Musíme se naučit být hrdé a svou práci lépe prodávat

Bc. Jitka Fikarová se stala dvojnásobnou vítězkou v soutěži Sestra roku. Získala jak titul v kategorii Sestra v přímé ošetřovatelské péči, tak i ocenění Sestra mého srdce

Jitka Fikarová pracuje jako vrchní sestra Zdravotnického zařízení ministerstva vnitra, oblastního zdravotnického zařízení Brno. Její navrhovatelka v soutěži Sestra roku Věra Kolaříková, hlavní sestra Zdravotnického zařízení ministerstva vnitra, o ní v přihlášce napsala: „Jitka Fikarová je velmi činorodá a plná elánu. Odvádí poctivou práci, zaměstnání se jí stalo posláním.“ A jak vyplývá i z následujícího rozhovoru, je to do písmenka pravda.

Získala jste titul Sestra roku v kategorii Sestra v přímé ošetřovatelské péči. Co pro vás toto ocenění znamená?

Titul Sestra roku v přímé ošetřovatelské péči je profesním oceněním. Mimo jiné pro mě znamená i uznání práce sester v resortním zdravotnickém zařízení, která je v mnohém specifická a odborné veřejnosti do jisté míry ukrytá za „zdmi“ resortu ministerstva vnitra. Moje práce mi dává možnosti, které bych v „civilním“ zdravotnickém zařízení neměla – příležitost pracovat se specializovanými útvary včetně potápěčů, možnost pracovat s hyperbarickou komorou, rozšířit si znalosti a dovednosti první pomoci o pomoc v taktickém prostředí a se speciálními materiály, možnost účastnit se zabezpečení služebních a výcvikových akcí, ale také proniknout do posudkové problematiky a tak dále.

Stala jste se rovněž Sestrou mého srdce, což značí, že máte nejen mnoho vděčných pacientů, ale i kolegů, kteří si vás váží. Co pro vás takové ocenění znamená? A která z těch dvou cen má pro vás – ať už z osobního nebo pracovního hlediska – větší význam?

Ocenění Sestra mého srdce si velmi vážím, jeho zisk byl pro mě překvapením. Do poslední chvíle jsme netušily, která z nás se stane vítězkou. Já osobně jsem držela pěsti paní Daně Pilátové, před kterou opravdu smekám. Podpory všech, kteří mi zaslali hlas, si nesmírně vážím a ráda bych jim touto cestou poděkovala. Říci, které ocenění má pro mě větší význam nebo cenu, nejsem schopna. Vážím si obou, kaž dé z nich vypovídá o jiné kvalitě a jiném pohledu na moji práci a o pohledu na práci sestry obecně. Zisk obou ocenění vnímám jako doplňující se a komplexní. Pro mě osobně i Zdravotnické zařízení MV je to ohromný úspěch.

Ve zdravotnictví pracujete 15 let, jak se ve vašich očích za tu dobu proměnilo postavení sestry?

Postavení sestry se určitě změnilo. Sestry jsou nyní sebevědomější a vzdělanější. Líbí se mi, že se postupně zbavují role pouhých pomocnic a získávají roli odborníka ve své specifické profesi. Někdy mě trápí nízká profesní hrdost sester. Myslím si, že máme být na co hrdé, je za námi spousta skvěle odvedené práce, ale musíme se naučit ji občas lépe prodat. Více se zapojit do činnosti odborných společností a do propagace ošetřovatelství. Každá změna myšlení potřebuje čas.

Mají podle vás sestry ke své práci dostatek pravomocí?

Pravomoci sester by mohly být rozsáhlejší, naše sestry jsou na velmi dobré profesní i vzdělanost ní úrovni. Myslím si, že rozšířením pravomocí vzroste i význam povolání v očích odborné i laické veřejnosti. Na druhou stranu se setry nesmí svých pravomocí bát a musí být připraveny nést zodpovědnost.

Sestry jsou v „první linii“ při péči o pacienta, jejich vztah s nemocnými je velmi důležitý. Nemáte občas pocit, že kvůli nedostatku sester i všemu papírování apod. se lidský přístup a potřeba důvěry pacienta v ošetřovatelský personál upozaďuje?

Myslím si, že to je hodě o konkrétní sestře. Sestra, pro kterou je její povolání naplněním, si čas na pacienta i jeho příbuzné vždycky najde, někdy stačí málo – účast se dá vyjádřit úsměvem, pohlazením, blízkostí. Na druhou stranu jsou sestry zahlceny administrativou, která neustále narůstá. A tak udělat si prostor pro pacienta (ale i na jeho blízké, kteří mnohdy velmi trpí) je čím dál náročnější. Radostné nejsou ani počty sester na jednotlivých pracovištích. Rozumím tomu, že dostatečně vedená dokumentace péče o pacienta je nezbytností, jinak bychom se vystavovali rizikům. A řešení? Navýšení počtu personálu, dostatek pomocného personálu, racionalizace zdravotnické dokumentace a výkaznictví. Ale to vše se moc jednoduše říká a velmi těžce převádí do praxe.

Máte dvě specializace – sestra pro intenzivní péči a sestra pro psychiatrii. Začínala jste jako ses tra v Psychiatrické léčebně Brno, po 4 letech jste se „přesunula“ na ARO. Proč jste si vybrala právě tyto dvě specializace, když jsou na první pohled tak od sebe vzdálené?

Na první pohled jsou si tyto dvě specializace vzdálené, ale duše a tělo jsou úzce provázané. Byly situace, kdy jsem mohla uplatnit obě dvě specializace současně. Zastávám holistický přístup k člověku a holistické pojetí ošetřovatelské péče. Kdo může říci, že bolest duše je menší než bolest tělesná? Jenom pro bolest tělesnou máme více pochopení. Jsem ráda, že jsem si mohla projít oběma vystudovanými obory, každý mě naučil spoustě nových věcí.

Nyní pracujete jako vrchní sestra ve Zdravotnickém zařízení ministerstva vnitra. Tato pozice je velmi náročná a z velké části manažerská – cítíte se více jako sestra ošetřovatelka, nebo sestra manažerka? Jak vlastně vypadá váš pracovní den?

Naštěstí se mi velmi těžko říká, jak vypadá můj typický pracovní den. Moje práce je opravdu pestrá a je na pomezí ošetřovatelské i manažerské činnosti, což se skvěle doplňuje. Problematik, které řeším, je celá řada – pracovnělékařské služby, posudková činnost, péče o cizince, lázeňská péče, specifická péče v resortu, cvičení první pomoci a krizové připravenosti a další. Je to paráda. Některé činnosti mi energii berou, jiné mě dobíjí. Moje práce mě baví a na spoustu činností se těším. Nechtěla bych se vzdát činnosti sestry ošetřovatelky, kontakt s pacienty by mi scházel víc.

Svůj tým sester jste přihlásila do projektu „Sestry pomáhají přestat kouřit“. Co vás k tomu vedlo?

Velmi mě oslovil pracovní den, který na toto téma pořádala naše hlavní sestra Věra Kolaříková. Na něm jsem se poprvé setkala s paní doktorkou Marií Nejedlou ze Státního zdravotního ústavu. Pracovní den byl zaměřen na problematiku krátkých intervencí při odvykání kouření a paní doktorka o projektu velmi zajímavě mluvila. Líbilo se mi, že nešlo o odvykání kouření, ale spíše o nasměrování kouřícího k úvaze o změně životního stylu. Nejde o žádné přesvědčování (kdo nechce sám, toho stejně nepřesvědčíte, ani krátkodobě, natož k dlouhodobé či trvalé změně životního stylu). Intenzivně vnímám, že prevence je nezbytná. Sestry by v prevenci měly hrát významnou roli a je to i jedna z cest ke zvýšení prestiže povolání a cesta k práci se zdravou populací v případě primární prevence. Sestry by se zapojení do preventivních programů neměly stranit. Jsem ráda, že naše zařízení se preventivních programů účastní.

V roce 2013 jste se zúčastnila expertní mise Policejního prezidia ČR do Bosny, kde jste zajišťovala péči o příslušníky podílející se na odminování řeky Sávy. To zní jako hodně dobrodružná mise, co vás k ní přivedlo?

Účast na této prestižní misi mi umožnilo vedení našeho zařízení na vyžádání Odboru specializovaných potápěčských činností a výcviku Policejního prezidia ČR. Příslušníci tohoto útvaru jsou skvělí lidé, se kterými bych i do takového rizika šla kdykoli. Škoda, že je neznáte osobně. Riziková mise to bezesporu byla. Jsem fatalistka – co se má stát, stane se. K práci služebních potápěčů a pyrotechniků mám absolutní důvěru a větší odborníky a profesionály neznám. Pracovat s nimi pro mě znamenalo a znamená velkou čest. Mise jsou vzhledem k rizikovosti činnosti a námaze krátkodobé. Mým úkolem bylo zajištění a péče o zdravotní stav příslušníků. Naštěstí jsem nemusela neřešit žádné vážné úrazy (kluci byli šikovní), ale jen drobnější poranění, teploty, nevolnosti, bolesti ucha a zubů. Připraveni jsme ale museli být i na závažnější situace. Ona obecně práce potápěčů a pyrotechniků s sebou nese značné riziko, ať už je to pod vodou v České republice nebo v Bosně.

Podílíte se i na řadě vzdělávacích akcí pro laiky i zdravotnickou veřejnost – jsou mezi těmito skupinami jako studenty zásadní rozdíly?

Rozdíly jsou spíše v náplni kurzů. Je radost pracovat s lidmi, kteří mají zájem, a výzva získat ty, kteří zájem nemají, aby pochopili význam toho, co se učí, a začalo je to bavit a zajímat. To když se podaří, je to „koncert“. Každá skupina je jiná a každá vás něčím obohatí a mnohdy i překvapí. I mezi laiky jsou velké rozdíly, někteří jsou velmi informovaní. Mám moc ráda specializovaná školení a zaměstnání pro příslušníky policie. Pracovat s mnohými útvary je velmi inspirující a posouvá vás to neustále dopředu.

Ve volném čase se podílíte na spoustě aktivit – publikujete, přednášíte, doděláváte si vysokou školu, ale také spolupracujete s Českým červeným křížem, Vodní záchrannou službou i Policií ČR. Kde ještě berete sílu? Co vás na této práci baví?

Mě prostě baví práce s lidmi. Ta sice někdy přináší problémové situace, ale většina zážitků je kladných, obohacujících a stimulujících. Lidé okolo mě mne nutí na sobě pracovat a neustrnout. Velikou odměnou je vidět, kam se někteří z nich posunuli, nebo je mi také odměnou, když se za mnou někdo vrátí a přinese zprávu, že někomu pomohl a že si vzpomněl na to, co se ode mě naučil. Když vidím, jak ti lidé rostou, padají z nich obavy a pokračují dál, je to velikánská radost. Český červený kříž a s ním související aktivity jsou pro mě srdeční záležitostí, však také délka mého členství už dosahuje dvou desítek let. Neobešla bych se bez podpory a pomoci lidí okolo mě, ať už doma od přítele, rodiny, v zaměstnání, na škole (Trenčianská univerzita Alexandra Dubčeka), od spolužáků, vyučujících a od paní doktorky Kamily Jurdíkové, která je mi oporou při psaní diplomové práce.

Jste neskutečně aktivní člověk. Jak relaxujete?

Ono to tak možná nevypadá, ale občas si ráda zalenoším. Ráda si přečtu dobrou knížku, podívám se na dobrý film, odpočinu si při ručních pracích – pletení, háčkování, dříve jsem hodně vyšívala. Odpočívám i aktivně. Nutí mě k tomu naši psi a procházky s nimi. Mezi moje koníčky patří myslivost, kde jsem potkala partu skvělých lidí. Navíc kde si lépe odpočinout než v přírodě (třeba při brigádě)? Energii čerpám i na dračích lodích, dnes už jezdím „jen“ s policejní posádkou (dříve jsem jezdila Český pohár), ale každou vyjížďku či závod si náležitě užívám. Snažím se jezdit na kole a koloběžce, plavat.

Myslíte, že se nějak změní váš profesní život či náhled na něj, když víte, že jste „dvojnásobnou“ Sestrou roku?

Předpokládám, že se můj profesní život nijak významně nezmění. Získat dvojnásobné vítězství je ale na druhou stranu velmi zavazující – myslím tím nezklamat jak kolegy profesionály, tak pacienty a jejich blízké.

Z mise v Bosně.

Ohodnoťte tento článek!