Mediace náhrady škody na zdraví (5. část): Pan Novák vs. zdravotnické zařízení

Předchozí čtyři díly našeho seriálu hovořily o úpravě náhradě škody na zdraví v občanském zákoníku platném a účinném do 31. 12. 2013, v novém občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014, dále o možnostech uplatnění mediace a o jejích principech a v neposlední řadě o roli mediátora při mediaci. V posledním z této série článků se na hypotetickém příkladu pokusíme skloubit všechna předchozí pojednání do závěrečného vyústění o vhodnosti mediace pro řešení sporů z titulu náhrady škody na zdraví.

Úvod

Představme si hypotetickou situaci poškozené osoby, které vznikla v důsledku lékařského zákroku provedeného ve zdravotnickém zařízení škoda na zdraví, a to po 1. lednu 2014.
Újma tohoto poškozeného má povahu majetkovou i nemajetkovou a náš hypotetický poškozený věc rozhodně nemíní ponechat bez odezvy. Pokusme se nyní rozebrat jeho motivaci pro případné vedení soudního sporu, eventuálně pro případné absolvování mediace. Pojednání se však nevyhne jisté míře abstrakce, bez které by složité právní konstrukce mohly čtenáře odradit.

Újma na zdraví

Náš poškozený, říkejme mu pan Novák, se obrací na advokáta se skutkovým popisem děje a následků, které mu vznikly. Dostane se mu informace, že jeho újma (škoda) již nebude hodnocena paušálně a tabulkově podle vyhlášek o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Dále se dozví, že jeho majetková a nemajetková újma již nebudou předmětem dvou odlišných soudních řízení. A v neposlední řadě bude potěšen zjištěním, že již nebude muset obíhat lékaře-specialisty s kulatými razítky, aby tito nebohému poškozenému a advokátovi pomohli se subsumováním složitých latinských výrazů pod bodové hodnocení vyhlášky a tím vytvořili jistý rámec pro úspěšné uplatnění nároku formou žaloby.

Na první pohled se zdá, že pan Novák může být rád, že k jeho újmě došlo až v lednu letošního roku. Nezastírejme si ale, že mu jde hlavně o peníze, a byť se bodové hodnocení mohlo jevit negativně, skýtalo poměrně značnou jistotu, že po jeho řádném sečtení bude žaloba zcela úspěšná. Zde by mohl pan Novák prvně znejistět. Jak totiž určit přiměřenost požadované náhrady? Civilní proces totiž stále stojí na principu úspěchu a neúspěchu ve sporu. Pokud pacient bude požadovat například 1 milion Kč a soud mu přizná „jen“ 300 000 Kč, pak byl úspěšný pouze na 30 % (a ze 70 % byl tedy neúspěšný). Úspěch se odečítá od neúspěchu a pan Novák bude ještě žalované nemocnici platit 40 % nákladů řízení, které jí vznikly. Získává tak první motivaci ke zvážení mediace namísto soudního sporu. Motivaci finanční.

Motivace poškozeného

Další motivace pro mediaci na straně pana Nováka pramení ze základních principů mediace. Pan Novák nemusí platit soudní poplatek, náklady na znalce a svědky a v případě prohry či neúspěchu ve sporu neriskuje nutnost proplacení nákladů řízení protistraně. Jeho nárok může být mediací vyřešen nepochybně rychleji než v soudním řízení (ostatně jen doba pro vyhotovení znaleckých posudků se počítá v řádu měsíců) a zahájením mediace neriskuje ani jeho promlčení. Pan Novák také nechodí k soudu každý den a ocení i neformálnost mediace, kde si procesní pravidla nevynucuje soudní autorita, ale kde si je určují účastníci sami.

Motivace škůdce

Zdravotnické zařízení, o kterém pan Novák tvrdí, že mu újmu způsobilo, si je vědomo odhodlání poškozeného nenechat věc zapadnout. Na rozdíl od pana Nováka disponuje právním oddělením, které již několik měsíců varuje management nemocnice před velkými změnami ve vztahu k náhradám za škody na zdraví. Právní nejistota na tomto poli způsobená absencí relevantní rozhodovací praxe soudů musí vést k závěru, že rigidní pojetí náhrady škody na zdraví jakožto ryze majetkové újmy odzvonilo. Byť pan Novák podepsal informovaný souhlas, neznamená to, že by se vzdal práva na náhradu škody. Nároky uplatněné panem Novákem tak představují značnou hrozbu, neboť vytrpěl bolest a vznikla mu i překážka lepší budoucnosti. Zdravotnické zařízení může být nakonec rádo, že pan Novák přežil a nemusí tak tak odčiňovat duševní útrapy jeho blízkých.

Nejistota co do výše možné náhrady, kterou by přiznal soud (tedy motivace finanční), tak paradoxně bude stát i na straně škůdce, byť je pojištěn. Bude to možná právě pojišťovna, která bude v zájmu minimalizace pojistného plnění trvat na mediaci. Ale finanční motivace nebude motivací jedinou. Zdravotnické zařízení bude chtít, aby byla zachována jeho dobrá pověst, o zbytečnou publicitu nestojí a veřejný soudní proces nebude preferovat. Mediace – na rozdíl od soudního procesu – není veřejná, ale důvěrná. Mediátor je vázán mlčenlivostí ze zákona a strany sporu se k ní zavazují zpravidla smlouvou. Mediace se účastní mediátor, strany konfliktu a dále osoby, na kterých se shodnou. Věc lze tudíž vyřešit za zavřenými dveřmi.

Motivace společné

Společnou motivací obou pak může být skutečnost, že výsledek mediace není rozhodnutím autority, ale konsenzem stran. Jedná se o stěžejní princip mediace jako takové, princip sebeurčení a princip převzetí odpovědnosti. Mediátor není soudce ani rozhodce, ale jakýsi průvodce či pomocník na cestě k dosažení dohody. Strany obřadně nepovstanou, chtějí-li na mediátora promluvit (tedy pokud si to neujednají), nemusejí ke každému tvrzení dokládat důkaz a nejsou vyzývány formou usnesení ve striktních lhůtách k doplňování tvrzení a označování důkazů k nim. Naopak pod vedením mediátora směřují k dohodě v procesu, kterému samy dávají pravidla. Dohoda pak znamená konsenzus obou. Není zde ani vítěz, ani poražený. V řízení před soudem je tomu přesně naopak.

Mediátor

Výše uvedené vede k závěru, že mediátor je významnou postavou a průběh mediace může zásadně ovlivnit. Výhodou je, že si jej volí strany sporu samy a není určen rozvrhem práce konkrétního soudu. Měly by jej však volit obezřetně, a to s ohledem na jeho erudici v dané oblasti. Neodborné vedení mediace může vést nejenom k jejímu neúspěchu, ale dokonce není vyloučeno ani způsobení škody. Byť je možno požadovat náhradu škody po osobě, která nesprávnou informací či škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti své dovednosti tuto způsobila, je lepší se této situace vyvarovat. Ostatně pan Novák již škodu utrpěl a netřeba mít další.

Proto je dobré volit z mediátorů, kteří jsou zapsaní a jejichž profesní kvalita je garantována. Mediátor pak musí být nestranným a odborně zdatným průvodcem stran konfliktem. Pomáhá hledat smírné urovnání a prostor pro dohodu. Nerozhoduje, nesoudí, nevydává stanoviska a právní rady (pokud si to strany nepřejí).

Mediace

Mediátor a strany sepíší smlouvu o provedení mediace, ve které se dohodnou mimo jiné na odměně mediátora. Mediace pak může začít, a to na vhodném a neutrálním místě. Cílem mediace je uzavření mediační dohody, bude-li nalezen konsenzus. Pokud se jej nalézt nepodaří, což se nepochybně může a bude stávat, nezbude jedné ze stran než věc přenechat na rozhodnutí autority – soudu.

Nevázanost dohody a vázanost žaloby

Vraťme se nyní k mediačnímu stolu, za kterým sedí pan Novák a zástupci zdravotnického zařízení. Byť motivace obou byla finanční, ani jedna ze stran není ničím vázána a padají různé návrhy. Nemocnice například nabízí, že u ní pan Novák může rehabilitovat za zvýhodněných podmínek a podstoupit další vyšetření u známých lékařských kapacit, která by jeho další léčbě byla ku pomoci.

Pan Novák si je vědom, že toto plnění potřebuje a že tato nabídka má jistou finanční hodnotu. Ví také, že pokud by spor vyhrotil a striktně trval na vysokém finančním plnění, možná by jej dostal, ale musel by pak patrně za dalšími vyšetřeními dojíždět daleko mimo své bydliště. Slevuje tedy ze svých finančních nároků, a to k velké spokojenosti pojišťovny, u které je nemocnice pojištěna.

Ostatně ani pojišťovna za mediačním stolem nemusí chybět a mediace se může účastnit, obdobně jako vedlejší účastník v soudním sporu. Pan Novák má svého advokáta, a tudíž před zástupci nemocnice a pojišťovny není za stolem slabší stranou. Z původně žádaného finančního plnění se tak stává dohoda na rehabilitaci, vyšetření panem primářem a finanční kompenzace v nižší než původně žádané výši. Všichni mohou být spokojeni. Pokud by se nedohodli, byl by pan Novák vázán žalobním návrhem, kterému by soud vyhověl nebo by jej částečně či zcela zamítl.

Mediace tak pro obě strany sporu představuje příležitost vládnout předmětem konfliktu s možností nespočtu alternativních řešení a kreativních závěrů, a to zejména v době právní nejistoty a nedostatku prošlapaných (judikovaných) právních cest. Vedle toho striktní výroky „je povinen“ či „zamítá se“ příliš prostoru neposkytují.

Ohodnoťte tento článek!