Mají psychedelika místo v moderní medicíně?

Svůj pohled na výzkumné a terapeutické využití psychedelik a morální dilemata spojená se stigmatizovanými látkami, které lidé chápou pouze jako drogy, představili MUDr. Jan Hanka, vedoucí lékař ambulance a odborný asistent na 3. LF UK, Národní ústav duševního zdraví, a MUDr. Ivan David, CSc., náměstek pro vědu, výzkum a vzdělávání, Psychiatrická nemocnice Bohnice.

1. Je české zdravotnictví připraveno na změnu legislativy týkající se kontrolovaného výzkumného a terapeutického využití psychedelik v ČR?
2. Společnost se začíná více zajímat o spiritualitu v léčebné praxi. Jaké postavení by měla mít psychedelika v léčbě?
3. Je morálně odpovědné dělat klinické výzkumy, když stále neumíme neurobiologicky vysvětlit mechanismus jejich působení?

MUDr. Jan Hanka

1. Výzkumníci by jistě uvítali zjednodušení administrativy při získávání psychedelik pro výzkumné účely, zejména pro experimenty na lidských subjektech. Terapeutické využití by mělo být definováno indikací a založeno na důkazech. Slibně se rozvíjí například v těchto oblastech: psilocybin v léčbě rezistentní deprese nebo obsedantně-kompulzivní poruchy, psychedeliky podpořená paliativní péče pro osoby terminálně nemocné s existenciální úzkostí, MDMA asistovaná psychoterapie u posttraumatické stresové poruchy, farmaky podpořená léčba návykových nemocí. Studie probíhaly v posledních letech a stále probíhají. Zaštiťují je svou autoritou univerzitní profesoři (David Nutt, Roland Griffiths, Jiří Horáček). Počty zařazených pacientů odpovídají pilotním studiím, nedosahují tedy dostatečné síly důkazu pro uvedení na trh s farmaky. Při dodržení kontraindikací a pravidel pro nakládání s psychedeliky je bezpečnost podávání v klinickém prostředí (minimálně pro psilocybin, ketamin a LSD) dobře prokázaná. Nejblíže rutinnímu využití je podávání subanestetické dávky ketaminu v léčbě rezistentní deprese. Pozitivní výsledky studií z akademického prostředí umožnily schválení farmakologické studie ve 3. fázi klinického hodnocení (efektivita a dlouhodobá bezpečnost u pacientů) opakovaného intranazálního podání s-ketaminu.

Pro větší rozšíření terapeutického využití je ještě třeba vydat závazné postupy léčby a zajistit výcvik a supervizi terapeutů, kteří by měli oprávnění psychedelika podávat. Tyto látky v medicínském kontextu nejsou a nemají být určeny k výdeji na recept a k domácímu užívání.

2. Při využití psychedelik pro účely spirituální a náboženské praxe nebo pro osobní rozvoj se dostáváme mimo oblast medicíny. Zde se jedná spíše o otázku práva dospělých lidí měnit pomocí psychedelik své vědomí bez dozoru státu.

V oblasti, kde se problematika spirituální a medicínská prolínají, tedy při vyrovnávání se s tématy vlastní smrti a smrti svých blízkých, hovoříme o léčbě úzkostných a depresivních poruch. V této indikaci považuji terapii s podporou užití psychedelik za slibně se rozvíjející směr výzkumu. Nabízí se pro terminálně nemocné pacienty nebo pro osoby komplikovaně a nadměrně truchlící po ztrátě někoho blízkého. Postavení psychedelik jako jedné z terapeutických možností je v zájmu pacientů a jejich rodin.

3. Mechanismus působení psychedelik je objasněn do stejné míry jako mechanismus působení všech běžně užívaných psychofarmak. Anxiolytikum alprazolam zvyšuje propustnost GABA-A receptorů pro chloridové ionty, antidepresivum vortioxetin je inhibitorem serotoninového transportéru a je přímo aktivní na serotoninových receptorech (typ 3, 1A, 7 a dalších), psychedelikum psilocybin je agonistou serotoninových receptorů (typ 2A, 1A, 2C), anestetikum fentanyl je agonista µ-opioidních receptorů. Z hlediska množství neurobiologických poznatků není mezi těmito látkami zásadní rozdíl. Psychedelika byla studována v medicínském prostředí od šedesátých let, psychedelická sezení absolvovaly v té době desetitisíce pacientů i zdravých dobrovolníků. Výzkum na zvířatech probíhá od té doby nepřetržitě. Výzkumy s humánními subjekty se v poslední dekádě opět vracejí do laboratoří a nemocnic, tentokrát s přísnějšími etickými standardy a obohacené o neurozobrazovací a neurofyziologická hodnocení.

MUDr. Ivan David, CSc.

1. Otázka, kterou kladete, se mi jeví jako předčasná, pokud správně chápu vaši představu o „kontrolovaném terapeutickém využití“, protože v případě otevřených klinických studií bych o terapeutickém využití nehovořil. Od výzkumu k terapeutické praxi, zejména rutinní, je velmi dlouhá cesta, obvykle 10–20 let. U látek, jako jsou „psychedelika“, bude tato doba spíše delší, neboť jsou mnohem déle známa rizika, než nadějné výsledky kontrolovaných klinických studií. Různé klinické a zejména laické dojmy jsou pro odpovědné rozhodování naštěstí irelevantní. I když budou nebo částečně již i jsou k dispozici nadějné terapeutické výsledky z dobře organizovaných a metodicky správně provedených klinických studií, bude třeba další dlouhé doby pro srovnávací klinické studie, které prokážou (nebo neprokážou) výhody léčby psychedeliky ve srovnání s dosavadní léčbou, a to alespoň v některých významných indikacích.

Výzkum se již řadu let provádí, a to i u nás v NÚDZ v Klecanech, včetně klinických studií, to znamená, že tuto práci legislativa umožňuje. NÚDZ by se jistě nechlubil ilegální praxí. Výsledky, pokud jsem informován, doposud zdaleka neumožňují užití psychedelik v běžné klinické praxi. Všechno, co opravňuje k naději na lepší léčebné výsledky, by mělo být prozkoumáno, vše, co přináší neúměrná rizika, by mělo být zavrženo.

2. Společnost se zajímá o spiritualitu tisíce let, máme-li na mysli „duchovní život“, a to zejména tehdy, když jí to umožňuje materiální základna její existence. Onen opětný zvýšený zájem bych označil spíše za módní trend. Jde hlavně o mysticismus, snahu o přímou komunikaci s „něčím“ hlubokým, vysokým a dalekým, a to nikoli cestou klopotného poznávání, ale cestou bezprostřední rychlé komunikace. Tuto cestu mají zprostředkovat psychotropní látky. Zásadní roli hrají „tržní vztahy“. V době lijáků se těžko uplatní obchodníci s deštěm. Ne náhodou se spolek zvaný „Česká psychedelická společnost“ zaštiťuje tvrzením, že psychedelika nejsou návyková. O terapeutickém potenciálu se vyjadřuje obecně a samozřejmě ho s ohledem na reálné výsledky zveličuje. Společnost pro výstavbu vodních nádrží také nebude zdůrazňovat rizika přehrad. Lidé, kteří trpí duševními poruchami, se snaží dosáhnout vymizení potíží.

Pokud se „více zajímají o spiritualitu“, vede to obvykle k pečlivým diferenciálně diagnostickým úvahám. Psychedelika, jak doufám, budou mít v léčbě právě takové postavení, jaké si zaslouží. Bude-li prokázáno, že jsou velmi účinná a málo riziková, pak velké, bude-li tomu naopak, pak malé. Na účelnost použití psychedelik v psychoterapii nevěřím, ale jejich výzkum může mít značný heuristický význam i bez prokázaného významného terapeutického účinku.

3. Historicky naprostá většina klinických výzkumů léků byla prováděna bez znalosti nebo alespoň dosti podrobné znalosti neurobiologických mechanismů. Jejich objevení napomohl právě onen výzkum a někdy to trvalo desetiletí. I dnes existují významné mezery ve znalosti mechanismu působení některých léků. Zásadní je to, jsou-li účinné a dostatečně bezpečné. Bohužel se vyrábějí a distribuují i „léky“ bez prokazatelného účinku, stačí, když jsou „bezpečné“, jako by neadekvátní léčení nebylo nebezpečné.

Spíše by bylo morálně neodpovědné výzkum nadějných látek neprovádět. Za morálně neodpovědné ovšem pokládám i nabídku dosud neopodstatněných „nadějí“ veřejnosti a také šíření manipulativně zneužívané představy, že „užívání“ psychedelik a i jiných látek mimo výzkumnou práci nelegálních psychotropních látek je „léčivé“ a věda to „potvrzuje“.

Ohodnoťte tento článek!