Konfrontace porodní asistentky se smrtí

Jsou situace, kdy se setkáte se smrtí ženy v souvislosti s těhotenstvím či porodem nebo se setkáte se smrtí novorozence či plodu, což je specifikem oboru porodní asistence.

Nelze vynechat ani termín potrat. Plodem po potratu se rozumí plod, který neprojevuje ani jednu ze známek života a současně jeho porodní hmotnost je nižší než 500 g, a pokud hmotnost nelze zjistit, jestliže bylo těhotenství kratší než 22 týdnů.

Mateřská a perinatální mortalita

V souvislosti s prací porodní asistentky je nutné zmínit dva pojmy – mateřskou a perinatální mortalitu. Perinatální mortalita obsahuje dvě složky, první je mrtvorozenost, druhou je časná novorozenecká úmrtnost.
Mrtvorozenost znamená porození mrtvého plodu, který zemřel antepartálně (před porodem) nebo intrapartálně (v průběhu porodu). Mrtvorozenost se v České republice dlouhodobě pohybuje mezi 2-3%, což je ukazatelem velmi dobré prenatální péče. Časná novorozenecká úmrtnost je úmrtí živě narozeného dítěte, které zemře do 7. dne života. Pro lepší porozumění je nutné vymezit pojem perinatální období, jež je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) ohraničeno 22. dokončeným týdnem těhotenství a 7. dnem po narození. V jednotlivých zemích se však začátek perinatálního období liší. Toto vymezení je velmi důležité pro odlišení hranice mezi porodem a potratem. V České republice se za porod mrtvého plodu pokládá takový, který má hmotnost vyšší než 500 g a neprojevuje se u něj žádná ze známek života (dechové pohyby, srdeční akce, pulzace pupečníku, aktivní pohyby).
Mezi nejčastější příčiny perinatální úmrtnosti jsou řazeny vrozené vývojové vady neslučitelné se životem, poruchy fetoplacentární jednotky, pupečníkové komplikace, intrauterinní infekce, závažná onemocnění matky. V průběhu porodu dochází k úmrtí nejčastěji z důvodu nedostatku kyslíku (intrapartální asfyxie). Časná novorozenecká úmrtnost je nejčastěji zapříčiněna následky hypoxických stavů během porodu, infekčními komplikacemi nebo nezralostmi předčasně narozených novorozenců.
Mateřská mortalita je definována jako úmrtí ženy v souvislosti s těhotenstvím, porodem a šestinedělím do 42 dnů po porodu. Mateřskou mortalitu dělíme na přímou, nepřímou a nahodilou. V přímé mateřské mortalitě se jedná o úmrtí na onemocnění, které vzniklo v souvislosti s gestací, v nepřímé jde o úmrtí na onemocnění nepřímo související s těhotenstvím, ale těhotenstvím byl průběh nemoci ovlivněn. V nahodilé mateřské mortalitě se jedná o úmrtí, které s těhotenstvím vůbec nesouviselo, například autonehoda.

Specifikum porodní asistence

V oboru porodní asistence se samozřejmě můžeme setkat se smrtí i na jiných odděleních, která se přímo netýkají porodního období. Jedná se například o oddělení onkogynekologická, kde porodní asistentky rovněž pracují. Největším specifikem porodní asistence v souvislosti s tématem smrti je porod mrtvého plodu. Jedná se přímo o syndrom mrtvého plodu. O syndromu hovoříme proto, že může dojít k závažným komplikacím, které mohou ohrozit život matky.
Příčiny nitroděložního úmrtí nelze vždy s jistotou prokázat. Lze je rozdělit na příčiny ze strany matky a na příčiny ze strany plodu a placenty (pupečníku). Z mateřských příčin jsou to nejčastěji preeklampsie, eklampsie, HELLP syndrom, diabetes mellitus, nefropatie, hepatopatie, kardiopulmonální a kardiovaskulární choroby. Mezi příčiny ze strany plodu řadíme strukturální malformace, chromozomové aberace, fetofetální transfuze (nerovnoměrná distribuce krve) dvojčat, vrozené poruchy metabolismu, bakteriální či virové infekce. Příčiny ze strany placenty, respektive pupečníku jsou insuficience placenty (nedostatečnost), placenta praevia (vcestné lůžko), abrupce placenty (odloučení), hemangiomy placenty, strangulace pupečníku (zaškrcení), trombóza cév pupečníku, výhřez pupečníku.
Diagnózu mrtvého plodu lze provést na základě subjektivních a objektivních příznaků. Subjektivní zaznamenává žena sama a na jejich základě vyhledá odbornou pomoc. Jedná se o změnu vnímání frekvence pohybů nebo jejich vymizení, krvácení, výtok, kontrakce, únavu. Objektivní příznaky jsou nepřítomné ozvy plodu. Konečná diagnóza se stanoví pomocí ultrazvuku, který prokáže vymizelou srdeční akci plodu. Hlavní riziko syndromu mrtvého plodu je diseminovaná intravaskulární koagulopatie, kdy dojde k vyplavení tkáňového faktoru do oběhu matky, čímž se aktivuje plazmatický koagulační systém. K těmto komplikacím může dojít v kterémkoli stadiu těhotenství, včetně zamlklého potratu. Postup péče o ženu s diagnózou mrtvého plodu je co nejrychlejší hospitalizace s porodem či potratem plodu.

Péče porodní asistentky

Lékař rozhoduje o způsobu ukončení takového těhotenství, nejčastěji se volí indukce porodu po předchozí antibiotické profylaxi a miniheparinizaci. Porodní asistentka takovýto porod může vést. Je proto velmi důležité, aby byla vnitřně na tuto možnost připravena, aby se dokázala k rodičce chovat ohleduplně a důstojně. Je nutné vážit každé slovo a nepronášet výroky o zemřelém plodu, kterými bychom ubrali na jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti.
Samotný porod se snažíme vést co nejšetrněji, s maximálním využitím analgetických prostředků. Je nutné být ženě oporou v průběhu celého porodu, poskytnout jí účast, nabídnout jí pomoc. Porodní asistentka musí zjistit, zda si žena přeje po porodu své dítě vidět. Nic ženě nevnucujeme, ale s maximální ohleduplností se snažíme zjistit její přání. Jelikož je to velmi emočně vypjatá situace, může žena říct, že dítě vidět nechce. I tak je vhodné zkusit se jí zeptat například po porodu opětovně, pokud se do té doby žena nerozhodne jinak, protože toto setkání je maximálně důležité pro možnost rozloučit se s miminkem. Můžeme ženě či oběma rodičům nabídnout, že si mohou nechat pramínek vlásků miminka nebo jim udělat otisk nožičky na „vzpomínkovou kartičku“.

Závěr

V naší společnosti je téma umírání a smrti velmi tabuizováno. To se částečně promítá i do našeho školství, kde se například biologii učíme již na základní škole, s thanatologií se setkáme možná na škole střední či vysoké, možná vůbec ne. Praxe stále více ukazuje na to, že je potřebné toto téma zavést v dostatečné míře do osnov středních zdravotnických a vysokých zdravotnických škol. Je nutné, aby student připravující se na práci ve zdravotnictví zaujal k těmto tématům vlastní postoj.
Smrt je přirozenou součástí života a my bychom ji měli umět akceptovat nejen navenek, ale hlavně sami v sobě. Protože jedině tak můžeme být dobrými pracovníky ve zdravotnictví, oporou našim pacientům, klientům. Pokud se naučíme o smrti mluvit, zaujmeme v sobě stanovisko, nebude pro nás tak obtížné komunikovat s člověkem, který je se smrtí konfrontován.
Literatura u autorky

O autorovi| Bc. Marie Doucha, porodní asistentka, t. č. na rodičovské dovolené, studentka Učitelství odborných předmětů při zdravotnické škole PdF UP v Olomouci, marie.doucha@gmail.com

Ohodnoťte tento článek!