Malá bilance V. – Pacienti

Jak jsem již zmínil, pacienti v Praze byli jiní než v Kosmonosích. Především v blázinci nebyli žádní pacienti protekční, zato v ÚVVL jich byl za korunu arch k vystřihování.

V paměti mi utkvěl jeden papaláš, který na mou otázku po kvalitě a frekvenci stolice odpověděl: „To se musíte zeptat mé ženy.“ Na vlastní kůži a bez předchozích zkušeností jsem se tak seznamoval s VIP syndromem. Rád jsem ho před pár roky podrobně popsal a s chutí s ním seznamuji kolegy i sestry na seminářích. Nejbizarnější podoby nabyl v 70. letech, kdy mě při konziliu jeden novopečený přednosta seznámil s novými pravidly etikety zavedenými na jeho klinice, když mi vysvětlil: „Budeš si muset zvyknout, že tě tady na oddělení budou oslovovat soudruhu a někteří ti budou tykat.“ Nějak jsem si – navzdory jeho cenné radě -na to oslovení nezvykl. Ani jsem mu nezopakoval filmařskou historku, podle níž přišel zástupce komparsu za režisérem a důrazně prohlásil: „Přestaňte nás oslovovat, soudruzi cikáni! My vám taky neříkáme soudruhu žide!“

Za 10 let 250 kilo!

Ústav výživy byl také doslova skladištěm děvčat a mladých žen trpících mentální anorexií. Protože pobývaly na pokojích mezi ostatními pacientkami, které na ně zahlížely opravdu velmi kriticky, vyplývaly poměrně rychle na povrch jejich manipulace s jídlem. Před ranním vážením stávaly u vodovodu a doplňovaly hmotnost z kohoutku. Jedna nosila v kapse županu žehličku. Jídlo prohazovaly otevřeným oknem na dvůr, jedna mě udivila svou eskamotérskou dovedností, s níž – patrně po vzoru krásné Vasilisy z ruské pohádky – ukrývala knedlíky i s omáčkou do rukávů.
Závratná byla jejich logika. Když navzdory všem snahám přece jen přibraly za týden kilo na váze, vyplodily tuto úvahu: za týden kilo, za měsíc čtyři kila, za rok dvaapadesát kilo, za deset let dvě stě padesát! V tu chvíli běžely na záchod strčit si prst do krku. Většina z nich ale ani tuto manuální metodu nepotřebovala užívat, protože uměla zvracet na požádání.

Utiskovaný dvanáctník

Urputní bývali i jejich rodiče odmítající připustit, že by mohlo jít o primárně psychický problém a trvající na čistě somatickém řešení. Šestnáctileté dívce, která začala hubnout na radu svého atletického trenéra, až to dotáhla na 38 kilo, zjistil na rentgenu „impresi arteriae mesentericae na duodenu“ – výsledek totální ztráty tukového polštáře. Její matka našla nějakého šíleného chirurga, který byl toho důmnění, že se to dá vyřešit operací, po které by dvanáctník přestal být utiskován ošklivou tepnou, útroby by se uvolnily z nežádoucího sevření a dívka by opět jedla… Jiný otec přinesl lahvičku vody ze zázračného pramene kdesi na Slovensku, na kterou tam stál třídenní frontu.
Co ale zásadně nechtěli, bylo pohovořit na téma „poměry v rodině a jejich možná změna“. Minuchina jsem tehdy ještě neznal, a tedy bohužel jsem nemohl touto světovou kapacitou argumentovat. Podle mých zkušeností stačilo zhruba do třetiny těchto pacientek jen trochu šťouchnout (několikrát ihned zabralo strašidlo defektního chrupu v důsledku denutrice) a věci se daly do pohybu správným směrem, další třetina vyžadovala delší práci a ta poslední byla rezistentní. Dnes se bohudíky tohle procento scvrklo na deset. Zato nacházejí „skalní anorektičky“ ďábelskou podporu a cenné rady na internetu, což za mých mladých let opravdu nebývalo.

Těžké tety

Kontrastem byla druhá skupina pacientek – tlusté tety, které k nám chodily hubnout. Ty měl na starosti kolega Ratmír Rath, fízl dvakrát evidovaný pod poetickým přízviskem RAS, takto otec bývalého prezidenta ČLK (co jsou lékaři také schopni zvolit!) a hejtmana Středočeského kraje, téhož příjmení Davida. Kvalitní rod! Tety byly nejprve zváženy a shledány těžkými. Ta nejhodnotnější měla celých 240 kg, ale to byla výjimka, vesměs se pohybovaly v polovičních hodnotách. Technologie nebyly, a tak složení tělesných tkání se určovalo na podvodní váze jak za dob Archimédových. Byla změřena kapalina tetou z velké kádě (umístěné ve sklepě) vytlačená a složitým propočtem tužka-papír, neb ani kapesní kalkulačky tehdy neexistovaly, byly stanoveny příslušné hodnoty.
Pak následovala redukční kúra podle Dalibora: pět dní po 500 kaloriích, pět dní hladovka s přísunem šípkového čaje ad libitum, pět dní 500 kalorií a tak dokola po dobu šesti týdnů. Housle žádné. Zato, jak mi prozradila jedna špionka, která na jejich pokoji pobývala ze zcela jiných důvodů celých šest týdnů, měly zařízení podobné Daliborovu pytlíku na špagátě (viz ilustrace Věnceslava Černého v Jiráskových Starých pověstech českých), které spouštěly z okna, a hodní příbuzní, partneři a osoby blízké jim po večerech zajišťovali první pomoc před smrtí hladem: od kremrolí po tatarský biftek již umíchaný. Někdy bylo i víno na zapití.

Tekutá šlichta pro paní L.

Přes flagrantní porušování režimu byly výsledky viditelné, něco kolem čtvrt metráku za pobyt. Že však nic netrvá věčně (ani láska k jedný slečně), při neznalosti zla jo-jo efektu se tety dobraly – nejen – na svou váhu nejpozději do roka a do dne. Některé dostaly milost a mohly celý proces opakovat.
Nejkvalitnější ale byla rekordmanka, více než prostá, spíše mentálně utlumená venkovanka z Benešovska, které provedli chirurgové gastrokolický bypass a vyřadili tak většinu střevní resorpční plochy. Byla živena jakousi ručně míchanou (tehdy se vše míchalo ručně, prášky v lékárně, dokonce dialyzační roztok, který se míchal velkým dřevěným pádlem ve velkém kotli, takže se nejednou podařilo vyvolat u dialyzovaných pacientů „syndrom tvrdé vody“ Z arteficiálně navozenou hyperkalcemii s mnoha pestrými psychopatologickými projevy) směsí koncentrovaných živin, minerálů a vitaminů. Shodou okolností jsem se potkal s kolegou z ročníku, který tam ordinoval jako praktický (tehdy ještě obvodní) doktor, a ten mi popsal její životní styl. Manžel ji ráno naložil do necek, k nimž přistavil z jedné strany kýbl s jakousi tekutou šlichtou a z druhé kýbl se šumákem, a paní L. tyto dobroty konzumovala tak, že je nasávala gumovou hadicí. Večer ji vylámal z necek, omyl pod pumpou na dvoře a vesele s ní potom obcoval. Výsledkem byly dvě značně postižené děti s krátkým životem, přičemž k druhému porodu jela na valníku, protože do žádného jiného dopravního prostředku se nevešla.
Pamatuju se na její veselý popis krátké návštěvy doma, kterou líčila sestrám na inspekci: „Holky, to bylo něco úžasnýho! Když jsem přijela, byla tam zrovna zabíjačka. Tak jsem si sedla na dvoře na hajzlík a oni mi to tam všechno nosili. Ovarem to začalo a fakt, celou zabíječku jsem měla. Sice to šlo hned druhým koncem ven (to formulovala poněkud drsněji), ale konečně jsem si pochutnala!“ Nakonec umřela, vlastně na následky malnutrice, protože ať se míchalo sebepečlivěji, plnohodnotná náhrada to nikdy nebyla.
Mezi těmito dvěma extrémními skupinami se pohybovali pacienti a pacientky s nejrůznějšími gastroenterologickými obtížemi. Už jsem sice nezastihl vředaře léčené spánkovou léčbou podle Pavlova, ale potkal jsem se tam s celým spektrem diagnóz – od karcinomů přes jaterní selhání až po funkční poruchy, které mi byly přiděleny do opatery.

MUDr. Radkin Honzák

Ohodnoťte tento článek!