jazyk má. Kráčí o racionalitu poskytování a spoluúčast pacienta. Zdraví je zkrátka věc sice soukromá, ale s velkými veřejnými dopady. Je nezbytné ošetřit přiměřeně oba aspekty. Opakovaná mantra o našem nízkém podílu zdravotní péče na HDP ve srovnání zemí OECD je sice pravdivá, ale neúplná. Nízký a nesmyslně klesající je také podíl soukromých prostředků ve smyslu spoluúčasti na nemoci jakožto pojistném případu. A to nechci věc komplikovat neřešeným problémem úrazového pojištění.

Zdroje jsou. Ale cesta k nim je zarubaná ideologickou umanutostí, absurditou, nevůlí a neschopností. Bude třeba lépe si uvědomit vztahy skryté za prvotní strukturou a přivést konečně koně k napajedlu. Je to základní poučka managementu: Najít rozhodující problém a do něj napřít všechny síly. Rozetnout ten zašmodrchaný uzel. Je o tom celá věda, ale už před pětadvaceti stoletími to dobře znal mladík jménem Alexandros, řečený ho Makedón, tedy Makedonec. Jako intuitivní manažerský talent dovedl vidět věci jasně. Uvedenou zásadu úspěšně aplikoval u maloasijského městečka Gordion. Nic velkého, jen taková díra, ale vešla tím do úsloví všech jazyků našeho kulturního okruhu. Takže tolik Honzíkova cesta od systému do ordinace a zpět.

Průvan ve vzdušných zámcích

Po velké slávě prý nyní hrozí, že Národní ústav duševního zdraví zase hned skončí. To je blázinec. K tomu je v potížích ICRC, ale to se dalo od počátku očekávat. Kritici už tehdy viděli, jaký potenciální problém má novorozenec nadělený do plenek. A last but not least protonové centrum aneb další průšvihový gigantismus. Taky nápad! Postavit miliardový byznys na smlouvě o krajně sporné legalitě. Tedy na ostentativní nevíře v právní stát. Či pohrdání jím. Však ono se to pak nějak udělá… Neudělá. Tenhle přístup k podnikání se bude vyplácet stále méně. Doufám.

Co mají tyto svízele společného? Na megalomanské projekty není vhodná doba a navíc to neumíme. Zpackáme, na co sáhneme. Máme na to patent. Z velkých projektů se pravidelně stávají vleklé obtíže. Máme sklon stavět další akvaparky ve vesnicích bez vody a zvedací mosty, jež se nikdy nezvednou, protože k tomu není jediný rozumný důvod. Ještě že jsme vzdali Temelín a potrhlé úvahy o olympiádě. To by teprve byla divočina! Orgány činné v trestním řízení by měly o práci na dalších dvacet let postaráno. Základem všeho poznání je omyl. A že jich už bylo. Je třeba rozjasnit zrak a vnímat realitu. Ve vzdušných zámcích nelze bydlet. Hrozně tam táhne. Naším úkolem je práce drobná.

Důkladně vstřebat bazál a udělat si elementární pořádky. Od města k městu, od nemocnice k nemocnici, od úřadu k úřadu. Naučit se používat jinde dávno známé nástroje a metody k dosažení alespoň standardních výsledků. Teprve až když spolehlivě zvládneme abecedu, pojďme k ambicióznějším projektům. Musíme už jednou zlomit onu nešťastnou tradici, kdy hloupost, druhořadost a diletantství je naším programem, státní rezónou a ideálem stavitelů naší národní chalupy. Leč i skromné stavení se buduje od solidních základů, nikoli od iluzí chůze po vodě, triků s levitací, falešné prestiže a čekání na zázrak.

Na vrcholcích velehor absurdity

Klaus by si vstup Česka do EU připomněl jako prohru. Na Bílé hoře. Zvažuje však ještě alternativně Lipany. Zdá se, že tento dávno exspirovaný politik už toho od dob školního nejedlovského dějepisu více v oboru nepřečetl. I proto je schopen vidět například ukrajinskou válku úplně vzhůru nohama. Může za to Západ a všichni ti Schwarzenbergové, Kocábové a Štětinové. Ano, opravdu takto trapně, hloupě a v pejorativním plurálu Kojzarova Rudého práva. Už vidím rodinu Kocábovu, jak na Majdanu rozjíždí rokenrolový mejdan a oba Schwarzenbergové, otec i syn, mávají do taktu fajfkami. Ujetá představa ojetého politika. Prapodivný svět všelijakých těch pánů Klausů a jim podobných, jak by to nepochybně formuloval zmíněný soudruh Kojzar v dobách své největší slávy.

Něco málo k historii: Lipany byly klíčovým vítězstvím. Bílá hora byl sice malér, ale nerozhodl o třísetleté vládě Habsburků, jak uvádí Klaus. To je základní faktografický omyl. Rozhodlo se sto let předtím. Krom toho je otázkou, zda to byla vláda až tak špatná a zda měla ve své době alternativu. Unie také žádnou nemá. Zmatená argumentace, míchání dojmů páté přes deváté – až tam zbloudil kdysi tak intelektově potentní muž. Jeho relevance je dnes nulová. Myšlenkově vyprázdněn, vystoupal v odlehčení až na nejvyšší vrchol velehor absurdity. Eso proměněné v dvojku, tragikomická pouť od atentátu sarajevského k chrastavskému. Politický výminkář tu mluví řečí marginálních jurodivců, kteří jsou úplně dezorientováni v globálních silách, jež námi hýbou. Jejich zkreslené vidění světa má až panoptikální rozměr. A přesně takhle na tom byly české elity v letech 1618–1620. Nepochopitelné přecenění vlastních sil, prostředků i významu. Muži s nulovou představivostí, zcela zaslepení svou lokální mocí a iluzí vlastní velikosti, žili ve svých malých poměrech, které se jim jevily jako pupek světa, tak samozřejmě jako vzduch, který dýchali. Šli jako jehňata na porážku a netušili, která bije.

Zhruba stejně to fungovalo u vojsk polem pracujících, jejichž anarchističtí polní velitelé ovládali a ničili zemi po afghánském a somálském způsobu (tedy podobojí). Jasnozřiví mužové státu stáli ovšem u Lipan na té správné straně. Včetně dodnes obdivovaného pana Jiřího z Poděbrad, i když mu tehdy ještě teklo mléko po holé bradě. Tenkrát jsme ještě nalezli vůli k bytí. Později už to moc nevycházelo. Mimochodem, přeživší profesionálové degenerované fáze husitské revoluce, které živila permanentní válka bez cíle a účelu, se hned dali najmout Zikmundem Lucemburským, velkým synem velkého otce, tou arcilotrovskou Liškou zrzavou, a velmi se osvědčili na uherské frontě proti Turkům. O ideologii a náboženství šlo možná v roce 1420, ale rozhodně nikoli o 14 let později. Zdá se to všechno tak dávno, ale jde o lekce pro dnešek navýsost užitečné, ba nepostradatelné.

Čechům těm je tu hej

Výborné zprávy patří na konec. Zase formou titulku, které miluji: Vláda chce prodloužit Čechům život o dva roky. (Lenka Petrášová) Ideově je to výstavní kousek. Výkřik etatismu jak vystřižený z josefínské doby. Vláda, čili komitét strejců, které jsme si přechodně najali jako správce svého panství, nám daruje život. Velkolepé. Vláda se v tomto světle jeví jako omnipotentní. Asi vydá nějaké nařízení. Vážným zájemcům pak prodlouží nejen život. Před volbami třeba i penis. V případech hmotné nouze dokonce zdarma.

Druhá pitomost, nasekaná v tak kratinkém textu (což je umění!), je dílem recentní jazykové infekce a povážlivě chudnoucího slovníku. Vnímáte to také? Stačí zatnout zuby a pustit si zprávy ČT1. Je to jak u blbejch. Češi nakupují, Češi se zadlužují, Češi tráví dovolenou, Češi jedou na Dušičky, Češi bourají. Už žádní občané, obyvatelé, lidé, naši, zákazníci, turisté, řidiči. Pouze etničtí Češi. Nic než národ. Ostatních lidí s českým občanstvím se to netýká. Je jich jenom pár set tisíc. A hlavně – neskáčou. Jsouce takto vyloučeni z národního těla, nemohou si příliš vyskakovat.

Koho chytá fantas
Ohodnoťte tento článek!