Moudrost je třeba sbírat, ale i používat

Sestrou roku 2014 v kategorii Sestra v managementu a vzdělávání se stala Mgr. Jindra Kracíková. Profesně je celoživotně spjatá s nefrologií a hemodialýzou, k níž doslova prokopávala cestu i tím, že stála u zrodu nefrologické sekce ČAS a dosud této sekci předsedá.

Při i jen stručné rekapitulaci, kolik práce v praktické činnosti jako staniční sestra i na poli vzdělávání a organizace tento „člověk pro lidi“ odvedl, nelze pochybovat, že se cena dostala do správných rukou. Pro své kolegyně i pro žáky byla a je nejen odborným, ale i lidským vzorem.

Jste externím mentorem na Vysoké školy zdravotnické, i sestry v praxi jste učila desítky let. Opouští vás tohle učitelské „oko“ jako pacienta? Čeho si pak na sestrách nejvíc všímáte?

Já se na sestry dívám asi především z hlediska zkušeností těch desítek let, kdy jsem byla staniční ať už v Nemocnici Na Homolce, v Ústřední vojenské nemocnici nebo na Strahově. A čeho bych si na sestrách nejdříve všimla jako pacient? Rozhodně jejich způsobu komunikace, protože to je první kontakt, kdy se sestra vůči pacientovi nějakým způsobem projeví. Poznáte, zda je přátelská, nebo jestli se chová třeba „důležitě“ pod anonymitou role a uniformy. Samozřejmě si ale všímám i toho, jak sestra provádí zdravotnické úkony. Když jsem onemocněla klíšťovou encefalitidou, ležela jsem tři týdny v nemocnici. Pečovaly o mě převážně vynikající sestry, některé o chlup horší, ale jedna byla dost nepříjemná. Přiznám se, že tu jsem si neodpustila tak trochu „srovnat“.

Změnilo se během dlouhých let vaší praxe něco zásadního v postavení sester a pohled na ně?

Se zavedením nového zákona číslo 96 „o nelékařích“ se v roce 2004 začalo studovat kvalifikační studium pro všeobecné sestry na bakalářských programech a přetrvává i studium na vyšších odborných školách. Já osobně se domnívám, že postavení sester se opravdu změnilo a možná změnu vnímá i laická veřejnost. Mrzí mě ale, že v souvislosti s vysokoškolským vzděláním sester ještě na některých zdravotnických pracovištích přetrvává určitá rivalita a nepochopení. Sestry, které se vzdělávaly na čtyřletých školách s maturitou, získaly kvalifikační studium podle tehdejší platné legislativy a jsou plně kvalifikované. Nyní vychází kvalifikované ses try z vyšších odborných škol nebo po ukončení bakalářského programu vysokých škol, ale i ony musí začít na pracovišti také „od píky“ a v praxi jsou na tom v tuto chvíli v podstatě stejně jako sestry, které se vzdělávaly podle staršího systému. Jednoznačně to vyjádřila na nedávné konferenci doktorka Marie Zvoníčková z Ústavu ošetřovatelství 3. lékařské fakulty. Řekla, že základní ošetřovatelská péče, ačkoli je vnímána jako méně odborná, patří k základní činnosti ses try, tedy i sestry bakalářky. Můj osobní názor je, že zkušená sestra „jen s maturitou“ může být a je v mnohém příkladem sestře bakalářce, která právě vstupuje do svého prvního zaměstnání. Naopak sestry bakalářky čeká dlouhá profesní dráha a možnost využít vysokoškolské vzdělání. Je to hlavně o spolupráci, úctě a respektu ke spolupracovníkům.

Poznáte mezi sestrami kandidátky na syndrom vyhoření? Co se s tím dá dělat?

Ono se říká, že kdo není zapálený, nemůže vyhořet, ale někdy to právě začíná vysokým nasazením, které ovšem celá dlouhá léta práce ve zdravotnictví neustojíte. Měla jsem kolegyni, u které už se projevovaly příznaky vyhoření. Chtěla jsem jí ubrat práci, ale ona se tomu bránila, nechtěla, ona přece vše zvládne. Pak to skončilo dlouhodobou neschopenkou. Obrana proti „vyhoření“ je součástí vzdělávání. I v nefrologické sekci při vzdělávání sester spolupracujeme s psychology a právě oni mohou hodně pomoci.

Vy sama jste ale – i vysoce nad rámec vlastní činnosti – pro obor vždy dělala a děláte i něco dalšího, že?

Ano, po léta jsem předsedkyní nefrologické sekce ČAS. Jen pro představu objemu té práce: za dvacet let jsem se z velké části podílela na realizaci téměř stovky akcí pro sestry. Zmínila bych akce pro vedoucí sestry dialyzačních středisek z celé republiky. Po patnáct let jsme se setkávaly v Rožnově pod Radhoštěm a řešily řadu nejrůznějších témat. Mimo jiné i vzdělávání pro náš obor, zmíněný „burn-out syndrom“, management mimořádných událostí a mnoho dalších. Nezanedbávaly jsme ani relaxační stránku těchto setkání a výměnu zkušeností při neformálních diskusích. Bylo to cenné zejména pro vedoucí sestry v nově vznikajících centrech, protože právě v porevolučních letech byl enormní nárůst dialyzačních center. Na těchto set káních vznikala i dlouholetá kamarádství mezi sestrami napříč republikou. Ta setkání už jsou ale minulostí. V současnosti pro nás nefrologické sestry, kromě jiného, připravujeme s kolegyněmi nejvýznamnější akci v tomto roce. Je to XV. multidisciplinární nefrologický kongres. Nyní už jubilejně popatnácté se setkáme na kongresu, kde zazní novinky z oboru, připomeneme si, jak důležitá je kvalita a bezpečnost v péči o pacienta s onemocněním ledvin.

S pacienty na dialýze bývá zdravotník v kontaktu i léta a navíc často. Jistě tam vznikají i vzájemné sympatie a antipatie. Co s těmi antipatiemi?

Také se mi to někdy stalo, ale je nutné nedat to pacientovi na sobě znát a myslím si, že se mi to dařilo. Určitou výhodou je, že na dialýze víte s předstihem, kdy který stálý pacient přijde, takže jde dopředu zařídit, abyste se navzájem vyhnuli.

A co naopak – navázala jste s pacienty i nějaká přátelství?

Samozřejmě, vždyť s těmi lidmi jste v kontaktu několikrát týdně i desítky let. Ale já jsem na svém prvním pracovišti potkala i svého budoucího manžela. Nebyl to pacient, pracoval tam při vysokoškolském studiu brigádně jako technik. Jmenoval se Jiří Kracík, v roce 1975 jsme se vzali, takže teď jsme spolu čtyřicet let. Máme dvě už dávno dospělé děti, třicátníky. Jsem moc ráda, že jsme je spolu dokázali vychovat, snad se nám to podařilo i docela dobře.

Kdyby některé z vašich dětí opět stálo na začátku životní kariéry a radilo se s vámi, jestli má jít na zdravotnickou školu, poslala byste ho tam?

Já bych si to tak trochu i přála. Nevnucovala bych to, ale určitě bych jim zdravotnické vzdělání doporučila. A také jako rodič vidím, že je práce ve zdravotnictví stále potřebná, a dává tedy dlouhodobou perspektivu k uplatnění, což je pro dnešní dobu významná deviza.

Není náhodou, že právě vy jste jednou ze Sester roku. Co vás na vaší práci tak baví a fascinuje, že jste své obrovské nasazení tolik let vydržela a lásku k „sesterství“ ještě stále předáváte dál?

Práce s lidmi, s pacienty, se sestrami, se zdravotníky vůbec. Od maminky mého muže jsem před lety, k ukončení studia, dostala takové zvláštní blahopřání. Stojí na něm: „Člověk by neměl moudrost jen sbírat, ale i ji používat v praxi.“ Doufám, že svá nasbíraná „moudra“ dokážu ještě předávat studentům i členkám nefrologické sekce ČAS. Povolání sestry mi dalo spoustu příležitostí, abych potkala úžasné kolegyně a kolegy i mnoho dalších výborných lidí. Náhled na život mi dali zejména pacienti, denní setkávání s nimi, starost a péče o nemocné, kteří vás nutně potřebují. Tahle práce má smysl.

S jakými pocity jste přijala titul Sestra roku?

Pro mě je toto ocenění velká čest a radost, že si mé práce někdo všiml a že nejspíš pozitivně ovlivnila jak některé sestry, se kterými jsem pracovala, tak i ty v širším okolí. Já už jsem ve svém věku jednou, možná i oběma nohama v důchodu, a ocenění je svým způsobem úžasným završením mé práce.

Ohodnoťte tento článek!