Kontrolní činnost a audit

Kontrolní činnost můžeme chápat jako určitý nástroj nebo systematické úkony ověřování, testování či přezkoumávání, na jejichž konci je výsledek sloužící pro hodnocení kvality.

Zákoník práce stanovuje jako jednu z povinností všech vedoucích pracovníků vykonávat kontrolní činnost, což se v oboru ošetřovatelství týká všech sester manažerek (vrchní, staniční, náměstkyně ošetřovatelské péče), jež by měly mít tuto povinnost zakotvenou ve svých náplních práce. Jedním z nejdůležitějších nástrojů kontrolní činnosti výše jmenovaných pracovních pozic je kontrolní činnost ošetřovatelské dokumentace, resp. audit ošetřovatelské dokumentace. Provádí se po stránce formální i obsahové a závěry z kontrolní činnosti by měly sloužit jako podklad pro přijetí konkrétních opatření.

Pokud bychom měli jednoduchým způsobem popsat slovo audit, pak je to synonymum pro účinnost, objektivitu, ale také se jedná o určitý nástroj, který zkvalitňuje řízení. Podíváme-li se na latinský význam slova, pak se jedná o poslouchání, slyšení či dozvídání se. Funkcí auditorů ve starém Římě bylo totiž informovat Senát o výši státního majetku. „Jiný význam slova auditor je spojen rovněž s vyšetřováním určitých událostí, ale soudního charakteru, neboť auditoři byli původně vojenští soudci, členové vyššího soudního dvora. V moderní angličtině výraz znamená revizi, kontrolu účtů,“ uvádí Dvořáček (2003).

Audit dělíme na externí a interní. Prvně jmenovaná činnost je definována jako veřejná služba, kterou poskytují kvalifikovaní odborníci a jež spočívá v revizi finančního stavu společnosti. Řídí se zvláštními normami a za pomoci speciálních technik. Jejím cílem je poskytnutí objektivní informace, zda hospodaření společnosti v daném okamžiku odpovídá ekonomické i finanční situaci společnosti. Dále také informuje, jestli jsou výsledky hospodaření a provedené změny v souladu s obecně přijatými účetními zásadami.

Auditoři zabývající se externím auditem jsou právnickými či fyzickými osobami zapsanými do seznamu auditorů. Základní podmínkou je, aby byli nezávislí jak na vedení auditované společnosti, tak na státních orgánech a rovněž na ostatních zájmových skupinách. Zvláštní skupinou externích auditů je tzv. státní audit, kdy se jedná o kontrolní činnost, která je v ČR vykonávána prostřednictvím Nejvyššího kontrolního úřadu, jehož identita je dána Zákonem č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů. Postavení je vymezeno Ústavou ČR a je nezávislým funkčním celkem, který nepodléhá ani zákonodárné, ani exekutivní moci.

Interní audit naopak provádějí zaměstnanci společnosti a jeho cíl je mnohem rozmanitější. V podstatě se jedná o penzum různých cílů v mnoha oblastech a aktivitách organizace. Uvedený druh má shodné pracovní postupy s podnikovou diagnostikou, a proto by měl být nezávislý na činnostech, jež auditoruje, a měl by se podílet i na zavádění navrhovaných opatření do praxe. Pokud moderní interní audit vytváří přidanou hodnotu a má podíl na zvyšování efektivnosti, pak je tento druh poradenské činnosti pro společnost významný. Interní audit by měl ve všech oblastech identifikovat rizika, kterým je organizace vystavena, a mít je pod kontrolou.

Dalším rozdílem mezi interním a externím auditem je pružnost při výkonu interní auditní činnosti, související jak s vedením společnosti, tak s jednotlivými pracovníky oddělení interního auditu. Externí audit je prováděn v souladu určitých norem a postupů, které byly mezinárodně schváleny, a nelze je měnit ani do nich zasahovat.

Jednou z moderních metod, jež je v interním auditu velmi často používána, je tzv. benchmarking, což je výraz pro „učení se od nejlepších“. Jedná se o hledání a zavádění optimální praxe. Probíhá v několika fázích: nejdříve se jedná o identifikování problémů ve společnosti, které je zapotřebí zdokonalit. V další fázi je nezbytné se zaměřit na jiné organizace, jež uskutečňují sice stejné operace, ale s lepšími výsledky, a je tedy třeba zjistit, proč tomu tak je. Následuje fáze zdokonalování, v níž je cílem implementace poznatků, rozvoj pracovních postupů, kvalifikace vedoucích zaměstnanců a posléze i ostatních zaměstnanců společnosti.

Audit v oboru ošetřovatelství představuje systematické vyhodnocování ošetřovatelské péče, a proto by měl být založen na profesionálních standardech. Jeho hlavním úkolem je zjistit, jak dalece se ošetřovatelský proces, plán nebo výkon sestry těmito standardy řídí, resp. jestli se s ním slučují. Zcela jistě by cílem auditu nemělo být hodnotit výkon sestry za účelem hledání jejích osobních pochybení, ale mělo by jít o nalezení procesně slabých míst a o nápravu zjištěných systémových nedostatků.

Jakákoliv kontrolní činnost vedoucích pracovníků by neměla být chápana jako negativní nástroj na postih podřízených, nýbrž pozitivní nástroj sloužící k trvalému zvyšování kvality.

**

Cílem auditu by nemělo být hodnotit výkon sestry za účelem hledání jejích osobních pochybení…

Z hlediska praxe rozeznáváme čtyři druhy ošetřovatelského auditu: • retrospektivní revize (revize ošetřovatelských záznamů), • audit implementace ošetřovatelských standardů (kontrola dodržování předepsaných norem), • audit algoritmů (vyhodnocení strategie péče z perspektivy dohodnutých procesů), • audit výsledků si klade otázku, zda péče byla k něčemu dobrá, a nespokojuje se pouze s údaji kdo, komu či jak.

O autorovi| PhDr. Bára Kvapilová, ZZS ZK výjezdové stanoviště Rožnov pod Radhoštěm

Ohodnoťte tento článek!