Lékaři jsou stále nejhůře placenými vysokoškoláky

11. 9. 2008 8:30
přidejte názor
Autor: Redakce
"My, stará garda, jsme na to zvyklí z minula a teď se nám to hodí. Jelikož jsme byli placeni paušálem, pomáhali jsme pacientům bez jakýchkoliv psychických zábran. To, že jsme nemuseli používat kalkulačku a mohli jsme se starat jen o pacienty nám tehdy záviděl celý Západ, který měl negativní zkušenosti s platbami za výkon a s pojišťovnami. Nemluvili o výši příjmu, ale o tom, kolik času na práci s pacientem a nervování jim krade tato nezdravotnická činnost," píše doc. Vladimír Kříž pro Zdraví.Euro.cz...


Komentář čtenáře Zdraví.Euro.cz

Letos dostávám za stejný výkon jako loni dostanu letos o 31 Kč od VZP méně. Loni jsem za nejběžnější jednoduché vyšetření dostával (při 1,05 Kč za bod) 328 Kč, letos současně se zavedením poplatků (při 0.95 Kč za bod) mám za totéž 297 Kč. Tedy 31 Kč na mne šetří pojišťovna. Jinak řečeno proti loňsku nemám z poplatku nic, respektive tratím 1 Kč.

Trvám na tom, že tedy vybírám peníze pro pojišťovnu a ne pro sebe, jak je mylně a snad i cíleně informována veřejnost („doktoři si za to kupují vily, auta a drahé dovolené v zahraničí“). Ani výběrem 30 Kč mi nepoklesl počet pacientů.

Za letošek dostanu od VZP zřejmě více peněz, protože loni mi (pro limity) nezaplatila třetinu práce našeho pracoviště, letos mi možná nezaplatí jen pětinu. A netýká se to jen VZP.

Dospěl jsem k názoru, že o těchto zkušenostech nesmím informovat svůj personál, který je mladšího věku a psychicky neakceptuje, že dělají každých posledních 10 dní v měsíci zadarmo. Bohužel, se to k mé nelibosti odrazilo i na jejich chování k pacientům, mezi sebou i vůči mně. Asi jsou lidé, kteří nespravedlnost, vyvolávající nelibost, nedokáží v interpersonálních vztazích v sobě utlumit.

My, stará garda, jsme na to zvyklí z minula a teď se nám to hodí. Jelikož jsme byli placeni paušálem, pomáhali jsme pacientům bez jakýchkoliv psychických zábran. To, že jsme nemuseli používat kalkulačku a mohli jsme se starat jen o pacienty nám tehdy záviděl celý Západ, který měl negativní zkušenosti s platbami za výkon a s pojišťovnami. Nemluvili o výši příjmu, ale o tom, kolik času na práci s pacientem a nervování jim krade tato nezdravotnická činnost. (Přednášel jsem 10 let na kurzech WHO, pořádaných pro manažery zdravotnictví z celého světa).

Utěšování Dr Jojka, „že bude líp“ rozumím (viz:ZDE), věřím mu. To však nemění nic na tom, že je to jen házení drobků hladovějícím. Je to možná i obhajoba jeho funkce, že dělal co mohl. I tomu věřím. Že utekl (a nejen on) z boje ve spolupráci s ČLK mne mrzí, mohl bojovat (možná úspěšněji) na obou liniích.

I když jeho a jiných dehonestace jednotné (a tudíž silné) organizace všech lékařů podle mého názoru zcela obecně lékařům neprospěla. Divide et impera! To je nejlepší cesta, jak jsou lékaři stále na chvostu za všemi ostatními vysokoškoláky, která vyhovuje politikům, kteří o hodnocení naší práce rozhodují.

Zdravotníkům chybí jednota

A týká se to nejen lékařů, ale i ostatního zdravotnického personálu. Stále považuji jednotnou organizaci lékařů za nejvhodnější. Je také vidět, jak se jí politici bojí, snaží se ji vyšachovat z nejrůznějších jednání či nejlépe ji zrušit. Zlikvidovat profesní organizaci a namísto toho pseudo-jednat s desítkami organizací jednotlivých skupin či oborů a těžit z toho, že se tyto budou snažit ze společného koláče urvat co nejvíce pro sebe, resp. pro svoji zájmovou skupinu, která si je vybrala za své představitele.

Výsledek je, že jsme jako lékaři stále nejhůře placenými vysokoškoláky, s největší zodpovědností z nich, s největšími osobními stresy (protože nemáme žádné zákony, předpisy a nařízení – a Bože nás od nich chraň) na které bychom se mohli vymlouvat, že se jimi řídíme v naší péči o naše konkrétní a vysoce individuální pacienty. Ta se totiž nedá (i když by si to mnozí přáli) zglajchšaltovat. Konkrétně hotové či dodělávané Standardy jsou jen výukovou pomůckou, nikdy ne nařízením co a jak se musí dělat.

Z mnohých Standardů také čiší, která odbornost či které zařízení je napsalo (a nechalo si je schválit a publikovat). Neexistuje v nich mezioborová spolupráce. Každý pacient (se svým zdravotním stavem, psychikou a sociální úrovní) je totiž strašně mezioborový.

Chceme-li tedy být lépe (nebo úměrně naší zodpovědnosti a náročnosti vzdělání i zkušeností) společensky i finančně hodnoceni, měli bychom si uvědomit, kde na to vzít. Od státu? Platí hanebně málo za své pojištěnce. Státní rozpočet by se musel přerozdělit – např. přestat platit pašalíky, které rozdělují poslanci svým příznivcům,aby je příště zvolili. Snížit náklady, mít lepší právníky, kteří by nepřipustili platit nehorázné náhrady u nás neuspěvším podnikatelům – od bank až po Šťávu.

Který náš podnikatel, když neuspěje dostane za to náhradu?. Snížit náklady na zbrojení – opravdu potřebujeme tolik drahé techniky, která nás stejně neubrání pro pár vojáků, kteří nám zbyli?. Od zdravotních pojišťoven?

Opravdu je potřeba, aby přerozdělování dělalo multiplicitně tolik pojišťoven a za tak pěkné peníze hlavně jejich vrcholových manažerů? Od pacientů? To je nejjednodušší, ale kde na to těch 85% chudších občanů má brát.

doc. MUDr. Vladimír Kříž, www.Zdravi.Euro.cz

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?