Moje hospicová zkušenost

Dobrovolnictví je jednou z forem pomoci. Dobrovolník je člověk, který ze své vůle pomáhá ve svém vlastním volnu bez nároků na odměnu. Už je to skoro tři roky, kdy jsem se také stala členem dobrovolnické „rodiny“, a vždy budu za toto rozhodnutí a přijetí moc ráda.

Jako dobrovolník do hospice jsem se přihlásila na podzim roku 2011. K tomuto rozhodnutí mě vedla hlavně dlouhotrvající potřeba být prospěšná, zpestřit někomu život a v neposlední řadě být někomu, kdo to opravdu potřebuje, nablízku.

Dobrý pocit namísto tísně

V hospici je různorodá skupina pacientů, jeho podstatou je kvalitní komplexní péče nejen o pacienty s nevyléčitelnou diagnózou, ale často i o pacienty s dlouhodobým vleklým onemocněním, které nemá dobrou prognózu. Někteří pacienti jsou v hospici na takzvanou odlehčovací péči. Rodina se o tyto lidi stará doma, ale potřebují si něco zařídit nebo odpočinout od neustálé péče, a tak svého blízkého dají k péči do hospice. Tato péče je možná až na 3 měsíce. Kromě péče o často nevyléčitelné pacienty se hospic stará a podporuje příbuzné, a to často i po smrti blízkého člověka.
Již při příchodu do hospice na člověka nepadá tíseň, ale naopak dobrý pocit z pěkného prostředí. Na vrátnici jsou položené domácí výrobky, jako med, svíčky, často tam hraje hudba.
Dobrovolníci v hospici mají svoji vlastní vedoucí, která tuto práci dělá srdcem, a takových pracovníků není v hospici jen pár, ale mohu tvrdit, že většina. Naše dobrovolnická vedoucí sídlí v dobrovolnické místnosti, kde nikdy nechybí dobrý čaj a něco malého k zakousnutí. Tam se dobrovolnicí scházejí, mohou si popovídat či odpočinout.
Každý člověk, který se chce stát dobrovolníkem v hospici, prochází pohovorem s vedoucí dobrovolníků a pak i s psychologem. Následuje celodenní kurz, na kterém se dobrovolník učí být dobrovolníkem, a to dobrým, s velkou trpělivostí, zájmem a srdcem na dlani. Pravidelně se pořádají supervize – sezení dobrovolníků s psychology, na kterých se řeší jednotlivé situace, potřeby a přání pacientů i dobrovolníků.

Jak dobrovolníci pomáhají

Forem pomoci je několik. Sám dobrovolník si může vybrat, co je pro něj příjemné a přijatelné. Jde o činnosti jako pomoc s provozem hospice, příprava na různé akce nebo pomoc pracovníkům hospice. Dále pak pořádání a účastnění se různých činností s pacienty – výtvarná činnost nebo promítání. I když jsou tito lidé často připoutaní na lůžko a neschopni většího pohybu, výtvarných i jiných činností se účastní velmi rádi. Dobrovolník slouží jako jejich ruce, oči, pomáhá jim a plně se jim věnuje. Pacienti si pak výrobky často nechávají, mají z nich radost nebo je dají příbuzným jako dárek. Klienti mají i možnost navštěvovat pravidelné mše, často se zde sejde několik desítek pacientů hospice i dobrovolníků. Opět není výjimkou, že je kaple plná nejen sedících lidí, ale i těch ležících. V hospici není důležitý čas, podstatná je kvalita života a splněná přání. Nedaleko stojící domov důchodců pravidelně pořádá oslavy narozenin svých seniorů a na tuto akci zve i naše hospicové pacienty. Toto posezení je i s hudbou a malým občerstvením. Stejně tak naopak, i hospic zve klienty z domu seniorů na své akce. Nezapomenutelná akce, kterou pořádá hospic, je opékání špekáčků a turnaj v kuželkách. Samozřejmostí je možnost účasti rodinných příslušníků, a to nejen při velkých akcích, ale i běžných denních aktivitách. Příbuzní, kteří jsou zdaleka, se mohou v hospici ubytovat a být tak svému příbuznému stále na blízku. Formou pomoci v hospici je i scházení se přímo s pacienty. Dobrovolník čte, naslouchá, povídá si nebo jen dělá tichou společnost. Tato forma pomoci je pro hodně dobrovolníků velmi náročná, člověk si k lidem v hospici vytvoří pouto a občas jsou chvíle strávené s pacienty, nebo i vzpomínky na ně velmi silné.
Z hospice mám velmi mnoho vzpomínek, je v nich ukrytá hodnota lidského života a jsem za ně moc ráda.

Vzpomínka první

K panu Karlovi jsem chodila skoro rok. Trpěl onemocněním, při němž mu postupně ochrnovalo tělo. Hodně jsem jej navštěvovala a postupně jsme se dostali až k detailnímu vyprávění životních příběhů. I já jsem se pánovi svěřila se svými trápeními a on byl rád, že může někomu slovem pomoci. Společně jsme měli radost z každých kroků v chodítku, které ze začátku zvládal. Postupně však sil ubývalo, on měl přesto radost i z toho, že se sám bez pomoci nají a že stále dýchá. Tu vůli a smíření se s osudem jsem na něm velmi obdivovala. Jeho dobrým společníkem byl počítač, skrze který komunikoval nejen s rodinou, která mu byla celou dobu velkou oporou, ale pár jednoduchých emailů jedním prstem naťukal i mně. Celý život byl velmi aktivní a postupné ochrnutí těla zvládal až obdivuhodně dobře a s velkou trpělivostí. Bylo to na Vánoce, kdy se s rodinou rozloučil, a po Vánocích v tichu odešel.

Vzpomínka druhá

Paní Olgu si pamatuji jako milou, usměvavou paní, plnou energie. V hospici se starala o svého manžela, který měl onkologickou diagnózu a medicína již pro něj vyčerpala své možnosti. Paní byla ubytovaná přímo v hospici a s manželem trávila většinu dne. Vždy když jsem přišla na návštěvu, předčítala mu zrovna noviny nebo knížku.
Na Silvestra jsem šla do hospice a na chodbě jsem se potkala s paní Olgou. Vyprávěla mi, jaké měli Vánoce v hospici. Děti přinesly kapra a bramborový salát a v jedné z místností si udělali pěkný vánoční večer i přesto, že její muž už byl v závěru svého života. Vykládala mi to s takovým nadšením, které zažije jen málokdo, i když mu nikdo neumírá. Věděli, že jsou to jedny z posledních chvil s jejich milovaným člověkem. Na konci povídání se však rozplakala. Objala jsem ji a jen jsme chvíli stály v tichém smutku budoucích nejistých dní. Za pár minut si paní otřela oči a zase plná elánu vyrazila doprovodit manžela na jeho poslední cestě životem.

Vzpomínka třetí

Bylo krásné jarní sobotní odpoledne, šla jsem na návštěvu za paní Marií. Ležela v posteli a povídaly jsme si. Po chvilce mě napadlo jí navrhnout, zda by nechtěla jet na vozíčku ven. V očích paní se zasvítilo a jen se mě zeptala: „To můžu?“ V hospici je možné vše, co umožní zdravotní stav pacienta, takže jsem se dovolila sestřiček, ty mi potom paní oblékly, posadily na vozík a vyrazily jsme. Dodneška paní Marii vidím, jak si plnými doušky užívá čistý jarní vzduch, jak ožila a co to pro ni bylo za zázrak. Před ubytováním v hospici byla totiž několik měsíců hospitalizovaná a ven se dostala prakticky jen při převozu do hospice.
Byla mi natolik vděčná, až plakala radostí, že jsem jí dala za posledních pár měsíců ten největší dar – možnost podívat se ven. Tento článek bych chtěla věnovat všem statečným pacientům, dobrovolníkům i personálu hospice a myslím, že zakončení citátem bude nejvíce vystihovat, co pro mě hospic znamená: „Život není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, co nám dech berou.“ Jména osob v textu byla změněna.

Ohodnoťte tento článek!